V Novém Jičíně nakonec odchovanec Třince odehrál pětadvacet utkání, ve kterých posbíral dvanáct bodů. I díky tomu se od následujícího ročníku začal prosazovat ve svém mateřském klubu. V extralize nakonec Bordowski odehrál 119 zápasů, další čtyři roky hrál v tehdy ještě prvoligové Olomouci. Posledních deset let pobýval v zahraničí. Dobré jméno si udělal v polské nejvyšší soutěži, kde v dresu Jastrzebie strávil více než šest sezon, necelé dva roky oblékal dres Polonie Bytom. Poslední dva roky odehrál Bordowski v nižší anglické NIHL v týmu Basingstoke Bison.

Richarde, v Novém Jičíně jste se letos objevil po dlouhých devatenácti letech. Co vás k návratu přimělo?
Před několika roky jsem si vytyčil způsob, jakým bych si ještě chtěl hokejovou kariéru naplánovat. Po konci v Polsku jsem si říkal, že bych se chtěl ještě podívat někam ven a potom to doma ukončit, takže jsem se vrátil.

Co všechno se v Novém Jičíně za těch téměř dvacet let změnilo?
Změny jsou hlavně na stadionu, ten je po rekonstrukci, je to celé úplně jiné než před lety. Vedení ale zůstalo víceméně stejné.

Řešil jste i nabídky nějakých jiných klubů, nebo jste měl v hlavě pouze Jičín?
Ne, od začátku jsem věděl, že se vrátím domů. Nikde jsem se ani nesnažil poptávat, chtěl jsem zůstat doma, vyřešit si práci a k tomu ještě hrát hokej. Měl jsem jasno, že to udělám takhle.

Trénuje vás navíc Petr Macháček, se kterým jste se právě v Jičíně ještě jako hráči potkali…
Je to taková třešnička na dortu. Neřešil jsem, kdo mě bude trénovat, ale je samozřejmě super, že je to někdo, s kým jsem se potkal na ledě. Petr je dobrý trenér i člověk, takže si rozumíme a nemáme spolu žádné problémy.

Tým Nového Jičína je momentálně hodně mladý, vy jste v něm suverénně nejzkušenější. Fungujete třeba i jako jakási spojka mezi trenérem a kabinou?
Určitě se mnou trenér řeší některé věci, ale na druhou stranu to není o mé osobě. Když se rozběhla soutěž, tak se nám vrátil Rok Macuh, který je kapitánem, takže od začátku ligy se to trochu rozmělnilo. Teď tam navíc nejsem, po třech zápasech jsem se zranil. Mám úpon břišního svalu a momentálně chodím na rehabilitace, takže mi pauza celkem přišla vhod.

Pojďme k vaší kariéře. Extraligu jste si kromě několika startů ve Znojmě zahrál především v Třinci. Jaké to tehdy bylo, když jste se jako mladý dostal do kabiny, ve které seděl Richard Král a další?
Jedním slovem super. Jako mladý jsem to měl samozřejmě těžké, ale co se týče party v kabině, tak to bylo super. Starší měli přehled o juniorech, chodili s námi na tréninky. I díky tomu, když si nás vytahovali z juniorky, jsem nechodil do neznámého prostředí. Když vás ale potom postaví poprvé do mistráku, tak je jasné, že je z toho člověk takový vyjukaný.

Jak dlouho vám trvalo, než jste si zvykl, že jste extraligový hráč?
Těžko říct, já jsem byl celou dobu mladý a pendloval mezi extraligou a první ligou, nikdy jsem se úplně neusadil, i když jednu sezonu jsem celou odehrál. Pořád jsem ale věděl, že nemám nic jisté.

Zamířil jste potom do prvoligové Olomouce. Nebyl to krok zpátky?
Nebral jsem to tak. Pro spoustu hráčů nastává okolo třiadvacátého roku přelom. Když máte v extralize šanci a nedostanete se do prvních dvou pětek, tak chcete hlavně hrát, mít prostor. Chtěl jsem se vyhrát, ze strany jsem o svou osobu necítil takový zájem.

Po čtyřech letech jste se následně vydal do Polska…
V Olomouci jsem měl dvě smlouvy na dva roky, pak mi nabídli takovou, že jsem se rozmýšlel, jestli má cenu ještě hokej hrát. Proto jsem se přes známé začal zajímat o Polsko. Kdyby to tehdy nevyšlo, tak jsem byl rozhodnutý, že první ligu hrát nechci a uberu se cestou práce. Přemýšlel jsem trochu jinak.

Nakonec jste byl v Polsku osm let, chuť do hokeje se vám očividně vrátila…
Ano, to určitě. Měl jsem štěstí, že jsem hrál za Jastrzebie, což je kousek za hranicemi. Trénovali tam většinou dobří trenéři, byla tam dobrá parta a hokej mi tam sedl. Pookřál jsem tam, byly to hodně příjemné roky.

V Jastrzebie jste působil více než šest sezon. Fanoušci si vás oblíbili?
Z mé strany se to těžko soudí, ale myslím si, že asi by se to tak dalo říct. Dodneška tam jezdím, s lidmi z klubu se potkávám. Vazby tam zůstaly, asi jsem na lidi zapůsobil.

Poslední dva roky jste byl v Anglii, to je v rámci hokeje poměrně exotická destinace…
Dostal jsem se tam přes současného spoluhráče Romana Maliníka. On už tam dříve působil a poté jsme spolu hráli jednu sezonu v Polsku. On se následně vracel, využil svých kontaktů a já jsem se tak dostal do jednoho z klubů, ve kterém on dříve působil.

O Anglii je známo, že tam působí hodně zámořských hráčů, hraje se hodně do těla…
Nehraje se tam špatný hokej, není tam tak jednoduché se prosadit. Je to takové útočnější a přímočařejší. Co se týče té hry do těla, tak ta mi nikdy nevadila, když jsem byl mladší, tak jsem takový styl vyznával. S věkem už to samozřejmě hraje člověk více hlavou, v Anglii mi to ale vůbec nevadilo. V průběhu druhé sezony už jsem ale cítil, že je to tam moje konečná. Věděl jsem, že se budu chtít vrátit domů.

Nyní to vypadá, že bude Jičín vaším posledním angažmá…
Asi ano (úsměv). Konec jednou nastat musí, až k tomu dojde, tak to nejspíše bude v Jičíně.