„Mám opravdu hodně krásných vzpomínek z obou sportů, ale hokej byl pro mě číslo jedna. Zimní stadion, to je moje. Vždycky říkám, že hokej je ta nejkrásnější hra a pořád se kolem něho motám. Ale mám rád všechny sporty," řekl rodák z Hodslavic, kterou fotbalovou kariéru končil až v padesáti letech a s hokejem je stále pevně spjatý.

„V květnu se s manželkou přesuneme na chatu do Jarcové, kde je krásně. Odpočíváme aktivně, protože je tam pořád co dělat a mám to tam moc rád. Jsme tam do prvního mistráku, na který už totiž musíme být zpátky v Novém Jičíně," usmívá se bývalý vynikající hokejový centr a fotbalový brankář v jedné osobě Jaroslav Bartoň, jenž je stále k vidění v boxu časoměřičů.

JAROSLAV BARTOŇDatum narození: 3. ledna 1938 v Hodslavicích
Manželka Marie, dcera Lenka, syn Jaroslav, vnoučata Jaroslav, Tereza, Richard a pravnoučata Agáta, Beáta a Filip.

„Na zimáku ale nejsem nejstarší. Ještě o pět let starší je sekretář klubu Jirka Mohler, který doslova září vitalitou, což je obdivuhodné. V jeho letech bych na tom chtěl být jako on," pokyvoval uznale hlavou nad počínáním svého kamaráda otec kytaristy Jaroslava Bartoně z legendární kapely Citron, jenž si ve svém druhém domově na novojičínském zimním stadionu objednal nealkoholické pivo a pustil se do poutavého vyprávění.

Byl jste jedním z mála sportovních obojživelníků, kteří se věnovali vrcholově jak hokeji, tak také fotbalu. S čím jste začal dříve?
Fotbal byl první. Hrávali jsme ještě na starém tonakovském hřišti pod nemocnicí. Hokejově jsem zase vyrostl na rybníku Bocheta. Tehdy se tam na nás přišel podívat pan Malina. To býval vynikající hokejista a později trenér, který si mě tam všimnul. Ale v patnácti jsem šel na hokejové učiliště do Příbora, kde jsem se vyučil soustružníkem, a kde byli posbíraní kluci třeba až od Brna nebo Hodonína. Tam jsem se naučil hrát hokej. Vzpomínám si, že jsme na tréninky, které jsme měli dvakrát týdně, vstávali o půl třetí ráno, protože jsme na ně dojížděli do Ostravy. Trénink jsme měli od čtvrt na pět do šesti.

V jakých nejvyšších soutěžích jste působil?
Ve fotbale to byla divize v Novém Jičíně. V hokeji jsme postoupili z divize a já jsem pak skončil. Ale v tehdejší divizi to byly samé kvalitní týmy, jako Přerov, Šumperk, Třinec, Poruba nebo Studénka, která měla v té době ohromný mančaft. Nekrásnější fotbalové roky jsem zažil asi na Vsetíně. Valaši byli bezvadní kluci a ještě dneska, když tam přijedu s Novým Jičínem na hokej, tak se mě ptají, jak se mám a jestli si na ně pamatuju (usměje se).

Vzpomínka
na brankářskou legendu Josefa Geryka:

„Byl to můj veliký kamarád. Začal hrát fotbal v Novém Jičíně, pak narukoval do Rudé Hvězdy Vsetín, která hrála divizi, odkud ho koupily do druhé ligy Vítkovice. Tam neodchytal moc zápasu a všiml si ho Baník Ostrava. S Baníkem pak hráli jednou ligu v Trnavě a Pepa tam podal neskutečný výkon. Baník tam vyhrál snad 1:0. Tehdy trénoval Trnavu Anton Malatinský, což bylo velké fotbalové jméno. Ten po tom utkání řekl: Ten brankář bude tady v Trnavě! No a tak Pepík skončil v Trnavě, kde získal pět mistrovských titulů. Bohužel v roce 2013 chytal za staré pány a zkolaboval přímo na hřišti. V Trnavě měl tehdy obrovský pohřeb. Hodně jsme toho spolu zažili. Byl to poctivý kluk a všechno si vydřel. Tím se dostal tak vysoko."

Na které trenéry či spoluhráče nejvíce vzpomínáte?
Hokejistu ze mě nejvíce udělal pan Malina. Můj velký vzor byl pak pan Srba. Byla radost se na něho dívat, a já jsem se to pak snažil přebrat po něm (usměje se). Můj velký kamarád a vynikající spoluhráč byl taky Vlastík Graca, který přišel do Nového Jičína později z Opavy. Pomáhali jsme spolu stavět nový zimák, který ale tehdy vyrostl ještě bez střechy. 13. ledna 1974 jsme ho otevírali. Hodně kluků i z široké veřejnosti pomáhalo při brigádách. Když jsme hráli hokej ještě na starém hřišti, tak každý vzal na mantinely sekyrku, pilu a staré fošny, zastříkalo se a šlo se na to. Tedy jsme hrávali třeba v Hranicích, Rožnově, Dolním Benešově nebo v Petřvaldě u Mošnova. Byli jsme tehdy mladí kluci. Po zápase se šlo na večeři a ti starší už nás vyháněli domů. Na druhý den si pak na tréninku vykládali, co kdo provedl (směje se). To byly pionýrské doby hokeje v Novém Jičíně.

Jaké to tehdy bylo hrát na stadionu bez střechy?
Je pravda, že někdy hodně nasněžilo a hodně nám pomáhal Autopal. Všechno se odhrnovalo rukama a pomáhali i kluci z polepšovny. Když pak padal sníh a hrál se mistrák, tak to byly časy. Ale vždycky se zápas dohrál. Všichni pomáhali vyhazovat sníh za mantinel, kde ho pak byly obrovské kopy. Měli jsme takovou provizorní rolbu, kdy se dala bečka na sáně. Na nový stadion jsme pak s Vlastíkem přivezli z Děčína rolbu.

Kolik tehdy chodívalo diváků?
Chodilo hodně lidí, jak na fotbal, tak na hokej. Byly plné stadiony, tisícovka určitě. Když přišli lidi těsně před zápasem, tak už neměli ani místo. To pak bylo kolem hřiště flašek. Vždycky jsme to pak s Vlastíkem sbírali a měli za to peníze (směje se).

Máte v paměti ukrytý nějaký významný zápas, na který nedáte dopustit?
Bylo to, když byl první hokejový ples, který byl v sobotu večer. Zabíjela se tam prasata a bylo to opravdu ve velkém. V neděli dopoledne jsme pak měli zápas o postup do divize na zimním stadionu v Ostravě proti Bílovci. Po plese jela celá hudba z plesu na zápas a lidé, kteří to zažili, na to dodnes vzpomínají. Vlastík hrál právě za opavskou farmu za Bílovec, takže jsme tehdy hráli proti sobě. Nakonec jsme vyhráli a slavili jsme snad tři dny (směje se). Vím, že jsem určitě dával nějaké góly, protože jsem jich dával celkem dost. To jsme byli v týmu ještě skoro samí Jičíňáci, ale po postupu už se to muselo doplňovat. Chodili k nám třeba hráči z Kopřivnice, což byla hokejová velmoc. V divizi už jsme pak hráli i za peníze. Za vyhraný zápas jsme dostávali stovku a za remízu padesátku. Taky vždycky vzpomínám na jednu historku.

Povídejte…
Hráli jsme jednou v Šumperku a vedoucího mužstva dělal tehdy pan Hroch. Bránili jsme se a nakonec jsme remizovali. Právě ti excelentní hráči z Kopřivnice za ním pak přišli a říkali mu: Jardo, netrhej to, nech to vcelku (usměje se).

Měli jste tehdy v týmu nějaké „zlé" muže a co vaše oblíbená formace?
Třeba Pepík Hymlar, který přišel z Karviné. To byl udělaný kluk, který si hobloval hokejku do špičky, což protihráči moc rádi neměli (usměje se). Byl to tvrdý, ale vynikající obránce. Ale já jsem byl po něm asi nejzlejší (usměje se). V nejlepším útoku jsem hrál, když přišli kluci z Karviné. Vedle mě hrál Kneblík a Bonczek.

Potkalo vás ve vaší dlouhé a dvojité kariéře nějaké vážnější zranění?
V hokeji vůbec ne. Jednou mi rozbili pusu hokejkou, ale to byl vlastní hráč. Kluci si pak ze mě dělali, že jsem musel pít pivo přes slámku. Tehdy se nehrálo tak tvrdě jako dneska a zranění se mi prostě vyhýbala. Ve fotbale jsem měl zlomenou klíční kost.

Kdy jste končil s fotbalovou a hokejovou kariérou?
Končil jsem doma v Hodslavicích v krajském přeboru, ale pak mě ještě vytáhli do Nového Jičína, kde jsem chytal za béčko B třídu až do 50 let. Na vojně jsem ještě chytal za Duklu Cheb a udělali jsme tam i hokejový mančaft. Měli jsme tam jičínský útok a říkali nám komáři, protože jsme byli všichni takové tyčky. Hokeje jsem nechal v šestatřiceti letech. S Vlastíkem jsme se starali o strojovnu na novém zimáku, a protože jsme oba dva nemohli jezdit po zápasech, tak jsem toho nechal. No vlastně tak úplně nenechal (usměje), protože jsem ještě hrával rekreačně za Rudou Hvězdu Nový Jičín.

Věnoval jste se poté i trénování?
Chvíli. Trénoval jsem dvě, tři sezony mladší dorost, ještě když jsem hrál za Rudou Hvězdu a byl jsem zaměstnaný na zimáku. Jednu dobu ale nebyl čas, protože jsem jezdil na školském odboru s Volhou a rok, dva jsem se chodil na hokej jen dívat. Ale pak jsem se do toho znovu dal. Chtěl jsem zase dělat něco do hokeje. Bez zimáku jsem nemohl existovat. Dopadlo to tak, že jsem dlouhé roky pro všechna družstva brousil brusle.

Lákalo by vás hrát v dnešní době?
Já už teď těžko věřím tomu, že jsem tady kdysi bojoval, dával góly nebo projel hřiště. Samozřejmě si teď i zakritizuju, jako skoro každý, ale nejhorší je, když přijde třeba dorostenec na trestnou a já mu řeknu: To se nedělá. A on na to: Vy jste nebyl jiný pane Bartoň (směje se). Je pravda, že já jsem si svoje odseděl.

Stále působíte vitálním dojmem a na zimním stadionu jste neustále k vidění. Co máte na starost?
Rozhodčí, které přivítáme a po zápase vyplácíme. Už se za ty roky známe. Pak taky časomíru, kde jsem skoro patnáct roků. Za to všechno, že se pořád cítím celkem dobře, vděčím tomu, že se stýkám s mladými lidmi. A zvlášť mým spolupracovníkům u časomíry bratrům Petrovi a Davidovi Kováčovým, kteří mě v mých letech udržují při dobré náladě.

Pořád vás to baví?
Pravda (přesvědčivě). Bez zimáku bych nemohl vůbec existovat. Pořád tady chodím rád. Chodím na všechny domácí zápasy všech našich družstev.

To musíte mít přehled o případných talentech. Může momentálně novojičínský klub nějaké nabídnout?
Jsou tam. Člověk už za tu dobu viděl řadu hráčů, kteří dorostli třeba až do extraligy. Naposledy třeba Michal Kovařčík, který hraje za Třinec. Předtím hlavně Klesla, Květoň nebo Dresler. Kdysi jsme si říkali, že o nich ještě uslyšíme a bylo to tak. A to třeba i z jiných družstev. Jinak mě mrzí, že vnuk Jarda odešel už v 8. třídě do Třince, kde přes dorost a juniorku došel až do áčka. Měl vážné zranění ramene a výrazněji se neprosadil. Hrál potom ještě na Slovensku a v Rakousku, kde teď žije.

Co říkáte na oslavy 70 let vzniku novojičínského hokeje, které proběhly v únoru při posledním zápase základní části mezi Novým Jičínem a Kopřivnicí?
Bylo to opravdu perfektně udělané. Musím přiznat, že jsem byl dojatý.

Vyvrcholením oslav bylo vyvěšení dresu klubové legendy Josefa Tomana. Jak na něj vzpomínáte?
Byli jsme velcí kamarádi. Vzpomínám si, že s Mikuškem tehdy odešli do Kopřivnice, a když jsem přišel z vojny, tak mě tam taky lanařili, ale já jsem nešel. Chtěl jsem hrát doma v Novém Jičíně. Ve fotbale jsem měl taky nabídky třeba do Frenštátu do divize, ale nešel jsem. Až mě pak prodali do Kopřivnice. Jinak Hary (Josef Toman) byl urputný bojovník a srdcař. Dělal pak dlouho a dobře i trenéra. Byl velká persona. Dres na jeho počest, který teď visí na zimáku, je tam právem. Moc si to za všechno, co pro novojičínský hokej udělal, zasloužil.