Za Opavu odehrál úctyhodných 410 utkání, poté se přestěhoval do Dolní Bečvy a krátce nastupoval za Rožnov pod Radhoštěm. Po problémech s kolenem si dal od hokeje na dva roky pauzu, letos se ke svému milovanému sportu vrátil a spolu se svými velkými kamarády Tomášem Polokem a Josefem Tichým nastupuje za Horní Benešov.

Radku, proč jste se po několika letech rozhodl vrátit k hokeji?
To je úplně jednoduché (smích). Chyběli mi kluci, parta v kabině.

Co bylo hlavní lákadlo Horního Benešova? Z Dolní Bečvy, ve které bydlíte, to máte celkem daleko…
Samozřejmě Pepa Tichý a Tomáš Polok, se kterými jsme hráli v Opavě. Dozvěděl jsem se, že skončí s hokejem, nastalo to zrovna tehdy, když já jsem chtěl znovu začít. Zvedl jsem telefon, oběma jsem zavolal a tak nějak jsme se všichni přemluvili navzájem. Když půjde jeden, půjde druhý, když půjde druhý, tak půjde třetí a rázem budeme všichni (smích). Bavili jsme se o tom, kde bychom hráli. Nakonec jsme zvolili Benešov, spoustu kluků tam z Opavy známe, trenérem je Martin Mičola, kterého mám rád, takže je to taková pohoda.

Úvod sezony vám ale moc nevyšel, z prvních tří zápasů jste vyválčili jen bod…
Dalo se to čekat. Začali jsme trénovat pozdě, navíc v Opavě a málo. Tým se skládal na poslední chvíli, řekněme čtrnáct dní před začátkem soutěže. Slabší začátek se dal čekat, vůbec to ale neodpovídá tomu, jak to bude vypadat, když se bude hrát normálně.

Vám osobně se ale dařilo, dokonce jste v jednom zápase dal hattrick…
Šlo hlavně o to, že jsem hrál v útoku. Neřekl bych, že jsem přímo řádil, ale hrál jsem s Polisem a Mlýnem (Tomáš Polok a Michal Mlýnek, pozn.). To má pak člověk těch šancí tolik, že tam vepředu vždycky nějaký ten gól dá.

Co na návrat mezi mantinely říká vaše tělo?
Už nejsem nejlehčí, to je jasné (smích). Základní pohyby a návyky ale člověk nezapomíná. Poslední zápas jsme hráli proti Bohumínu, tam hrál Zdena Pavelek a ten si z lidí kolikrát na ledě vyloženě dělal srandu v rychlosti nula (smích). Ten to bude hrát ještě o hodně déle než já. Rychlost samozřejmě není, dravost není, ale hokej nějakou dobu hrajeme, takže si s kluky umíme nahrát.

Zmiňujete Zdeňka Pavelka, krajskou ligu hraje spousta hráčů, se kterými jste se před lety střetávali ve druhé lize…
Není už tam samozřejmě taková ta rivalita, ale je to fajn. Pozdravíme se, mezi třetinami pokecáme, kluci jsou v pohodě. Problém akorát občas bývá s těmi, kteří hokej nikdy pořádně nehráli a chtějí si třeba něco dokazovat.

Vy už jste krajskou ligu hrával po konci v Opavě, chvíli jste byl v Rožnově…
To bylo hned v úvodu, když jsem se nastěhoval do Bečvy. Hrál jsem asi rok, pak jsem měl zranění kolena, další problém byl se stavbou domu, která se na chvíli zastavila, a bydlel jsem zase v Opavě, takže jsem se na to vykašlal. Chvíli jsem uvažoval, že bych tam zase hrál letos, ale pak jsme se domluvili s Pepou Tichým a Tomášem Polokem. Mám do Benešova trochu komplikovaný dojezd, ale táhne mě to tam, kde to mám celý život rád. Shodou okolností nás Rožnov hned první zápas porazil, kluci jsou strašně dlouho spolu a jsou velcí bojovníci.

Dlouhé roky jste hrával v Opavě druhou ligu. Dá se úroveň soutěží srovnat, nebo to jsou dva odlišné světy?
Srovnat se to dá u špičkových mančaftů, tam by se asi jedna lajna, která by druhou ligu hrát mohla, našla. Když jsme třeba hráli s Novým Jičínem, tam nám jedna pětka dala snad šest gólů, ti by druhou ligu mohli hrát. Bývalí hokejisté jsou na tom hokejově pořád dobře, ale samozřejmě už jsou pomalejší. Pak je tam třeba jedna a půl lajny takových, kteří nikde moc nehráli, to už se druhou ligou v žádném případě srovnatelné není. Soutěž je super, když chce člověk ještě hrát a mít nějakou tabulku.

Nemůžeme spolu neprobrat Opavu, ve které jste strávil de facto celou kariéru. Co se vám nejvíce vybavuje?
Je to můj život, co bych vám povídal. Pořád mě to tam táhne, hodně lidí znám, i když okolí hokeje se teď celkem proměnilo. Naše generace ale v Opavě nehrála zrovna dva nebo tři roky, bylo to super. Byli jsme propojení s fanoušky, lidé na nás chodili. Samozřejmě jsme zažili i horší časy, když jsme byli mladí a neuměli se pořádně dostat do play-off, i když jsme bojovali jako tygři. Pak už se to výsledkově zlepšovalo. Mám třicet čtyři roků, většinu z toho jsem byl šest dní v týdnu na zimáku. V Opavě mám nejhlubší kořeny, to je jasné, i když už teď Slezan třeba tak moc nesleduju. S Petrem Wolfem si ale zavoláme a pobavíme se, takže nějaký přehled mám.

Perličkou je, že jste jako mladíček byl u sestupu Slezanu z první ligy…
Úplně přesně nevím, jak to bylo, mladým se tyhle informace moc nepouští, ale staří už ke konci moc nechtěli hrát, nastupovali mladí, byl tam i Tomáš Měch. Párkrát jsem něco odehrál, ale bylo to spíš o tom, aby se to odehrálo a my nedostali pokutu. Staří už pak vůbec nejezdili ven, bylo to takové smutné období.

Jak se vám vůbec daří v osobním životě?
Bydlím na Bečvě, rekonstrukci domu mám téměř hotovou a kochám se tady přírodou. Těším se znovu na hokej. Dělám ve zdravotnictví, zabývám se transfuzní technologií, transfuzní stanice jedou pořád, takže korona se mě dotkla jen po stránce volného času.