OSOBNOSTI REGIONU: Pomohl Vítkovicím k historickému titulu. Hokejem žije i dnes

Na led už ale nechodí. „Naposledy jsem byl, když jsem končil s trénováním. Mám vyměněnou kyčel a dvakrát operovanou páteř. Zažil jsem toho dost, už mě to netáhne,“ usmívá se vítkovická legenda, která zavzpomínala pro Deník i na zesnulého spoluhráče a kouče Miloše Říhu.

Řekl byste, že vám už bude sedmdesát?
Ráno někdy ano. (zasměje se) Ale snažím se být aktivní, i když kromě toho, že jezdím na kole do práce, se už do ničeho velkého nepouštím. Když jsme měli pejska, věnoval jsem se ještě jemu, rád také zajedu na chatu, tam je také co dělat. Ale tady mě to baví, i když někdy je to s těmi kluky těžké pořízení.

Bylo to těžší je zvládat v pozici trenéra, nebo spíše dnes?
Co se týká práce s dětským kolektivem, tak to nikdy není lehké. I u mládeže se při zápasech stresujete, není to vždy v klidu. To je ostatně dnes na trenérech vidět. (usmívá se) Ale i jako kustoda vás dokážou kluci vytočit. Jsou tak zhýčkaní a mají takové nároky, na které jsme nebyli vůbec zvyklí. Nebudu jmenovat, ale třeba minulý týden kluk nedostal hokejku podle svých představ a řekl mi, že do Litvínova pojede s jednou holí. „Vítkovice asi zkrachují, když ty pojedeš s jednou hokejkou,“ odpověděl jsem mu. Na starosti mám i odbavení přípravky. To znamená vydat jim věci, půjčit výstroj, jednat s rodiči, což ostatně také není vždy jednoduché.

OSOBNOSTI REGIONU! Alois Hadamczik: Prodat Baník byla moje životní chyba

S trénováním jste skončil sám?
Ano. Ve třiašedesáti jsem odcházel do důchodu, pak jsem ještě dva roky vypomáhal Mojmíru Trličíkovi u dorostu, ale poté jsem chtěl skončit. Jenže odešel kustod, tak se mě Láďa Svozil zeptal, jestli bych do toho šel, ale že to nebude na rok. No, a letos je to už pět let, co tu funkci vykonávám. Víte, dokud jsem zdravý, je sezení doma pro mě nepředstavitelné. Zvlášť když jste zvyklý být pořád v kolektivu, něco dělat, řešit, vymýšlet. Když tedy tato možnost přišla, tak jsem to vzal. A vyhovuje mi to. Jsem svým pánem, práci si udělám, kdy potřebuji, ale tak, aby vše bylo v pořádku. Vždycky říkám, že kdybych měl navíc chodit do fabriky, tak by to asi nešlo, ale tady je to o něčem jiném.

Práce kustoda není jen broušení bruslí, ale právě tuto činnost jste prý dělal už jako hráč. Je to pravda?
Ano. Už když jsme byli mistři. Přede mnou to dělal Láďa Stránský, já to po něm převzal a víceméně jsem brousil až do konce své kariéry. Potom na Ledňáčku jsem to pak dělal pro děti. Funkce mi zůstala dodnes, pro kustoda je tato činnost rozhodující.

Dnes je asi nepředstavitelné, aby si hráč sám připravoval brusle. Jak jste k tomu přišel?
Abych pravdu řekl, ani nevím. Měli jsme takovou lepší brusku ze Švédska, tak jsem si k tomu sedl, vyzkoušel a už to jelo. Byl jsem samouk, kluci se s tím smířili, vyhovovalo jim to, tak jsem zůstal.

Vrhl jste se také na trénování, vašimi rukami prošla řada hráčů známých z extraligy, reprezentace i NHL, je to tak?
To je pravda. Honza Výtisk, Zbyněk Irgl, Rosťa Olesz, Radek Phillip, Filip Kuba… (přemýšlí) No, na všechny si už nevzpomenu. Ale hodně hráčů, kteří se pak proslavili, jsem trénoval, stejně jako mnozí jiní trenéři tady v dalších kategoriích.

U koho jste věděl, že to dotáhne daleko?
Zbýňa Irgl. Ten byl nadaný na všechny sporty, fajn kluk v dobrém ročníku. Vždy říkám, že asi nejlepší ročník, jaký jsem tady měl. Od kolektivu, přes rodiče, až po hokejovou stránku. Zbýňa byl všestranný talent a také to někam dotáhl, byť v NHL nebyl, ale tam se dostali jiní. Už v žácích byl ale výraznou osobností. To byl i Rosťa Olesz, který v šesté třídě přišel z Poruby. A zapomenout nesmím ani na Petra Mrázka. Také byl šikovný.

Někteří z těch, o kterých jste mluvil, jsou už na sklonku, či po konci kariéry. Asi člověk vidí, jak čas letí, viďte?
Hrozně. Vždyť to jsou už hokejoví důchodci. (zasměje se) Samozřejmě když tady hráli, nebo někteří hrají, tak se potkáváme, pobavíme se i o hokeji, ale není to tak, že bychom vzpomínali.

Fanoušci Baníku po pauze v očekávání. Dostanou šanci Tetour a spol.?

Proč jste nikdy netrénoval dospělé mužstvo?
Jeden trenér řekl: „Když jednou začneš trénovat mládež od přípravky, tak už není šance jít k dospělým.“ A to byl můj případ. Přece jen u obou máte rozdílné požadavky a potřeby. Proto se trenéři, pokud chtějí trénovat dospělé, po konci kariéry snaží chytit u mužů třeba jako druhý asistent, a pak se postupně vypracují. Za nás, za minulého režimu, jsme byli rádi, že jsme mohli zůstat u hokeje jako mládežničtí trenéři a nemuseli do fabriky. Byli jsme profesionálové. A pak nám ani nepřišlo, že bychom měli trénovat někde výš. Ano, nějaké nabídky byly, ale já je odmítal, i když odměna byla jiná než u dospělých, ale máte zaměstnání a jistotu.

Čím byste vlastně byl, kdyby ne hokejistou?
To nevím. Jsem vyučený elektromontér. Pak jsem si během kariéry udělal večerně stavební průmyslovku v Přívoze. Takže bych si musel asi něco najít v tomto oboru. Představu jsem ale neměl, takže jsem byl rád za hokej. Navíc nebylo obvyklé být profíkem u mládeže. Většinou byli trenéři zaměstnaní v železárnách, trénování měli navíc. A vidíte, já třeba tady zůstal celý život. Například kolegové Jarda Vlk a Bob Kacíř ale šli na rok snad do Jugoslávie, to byla taková štace… Já zájem neměl. Buď něco pořádného, ale na to člověk musel mít, nebo radši zůstat.

Se svou hráčskou kariérou jste spokojený?
Krásné období. Když začal řádit koronavirus, v televizi promítali zápasy dvacet třicet let staré. Jen jsem si uvědomil, kam se ta hra v tomto období posunula. A teď si vezměte, že my hráli ještě o dalších dvacet let dřív. Prostě každá doba má své. My si užili života takového… Jiného. Kdežto teď máte každý den trénink, dvakrát třikrát týdně zápas, do toho další povinnosti s médii, sponzory a tak. Samozřejmě finančně jsou odměny úplně jiné než za nás, byť i my jsme byli na vyšší úrovni než běžní zaměstnanci. Nebyl to ale takový rozdíl. Rozhodně si však nestěžuju.

Příští rok uplyne čtyřicet let od titulu. Jak na to vzpomínáte?
Nejlépe, jak to jde. Zejména na ten konec, který byl velkolepý. Zajímavé bylo, že jsme tady v těch letech zažili vše – zlato, stříbro, bronz, sestup, následně i postup zpět do ligy. Pak jsme spolu s Jardou Lyčkou a Karlem Dvořákem skončili. A Vítkovice za rok zase spadly. Poté se znovu vrátily a od té doby jsou nepřetržitě v nejvyšší soutěži, což je fajn. Ale mistrovská sezona byla nejkrásnější, to je jasné. Zvlášť když se titul vyhrál po skoro třiceti letech. Jen je škoda, že se to nepovedlo zopakovat, i když Vítkovice byly několikrát blízko. Holt je jiný systém – play-off – to jsme my neměli. Poslední krůček nevyšel. Ale ještě k té mistrovské sezoně.

Povídejte…
To jsem hrál v lajně se Zbýňou Neuvirthem a Milošem Říhou a já dal v sezoně 26 branek. Dostali jsme se do B-mužstva národního týmu a letěli jsme na turnaj do Sovětského svazu. A tam jsme hráli proti později slavným hokejistům, kteří pak opanovali svět. Třeba slavná pětka Fetisov, Kasatonov, Makarov, Larionov, Krutov.

Chci pomoci, dál se uvidí, říká vítkovická posila Polák

Byli už tehdy tak dominantními hráči?
Byli. Ale byl tam i jeden Švéd, ten pak také hrál za reprezentaci, jen si nevybavím jméno. Jinak to mělo být perspektivní mužstvo, které měl na starosti Jozef Golonka. Z toho označení jsme si ale se Zbyňkem dělali srandu, protože jemu bylo 32 let, já byl pouze o dva roky mladší. Jen Miloš byl mladý. A jak říkali, perspektivní. (usměje se) Ale za sezonou to byla krásná tečka.

Co jste dostali ve Vítkovicích za titul za odměnu?
Myslím, že dovolenou a deset tisíc korun, to bylo tehdy dost.

Chtěl byste vlastně v dnešní době hrát?
Ani nevím. Už jsem nad tím uvažoval, ale tenkrát odcházelo pryč strašně málo hráčů. A propracovat se třeba tady do áčka a hrát ligu, nebylo snadné. Když to teď vidím, kolik juniorů odchází pryč, ale nikde se neuchytí, ani v první lize, natož v extralize, nebo v zahraničí, je mi z toho smutno. Přitom hodně lidí tvrdí, že dnes extraligu hraje kdekdo. S tím já nesouhlasím. Myslím si, že soutěž je silná a rozdíloví hráči v ní opět přibývají. Zvedá se to.

Zmínil jste Miloše Říhu. Jak jste vzal zprávu o jeho úmrtí?
Hrozně mě to zasáhlo. Myslím, že to bylo minulý týden v úterý a řekl mi to Martin Prusek. Vzalo mě to. Ze zpráv vím, že byl vážně nemocný, ale že by to vzalo tak rychlý konec, jako když dostanete infarkt, nebo mrtvičku, to byl šok. V poslední době jsme se tolik neviděli, naposledy loni, když slavil šedesátku a předtím snad při třicátém výročí titulu. Přitom když tady hrál, tak jsme se kamarádili hodně. I s manželkami jsme se navštěvovali. Byli jsme přátelé. Jakmile odešel, ztratili jsme už pravidelný kontakt. Každopádně ale vím, že život v Rusku není lehký, tak si dovedu představit, pod jakým tlakem byl. A holt někdo může pít a kouřit a dožije se osmdesátky, on nekouřil a vidíte. Samozřejmě roli hrál stres a tlak, i jeho emotivní projev. Hodně to prožíval.

Máte na něj nějakou vzpomínku?
Spoustu. Vždy mě pobaví, když si vybavím, jak jsme jednou jeli z Pusteven. Já jsem předtím pil, on ne, tak jsem mu půjčil auto. Jeli jsme do Ostravy a celou cestu jsem do něj hučel, jak má řídit. On měl nově řidičák a byl ze mě nervózní, jak mu do toho mluvím. Ale v pohodě jsme dojeli domů. To je taková historka, kterou lze publikovat. U mnoha dalších by to nešlo. (usměje se) Ale když jste zmínil to výročí. Když to bylo třicet let, byl Franta Černík ještě šéfem klubu a já mu říkám: „Františku, co ty zlaté prsteny za ten titul, jako to mají v NHL?“ Odpověděl mi, že až v roce 2021. „Ty jsi mazaný, to nás tady bude jen půlka,“ reagoval jsem. Už jsem si říkal, jestli nám začne brát míry, aby je mohl udělat.

Světový para hokej se opět sjede do Ostravy. Podívejte se na snímky z roku 2019

Kromě titulu získaly Vítkovice na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let i druhé a třetí místo, obstály i na Poháru mistrů, nebo na Spengler Cupu…
To určitě. Na Poháru mistrů jsme skončili druzí, za CSKA Moskva, což bylo v podstatě národní mužstvo Sovětského svazu. Myslím, že finále jsme v Düsseldorfu prohráli 1:3.

A vy jste slavnému brankáři Vladislavu Treťjakovi dal gól.
Právě František mi nahrál. To si pamatuju. Ale mám perličku. Zajímavé bylo vidět ruské hráče, co dělají po zápase. Přišli do společné sprchy a v klidu si zakouřili, třeba Fetisov, v autobuse pak byla hned vodka. My jsme na to hleděli. Nešetřili se a nebylo divu, že pak někteří umřeli v mladém věku. Nemazlili se s tím.

Máte něco, čeho byste se ještě rád dožil?
Abychom se v Ostravě dostali zase na úroveň, že budeme také produkovat talentované a špičkové hráče jako v minulosti. Ano, mládež je jiná než za našich časů, ale dlouho se tu neobjevil talent jako před deseti, patnácti, dvaceti lety, že byli schopni hrát v NHL, nebo ve špičkových mužstvech v Evropě.

Čím to podle vás je?
Když jsem končil s trénováním, měli jsme v kategorii dvanáct třináct kluků. Když jsem začínal, bylo jich pětadvacet, nebo třicet a vysvětloval jsem rodičům, proč jejich kluk nehraje. Hráči ale dnes makají, takže věřím, že se to zvedne, Vítkovice opět budou nahoře a třeba získají titul. I když je jasné, že je to i o financích. Lidi si ale ten pohár tady zaslouží.