V kalendáři byl rok 1962, rodákovi z Klimkovic bylo necelých patnáct let a rozhodovalo se, co bude dělat dál. Vedl hokej, jenže to bylo málo. „Mám historku,“ načíná legendární trenér vyprávění.

Jeho otec pracoval ve Vítkovicích jako valcíř, spolu s matkou byli takzvaní kovozemědělci, vlastnili čtyři hektary pole. „A k tomu ve chlévě měli tři krávy, prase, kozu, na dvoře třicet slepic, husy, takže se táta celý den nezastavil,“ vyjmenovává Vůjtek.

Potíží byl nepsaný komunistický zákon. „Když jste měl děcko, muselo být v JZD. Když dvě, tak jedno mohlo jít tam, kam chtělo, ale druhé do JZD. A já měl staršího bráchu, který se učil lépe, tak táta rozhodl, že na průmyslovku půjde on,“ vzpomíná s tím, že práce v zemědělství zrovna jeho vytouženým povoláním nebyla.

Vladimír Vůjtek.
Legenda pod stropem ve Vítkovicích. Pocta, ví Vůjtek. Vzpomíná na slavné finále

„Ani táta mě tam nechtěl tlačit. Na úřadě v Klimkovicích mu poradili, že má napsat prezidentské kanceláři,“ vybavuje si Vůjtek.

Pražskému hradu tehdy „šéfoval“ Antonín Novotný. Otcovy argumenty o dělnickém původu, práci v Železárnách, kde by chtěl mít i syna, jež nemá na JZD vlohy, se po dlouhém mlčení dočkaly kladné reakce. „Táta to poslal v březnu a vyjádření přišlo 20. srpna. Já se ovšem nemohl nikam přihlásit. Vyšlo to, ale na škole už zbyly jen dva obory – slévač a dřevomodelář. Vzal jsem druhou možnost, i když jsem nevěděl, co mě čeká,“ přiznává Vladimír Vůjtek.

TĚŽKÁ MECHANIKA? HROZNÁ PRÁCE

V oboru se vyučil a pracoval půl roku. Potíží však byl fakt, že už v tehdy nebyla pro dřevomodeláře práce. „Lepili jsme a spravovali staré výrobky. To ale mohl dělat každý,“ krčí rameny Vladimír Vůjtek, který brzy odešel do těžké mechaniky k rýsovací desce, kde se rýsovaly lodní hřídele. „To bylo pár měsíců před vojnou. Nebýt hokeje, možná bych tam už zůstal,“ míní po šesti dekádách.

Zjednodušeně řečeno, jeho úkolem bylo mimo jiné označit dulčíkem místa, kam následně soustružníci vrtali díry pro šroub.

„Už to ustavit, aby vše drželo, nebyla sranda. My na to neměli žádný kus jako vzor. Dvakrát to udělali před námi, my se podívali, pak nám to dali a postav si to. Ono se to štelovalo na takových heverech, aby to nebylo vratké, nebo to na vás nespadlo, když budete kreslit. Přece jen to mělo tunu. A zároveň jste to musel umět, aby to bylo přesně do úhlu,“ popisuje trenér po letech.

Bývalý hokejista a trenér české i slovenské reprezentace Vladimír Vůjtek.
Legendární trenér Vůjtek je v síni slávy. Vždy jsem byl partnerem hráčů, říká

Tohle ho ale nebavilo. „Hrozná práce,“ uleví si Vladimír Vůjtek. „Z modelárny jsem byl zvyklý, že se v šest hodin zapnuly stroje a jelo se. O svačině jste ani nevěděl, že byla, a za chvíli byly dvě odpoledne. Šichta uběhla. Ale tam? To se táhlo! Neskutečné,“ líčí.

„Na začátku vám majstr dal papír, že jdete dělat to a to. Vazač si určil, kdo kde bude, ale přednost měli soustružníci a frézaři. On jim musel nahodit jejich kusy, a pak když už neměl, co dělat, tak šel k nám. Takže my tam od šesti do třeba devíti chodili jen tak, a dělali jsme, že děláme, a šaškovali,“ vzpomíná Vladimír Vůjtek.

PRÁCE I DVA ROKY PO VOJNĚ

Sednout si? V žádném případě! „Ani odejít nešlo, jelikož nebylo jasné, kdy ten vazač přijde. Když nám pak ten kus nahodil, my to ustavili, a pak tam byly dvě baby, které to musely natřít vápnem. Udělaly to, jenže to zase dvě hodiny schlo,“ oživuje vzpomínky.

Pak už šlo vše ráz na ráz. „Posvačili jsme, za půl hodiny jsme to tam nakreslili, dulčíkem naťukali, a šli za mistrem, který to musel zkontrolovat. Pak zase za vazačem, aby to dal dolů a nahodil nový kus. Jenže přišel třeba o půl jedné, tak to bylo už na další den, byl konec šichty. Prostě nuda. Strašné!“ opakuje Vladimír Vůjtek.

Vladimír Vůjtek patří k nejuznávanějším koučům v zemi. Na snímcích z archivu Deníku a rodinného archivu.
Vladimír Vůjtek: Je zázrak, kam jsem se s plechovou hokejkou dostal

Vysvobozením tak býval právě hokej. Hlavně v zimě. Vůjtek už od dorostu trénoval s A-týmem, ale chodil i za béčko, v jehož dresu hrál zápasy. Každopádně dopolední tréninky a odchod už v devět hodin? To se hodilo. „Ale většinou jsme se museli vracet. Navíc jsme tehdy měli i večerní tréninky. Když jsem po něm chytil autobus, byl jsem doma o půl dvanácté, když ne, z Poruby jsem běžel. A nebudu zastírat, strach jsem měl, když jsem běžel přes les, kde nebylo vidět na metr,“ usmívá se. „Ráno ve čtyři zase vstávání a na šichtu. Takhle čtyři dny v týdnu,“ podotýká hned vzápětí Vladimír Vůjtek.

Hokeji se věnovat začal naplno až po vojně. „Ještě dva roky po ní jsme chodili do práce. Sice jsme tam byli naprd, ale oficiálně jsme profíci nebyli. Někdy jsme to po dopoledním tréninku už bulali, ale jinak ředitelé říkali, že musíme nějaký čas pracovat, tak jsme chodili. Později jsme nemuseli aspoň v zimě, ale jak skončila sezona, hned jsme nastoupili,“ uzavírá Vladimír Vůjtek.