Petr Gulda: Na reprezentaci se nezapomíná

Kariéra a zkušenosti čtyřiačtyřice­tiletého rodáka právě z Opavy překračují nejenom hranice Novojičínska, ale i celého regionu. Ve své bohaté kariéře totiž vystřídal dresy mnoha mužstev. Kromě Opavy hrál i ve Vítkovicích a poté se vydal na dlouhodobou anabázi po německých klubech. V roce 1994 se dokonce představil v dresu německé reprezentace na mistrovství světa, kde dvakrát přihrál na gól.

Německá anabáze skončila po šestnácti letech, když se Gulda v roce 2007 vrátil na rodnou Moravu, překvapivě však ne do opavského dresu, kde se nedohodl na podmínkách, ale do modrobílých barev HC Gedos Nový Jičín. S číslem 45 na zádech patří ke klenotům celé soutěže.

Nebyl pro vás návrat z Německa moc velký skok?

No, byl. Německá DEL je prakticky srovnatelná s naší extraligou. Navíc takřka v každém klubu hraje tak deset cizinců, a to především Kanaďanů, Švédů či Finů. Německý hokej má úroveň a hraje se spíše fyzicky. Navíc mnozí trenéři pocházejí také z Kanady, takže oni tvrdou hru, založenou na fyzické kondici, doslova vyžadovali.

Po návratu jste nešel do rodné Opavy, ale do Nového Jičína…

Začalo to tím, že jsem chtěl ukončit hokejovou kariéru hráče a vydat se na trenérskou cestu. Přestože jsem byl dopředu na něčem dohodnutý, nakonec to nevyšlo, takže jsem se rozhodl ještě hrát. Tehdy působil v Novém Jičíně, coby manažer, Standa Pavelec, tak slovo dalo slovo, a přestože jsem měl možnost hrát ještě v zahraničí, dohodli jsme se, že zůstanu v Novém Jičíně. Už je to čtvrtá sezona, a uvidíme, možná stihnu ještě nějakou.

Příští rok budete mít pětačtyřicet let, tedy takové číslo, kolik máte na drese…

Když jsem si tento dres bral, tak jsem ze srandy prohlásil, že mě tu do pětačtyřiceti mají. Vydržel jsem to a pak si asi budu muset změnit dres. (smích)

Hrajete mezi mladými hráči a i tak, například bruslařsky, vynikáte. Jak to děláte?

Stále se udržuji. Chodím pravidelně do fitnes, a co je důležité, vyhýbají se mi zranění. První větší zranění jsem měl až ve svých devětatřiceti letech. Navíc mám prakticky stoprocentní účast na trénincích. Být bez tréninků jsem nikdy neuměl, hokej mě stále hodně baví. I když je mi jasné, že to budu muset někdy ukončit,

Přestože jste obránce a máte ze spoluhráčů jako třetí nejvíce trestných minut, praktikujete čistý hokej…

A to ještě naskočilo tím, že jsem letos dostal OK. Jinak, co se týče dvouminutových trestů, je to právě o té fyzičce. Pokud vám chybí fyzička, musíte si pomáhat třeba hákováním, a ty trestné minuty pak naskakují. Já se to radši snažím vše dobruslit než faulovat, ale někdy je faul nezbytný.

Po návratu z Německa přišlo několik nabídek, třeba v podobě střídavých startů v ostravské Sareze. Jak je to nyní?

To už není pro mě. Do toho bych asi už nešel. Každý by měl vědět, kde jsou jeho hranice. Pro mě jsou to nyní spíš dozvuky mé kariéry. Samozřejmě, je to milé slyšet, zda bych nechtěl třeba ještě do zahraničí, vypomoct třeba v play-off, ale jak se říká, ten pomyslný vlak mi už ujel, a abych se někde třeba ztrapnil, to ne. To, co hraji nyní, je hranice, a co bude dál, to se uvidí.

Co tedy bude dál?

Mám trenérskou licenci, a to by mělo nahradit mou hráčskou kariéru. Hokejem to sice oddaluji, ale sám cítím, že už se to blíží. Nejvíc to pociťuji, když hrajeme proti kvalitním celkům, třeba Šumperku. To má potíže celý mančaft. Takové kluby mohou trénovat dvakrát denně, u nás kluci chodí do práce a ten den jim tréninkem nemůžete znechutit. Možná ještě rok vydržím, ale pokud by přišla trenérská nabídka, hodně bych zvažoval.

Působíte v kabině třeba jako prodloužená ruka trenéra?

To ne. Já třeba poradím, ale je na klucích, zda si z toho něco vezmou či nikoliv. Já to beru jinak, protože se na ledě necítím jako ten starší a zkušenější, ale spíš stále jako kluk. Taky umím udělat srandu a kluci si dělají i srandu ze mě. Někdy mi to třeba nesedí, ale tak to je. V mladém kolektivu se musíte trochu přizpůsobit.

V soutěži máte několik ambiciózních týmů. Jak vnímáte mezi těmito kluby hru Nového Jičína?

Je to opravdu těžké, hrát proti skoro profíkům. Tyto kluby mají větší finanční možnosti a určitě i jiné představy. My navíc máme úzký kolektiv, takže ty mančafty porazit můžeme, ale aby to bylo pravidelně, to asi ne. Cílem je pro nás play-off, tak jako každý rok, a pak se uvidí. Jednoduše, hrajeme si svůj hokej, ale abychom jezdili nahoru dolů proti týmům, jako je třeba Šumperk, to asi ne. Chtěli bychom skončit do šestého místa, což by bylo optimální, ale určitě to bude ještě strašně těžké.

Ještě jedna cesta do historie. V roce 1994 jste oblékl reprezentační dres. Berete to jako vrchol kariéry?

Určitě ano. Na to se ani zapomenout nedá, třeba jak jsme nastoupili proti Kanadě. Tam ještě hráli hráči jako Rob Blake, na to budu vzpomínat pořád. Mám nějaké fotky, občas na ně kouknu. V té době byl ale německý hokej jiný. Před pár lety zjistili, že musí více pracovat s mládeží, a nyní je to ještě na lepší úrovni, než jak to bylo.

V sobotu hrajete se Slezanem. Berete Opavu jako rivala nebo to, po těch třech sezonách v Novém Jičíně, mezi vámi opadlo?

V každém případě je to obrovská rivalita. To je má srdeční záležitost a tak to i zůstane. Já jsem srdcař a každý zápas proti Opavě je pro mě velký zápas. Nejlépe, pokud bychom nyní vyhráli. Pokusíme se o to, ale víme, že to bude těžké. Opavu taky rád vidím, když je v tabulce až pod námi. (smích)