„S bráchou jsme se nepotkali u stromečku sedm let. Až do loňska, kdy jsem 21. prosince skončil v Rusku a 25. jsem odlétal do Švédska. Štědrý den nám ale vyšel, takže všichni byli spokojení, byť s tím nikdo nepočítal,“ usmívá se šestadvacetiletý Matěj, jehož svátky letos ovlivní účast Třince na Spenler Cupu v Davosu.
„Proto se s rodinou sejdeme už dnes,“ ujasnil. „Samozřejmě vždy bychom byli rádi o Vánocích i s bráchou, ale hokejový život je neúprosný. Je to o tom, zvyknout si,“ líčí mladší Šimon Stránský z Vítkovic.
Matěji, vzpomínáte si na první Vánoce mimo domov?
Matěj: Jasně. Musím přiznat, že mi tehdy bylo hodně smutno, nebylo to lehké, protože odmalička jsem byl doma, a najednou někde úplně pryč. První dva tři roky v juniorce obecně byly těžké. Chtělo se mi domů, mrzelo mě, že nemůžu být v Česku. Potom když už jsem byl na farmě, tak jsem je trávil s přítelkyní, takže jsem sám nebyl. To bylo fajn. Teď už to nežereme. Holt hokej je takový a musíte tomu osobní život podřídit. Až jednou skončím, tak si Vánoc užiju dost.
Šimon: Už uplynula celkem dlouhá doba, takže si myslím, že jsme si na to zvykli, že je netrávíme spolu. Vždycky jsme si na Vánoce zavolali, navíc jsme velcí, takže to už tak neprožíváme. Možná rodičům to bylo líto, ale je to stejné jako u nás – musíte si zvyknout. I já jsem Vánoce trávil jinde, když jsem byl na mistrovství světa dvacítek. Je to sice zvláštní, ale prostě to k hokeji patří. Člověk si musí říct, že Vánoc bude ještě hodně.
Matěj: Máme tradici, že se sejdeme u babičky, a mě mrzelo, že já tam nebyl. Ale předloni v Rusku jsem zažil dokonce i extrém, že jsme ve Vladivostoku hráli 24. prosince. To byly takové Vánoce, že jsem si to ani neměl šanci užít.
Jak Vánoce, Matěji, vnímáte teď, když jste otcem?
Matěj: Jinak. Samozřejmě se vždy těším na to, jak bude mít dcera dětskou radost z dárků a tradic, a to i přesto, že ještě nemá ani dva roky, nevnímá to naplno, ale do budoucna jsem natěšený. Pamatuju si, když jsem se díval na videa z doby, kdy jsme sami byli malí, jakou jsme měli radost, zrovna dětská je hodně upřímná, takže věřím, že to bude i v případě dcery.
Šimon: Já to mám podobné, i když jsem „jen“ strejda. Je to vždy o tom, najít dárek, který by se jí mohl líbit, což ale musím říct, že mě baví. Těším se postupem času na její reakce, teď to ještě bude o tom dívat se, jak zuřivě trhá při rozbalování ten papír.
Jak to máte s nakupováním dárků? Je to vaše oblíbená činnost, nebo naopak?
Matěj: Já se většinou ptám na to, co kdo chce. Překvapení mi moc nejde, takže radši se zeptám, abych koupil něco užitečného než nějakou blbost. Tím je to pro mě celkem jednoduché a nestrávím v obchodě tolik času. Pokud jde o hektické nákupy, tak to nevím. Minulý týden jsem byl v Karolině, a když jsem viděl, kolik je tam lidí, řekl jsem si, že do tohoto nepůjdu.
Šimon: Taky se ptám. Problém jen nastává, když každý řekne, že nic nechce. Pak je to složitější. Ale nakonec se vždy něco najde, něco vybere. Musím říct, že vždycky jsem dárky kupoval na poslední chvíli, ale letos je mám poprvé už dávno zařízené. Asi to bylo i tím, že to byly snadné dárky. Nikdo nechtěl nic extra. Proto jsem rád, že to mám z krku a nemusím se stresovat.
Matěj: Když jsem byl v Americe, ještě jsem 23., nebo i dopoledne 24. prosince běhal po obchodech. Tím, že jsem dlouho nebyl doma, tak s rodiči jsem se domluvil, že buď jim něco koupím opožděně, nebo na něco dám peníze. Proto jsem řešil jen manželku. Ale taky mám teď vše hotovo.
Člověk by očekával, že jste jako mladí dostávali hlavně hokejové dárky. Je to pravda?
Matěj: Právě že ani ne. Možná když jsme byli menší, ale jinak už byla sezona rozběhnutá, že výstroj jsme o svátcích měli kompletní a nic nebylo třeba. Abych pravdu řekl, tak si ani moc nevybavuju, co jsem dostával. Jen si pamatuju počítač nebo playstation.
Obdrželi jste i kuriózní dárek?
Šimon: (zamýšlí se) Popravdě si nevybavuju.
Matěj: Já jo. Trochu humorné bylo, když nám babička dávala už potřetí stejnou knížku. (pousměje se) Pak jsem za ní přišel a říkám jí, že už ji od ní mám. „Aha, já myslela, že jsem ji předtím pořídila taťkovi.“ To si je pak měníme za jiné.
A co jste dávali jeden druhému?
Matěj: Dlouho nic, vždycky jsem řekl rodičům, aby bráchovi něco koupili. To bylo v době, kdy byl menší a já nebyl doma. Pak jsem mu něco přivezl po sezoně, třeba oblečení. Teď už je to takové, jak jsme říkali na začátku. Promluvíme si, co druhý chce, případně si dáme peníze. Na překvapení si moc nepotrpíme.
Šimon: To je fakt, nepotrpíme. Ono je lepší se zeptat než vymýšlet něco přes manželku nebo jiné členy rodiny.
Matěj: Ale ne každý to asi tak dělá. Třeba loni jsem dostal od manželky pípu. To jsem nečekal, ale měl jsem z toho radost, protože to se vždy hodí. Na léto, na zahradu, při posezení. Přitom jsem ženě vůbec neříkal, že bych ji chtěl. To mě překvapilo.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
