„Samozřejmě když vidíte, jak tým, který vás vyřadil v sedmém zápase, celou soutěž vyhrál, tak si říkáte, že jste na jejich místě mohl teoreticky být,“ okomentoval Faksa vypadnutí se St. Louis. „A mistrovství světa? Z toho jsem smutný dodnes,“ přiznal Deníku minulý týden rodák z Opavy krátce po jednom ze svých tréninků.

Už se připravujete na nový ročník. Jak se na začátku července cítíte po více než hodinovém tréninku?
(usmívá se) Začátky jsou vždycky těžké, než se do toho člověk dostane. V prvních týdnech se scházíme už na osm ráno, takže vzhledemk tomu, že bydlím až v Opavě, musím vstávat už kolem šesté, abych se nasnídal a přijel. Musím přiznat, že to není jednoduché, zvlášť když je to teď spíše o zdlouhavých cvičeních na zpevnění, sílu, které mě osobně nebaví, ale vím, že bez toho nejde jít pak ve druhé fázi do rychlosti. Postupem času ale budeme mít tréninky až v devět v deset, což už se dá. Ráno si to odcvičím, zajdu na oběd, na hodinku dvě odpoledne se prospím a pak následuje druhá fáze. Tenis, beach volejbal nebo něco podobného.


RADEK FAKSA
Hokejový útočník se narodil 9. ledna 1994 v Opavě. Začínal v místním klubu, v jedenácti letech odešel do Třince, odkud se v sedmnácti vydal do zámoří. V nižších soutěžích působil v klubech Kitchener Rangers, Sudbury Wolves (oba OHL) a Texas Stars, s nímž vyhrál AHL (2015). Od sezony 2015/16 hraje Faksa v celku NHL Dallas Stars, za který nastoupil k 311 utkáním (114 kanadských bodů, 52+62). Faksa se jednou účastnil světového šampionátu osmnáctek a třikrát dvacítek, v seniorském národním týmu odehrál 24 zápasů. Letos v Bratislavě absolvoval své první MS.

Je těžké se sám přesvědčit k individuálnímu tréninku?
Když jsem byl mladší, tak jo, ale teď vím, že se pravidelným tréninkem posouvám dál, takže se spíše těším a baví mě to. Přece jen už ani svědomí mi nedovolí vrátit se do Ameriky nepřipravený, protože tam je taková konkurence, že když nejste třeba i psychicky v pohodě, pozná se to a můžete ztratit místo. S kondičním trenérem Radimem Poláčkem i dalšími kluky už ale máme asi šestý rok neskutečné tréninky, které mají řád, jsme výborná parta, bez toho by to také nešlo, hecujeme se a poháníme dopředu. To nás perfektně na sezonu připraví az toho pak čerpáme celý rok.

Jak v tomto období vypadá váš den?
Pondělí až pátek je stejný. Ráno po snídani jedu do Ostravy na trénink, než se odsud dostanu, jsou dvě hodiny. Po obědě odpočinu a poté si najdu nějakou aktivitu.

Například i pro děti nebo na dobročinné účely…
Ano, ale to se musí naplánovat, protože samozřejmě chci čas i pro sebe, rodinu a nejbližší. Mnoho lidí si totiž myslí, že přijedu tady na léto a mám celý den volno. Tři čtvrtiny času ale zabiju stravou, odpočinkem, tréninkem, na rodinu a kamarády ho moc nezbývá. Jistě, rád přijdu na akce s dětmi. Na to mám problém říkat „ne“, i když čím jsem starší, tak se to učím. (úsměv) Nyní ale rekonstruuju barák, takže okolo toho strávím také nějaký čas. A den je fuč.

Radek FAKSAPřikládáte i ruku k dílu nebo to spíše jen organizujete?
Občas s něčím pomůžu, ale spíše dělám finální rozhodnutí. Jinak bych se do posilovny ani nedostal.

Co byste vlastně dělal, kdybyste nebyl hokejistou?
(zamyslí se) Dobrá otázka. Nad tím jsem také uvažoval. Rukama bych se asi neuživil, určitě bych se chtěl pohybovat ve sportovním prostředí. Sport mě strašně baví, nejen hokej, rád dělám i sleduju tenis, beach, squash. Jsem nadšenec. A také cestuju. Kromě toho ale ve volnu spím, miluju dobré jídlo i filmy či seriály.

Zmínil jste film. Dallas je město, kde se natáčí a vznikl i slavný stejnojmenný seriál.
Kluci mi říkali, že je tam i muzeum, kde se natáčel, plánuju se tam příští rok podívat. Dallas je krásné město, čisté, s výbornými restauracemi, obchoďáky i počasím. Je to i tím, že tam žije mnoho bohatých lidí. Nemůžu si stěžovat. Je to můj druhý domov. Řekl bych, je to štěstí.

Jak to myslíte?
Podmínky po životní i hokejové stránce jsou na vysoké úrovni, top tři nebo pět organizací v NHL. Ambice v klubu jsou, chtějí vyhrávat, a co třeba mně i po psychické stránce pomáhá, je počasí. Když vysvitne slunko, hned máte lepší náladu. Hlavně pro kluky, kteří mají rodinu, je to důležité. Ale i pro mě. Když je čas, zajdete si do bazénu, není tam žádný sníh, takže je to pohoda.

Zima a sníh vám nechybí?
Kolem Vánoc možná trochu ano, ale stejně lyžovat během kariéry nemohu. To až jednou skončím, tak se těším, že třeba na silvestra si půjdu zalyžovat. Doufám ale, že k tomu mám ještě daleko.

Po dvou letech jste prošli do play-off, vypadli jste ve 2. kole s pozdějšími vítězi St. Louis. Jak ročník hodnotíte?
Jistě, když vidíte, jak tým, který vás vyřadil v sedmém zápase, soutěž vyhrál, říkáte si, že jste na jejich místě teoreticky mohl být vy. Bleskne vám to hlavou, na druhé straně to tak nejde brát, protože bychom museli vyhrát ještě dvě kola. Sezona byla ale dobrá. Play-off nemáte automaticky, je těžké se tam dostat. Mně se to povedlo v první sezoně, a když jsme vypadli, řekl jsem si: „Nevadí, za rok bude nová šance.“ A vidíte? Dva roky jsme tam nebyli.

Vážíte si toho?
Jasně, protože atmosféra a všechno dění kolem se se základní částí nedá srovnat. Je za tím ale hodně dřiny. V létě, před sezonou, během ní. Neděláte nic jiného. Pak mohou přijít čtyři porážky a je vše pryč. Ale když se vrátím k hodnocení, tak jsme odehráli ročník se stabilními výkony i výsledky, bez výpadků, s koncem jsme se zlepšovali a šance jít dál byla. Když zůstane kostra mužstva, tak máme šanci bojovat o Stanley Cup už třeba v příští sezoně.

Tady v Česku se mluvilo a psalo o tom, že jste v týmu dostal novou – defenzivnější – roli. Jak jste to bral?
Neřekl bych, že se má pozice změnila teď, už v minulých letech to bylo podobné, akorát jsme měli tři trenéry během tří let. Začátky tak potom byly těžší, protože jedete odznova, trenér si vás musí vyzkoušet, aby věděl, co od vás čekat. Já jsem v posledních letech dostával hodně prostoru, měl jsem hodně času na ledě, takže si nemám na co stěžovat.

Tým vede nový kouč Jim Montgomery. Jaký je?
Mladší, modernější, je to jeho první angažmá u týmu dospělých, kde je to jiné než na univerzitě. Po čase jsme si nastavili pravidla, systém, který jsme dodržovali a zlepšovali se. Pokud jde o mě, tak můj post probíral s asistentem trenéra i generálním manažerem a věděl, co ode mě čekat. Nikdo mi ale nikdy otevřeně neřekl „braň“. Ano, když jde na led nejlepší lajna soupeře, nás tam trenéři pošlou, řeknou, ať jsme nepříjemní, ale máme hrát svůj hokej, který může nést i vstřelené branky.

V sezoně jste zaujal také dvěma bitkami. Co vás přesvědčí shodit rukavice?
Nejdřív se dívám, kdo proti mně stojí. Nejsem blázen, abych šel proti bitkaři, i když i to se už stalo. (úsměv) To byla ale výjimka. Přece jen se nechci nechat zranit. A co mě vyprovokuje? To, že se chci zastat spoluhráče. To je pro mě nejdůležitější. Třeba nesmyslný zákrok mě naštve. Na NHL je super, že jsme jeden tým a hrajeme jeden za druhého, pomáháme si.