I proto ho překvapilo, že nedostal žádnou nabídku z vyšší soutěže, a tak se dvaadvacetiletému hráči honí hlavou, zda má vůbec cenu s hokejem pokračovat. Nejen o tom promluvil bývalý hráč Olomouce či Havířova v rozhovoru pro Novojičínský deník.

Těsně před koncem základní části máte stále bilanci více než bod na zápas, přitom v minulých sezonách se vám bodově moc nedařilo. Kde se to ve vás vzalo?
„Minulý rok v Havířově jsem nedostal moc prostoru, a když jsem šanci dostal, tak jsem ji nevyužil. Teď hraji o ligu níž a daří se mi.“

Cítíte, že tým na vás spoléhá, že vám trenér Macháček věří?
„Ano, důvěru okolí vnímám. Máme tři lajny, kdy každá z nich může rozhodnout zápas.“

Na konci loňské sezony jste se krátce rozehrával v Orlové, kde se vám také bodově dařilo. Dodalo vám to sebevědomí?
„V Havířově jsem nehrál, tak jsem si vyžádal, aby mě poslali někam jinam. Pomohlo mi to hlavně tím, že jsem hrál zápasy.“

Jak těžký byl pro vás přechod z mládeže do seniorského hokeje? Naplno jste se prosadil vlastně až ve 22 letech v Novém Jičíně.
„Působil jsem v mládeži Olomouce, ale dostat se do extraligy bylo hodně těžké, ještě pro mě jako cizince. V Havířově chtěli využívat hlavně své hráče, což jsem celkem chápal.“

Motivace v Novém Jičíně je uhrát play-off?
„Samozřejmě, chceme se dostat do play-off, máme dobrý tým. Ale pořád nám to utíká. Uděláme sérii výher, ale poté zase prohrajeme. Je to náročné.“

A co osobní hledisko? Jaké máte cíle? V ligové produktivitě jste těsně za nejlepší desítkou…
„Upřímně, hlavní je play-off. V minulé sezoně jsem za Havířov hrál jen jeden zápas a v podstatě jsem si ještě play-off nezahrál ani v juniorce. Hrát play-off je něco úplně jiného než základní část. Svoje body moc nechci řešit.“

Ale musíte přeci myslet i na sebe, že máte možnost se ukázat a v budoucnu se posunout zase někam výš.
„Je to pravda, na začátku sezony jsem se na to díval, říkal jsem si, že chci udělat nějaké body a dostat se někam do první ligy. Nikam jsem se ale nedostal, takže už to nechci řešit.“

Žádné nabídky nepřišly?
„Ne, nic nebylo.“

Není vám líto, že se vám bodově daří a přesto žádné laso z vyšší soutěže nepřišlo?
„Samozřejmě, že je mi to líto. Čekal, jsem, že se někdo ozve, že alespoň bude nějaký zájem.“

Za Nový Jičín nastupujete v první formaci. Se kterými spoluhráči si nejlépe vyhovíte?
„Nejlépe se mi v lajně hraje s Filipem Paličkou, my jsme spolu hráli už v juniorce. Dařilo se nám i s Danielem Plitkem. Když se zranil Palička, tak jsem hrál s Honzou Porubou a Leharem (Jakub Lehečka). Spoluhráči se mi střídají.“

Kromě Filipa Paličky jste někoho ze spoluhráčů v Novém Jičíně už dříve znal?
„Některé kluky jsem z dřívějška znal, třeba Metelku nebo Porubu od vidění. Se začleněním jsem neměl problém.“

Pro Nový Jičín jsou vždy nejvypjatější zápasy s nedalekou Kopřivnicí. Jak tyto zápasy vnímáte?
„V šatně se to docela řeší, kluci se o tom hodně baví. Já jsem cizinec, takže to zase tak moc neberu. Je to derby, ale my chceme vyhrát každý zápas. Je pravda, že to to vyhecovaný zápas.“

Jak vám vyhovuje styl hokeje, který vám ordinuje trenér Macháček?
„Na začátku sezony jsme se snažili hrát spíše obranný hokej, což nám moc nevyhovovalo. Pak jsme to změnili, začali jsme hrát víc útočně, více napadat a začali jsme i dostávat méně gólů. Jsme mladý tým, dokážeme hodně bruslit, nemůžeme se držet vzadu.“

Cítil jsi důvěru trenéra hned od začátku, že na vás chce stavět?
„No, na začátku mě na dva zápasy posadil. Asi jsem hrál moc na sebe, myslel jsem si, že to všechno utáhnu sám. Ale to nejde, nejsem David Pastrňák. Od té doby se mi začalo dařit. Trenér mi řekl, že musím hrát více s klukama, že mi pomůžou. Důvěru už jsem pak cítil.“

Nový Jičín má starší stadion, žádné moderní vybavení tu asi není. Musel jste si zvykat?
„Tohle vůbec neřeším. Před sezonou jsem byl na tři dny v Táboře a tam je zázemí trochu lepší, ale já tohle neřeší a soustředím se jenom na hokej. Jakou máme šatnu nebo jestli máme vířivku nebo saunu, to je mi jedno.“

A co změna tréninků? V minulosti jste byl zvyklý chodit na tréninky ráno, tady jsou večer…
„Změnilo to můj styl života, teď chodím ještě dopoledne pracovat do kavárny. Jak se říká, musíš si zvyknout na všechno.“

Bylo těžké si zvykat na to, že musíte ráno chodit do „normální“ práce a až pak je na řadě hokej?
„Na začátku to bylo trochu těžké, než jsem si zvykl. Chodím na devět, ale nepracuju dlouho, jenom do tří. Pak jedu na trénink. Ale je to fajn, aspoň něco ráno dělám a nejsem jenom doma.“

V Olomouci máte i rodinu?
„Žiju tam s přítelkyní.“

Jak často se dostanete za rodinou do Slovinska?
„Naposledy jsem tam byl přes Vánoce, kdy jsme měli trochu volno, to mě z klubu pustili. Většinou jedu domů jednou za sezonu a pak v létě.“

V mládeži ještě ve Slovinsku jste strávil jeden zápas na střídačce jako náhradní brankář. Jak se to přihodilo?
„To jsem hrál v osmé třídě a trénoval jsem s mladším dorostem. V juniorech potřebovali brankáře, protože měli jen jednoho, tak jsem tam šel, oblékl jsem se a byl jsem gólman na střídačce.“

Co kdyby se brankář na ledě zranil, šel byste chytat?
„Já bych do branky nešel, to byli mnohem starší kluci. Určitě bych tam nešel.“ (směje se)

Po začátcích ve Slovinsku jste odešel v mladém věku do zahraničí. Co vás k tomu vedlo?
„Chtěl jsem něco nového, ve Slovinsku už to nebylo ono. Všichni kluci odcházeli do Švédska nebo někam jinam. Já jsem neměl žádné známé, že by mi pomohli. Tak jsem psal do různých klubů, jestli by mě vzali na zkoušku, ale to se nepovedlo. V Olomouci jsme měl kamaráda, který tam trénoval děcka a ten mi tam domluvil zkoušku. No a tam jsem se neudržel a poslali mě do Havířova, kde jsem byl rok a pak zase v Olomouci.“

Když se vám stále nedařilo prosadit se v seniorském hokeji, nepochyboval jste o sobě?
„Jo, hodně jsme se o tom bavili i doma, jestli by nebylo lepší skončit. I teď to ještě někdy probíráme, protože táta má doma firmu a už není nejmladší, tak se bavíme o tom, co bude dál. Ale teď si chci užít hokej a uvidí se po sezoně, jestli něco bude.“

Na druhou stranu, ve 22 letech jste stále mladý hráč…
„Jo, táta mi řekl, ať to ještě zkusím a uvidí se. Teď nechci budoucnost vůbec řešit.“

V minulosti jste si zahrál za slovinskou juniorskou reprezentaci. Věřil jste v té době, že si zahrajete i za dospělou reprezentaci?
„Něco jsem tam odehrál, ale už v osmnáctkách mě moc nechtěli. Vždycky, když jsem tam byl, tak mě pak vyhodili. Takže nad repre vůbec nepřemýšlím.“

V Česku působíte už šestým rokem. Jaký jste si o zdejším hokeji udělal obrázek?
„Extraliga, to je úplně něco jiného, než hokej ve Slovinsku. I první liga je stále rychlý hokej. Myslel jsem že když půjdu do druhé ligy, budu si moct dělat, co chci, ale tak to není. Hrají tady mladí kluci, kteří se nedostali na první ligy. Už to není jako před čtyřmi lety, kdy si staří hráči šli hrát hokej. Teď se tady mnohem víc bruslí. Myslím, že i druhá liga mi dala hodně, i sebevědomí se mi zvedlo. Myslím si, že v Česku se hraje kvalitní hokej.“

Aktuálně v české extralize působí dva Slovinci - Blaž Gregorc a Žiga Jeglič. Jste spolu nějak v kontaktu?
„S Jegličem jsem se nikdy nebavil, s Gregorcem jsme se bavili chvilku po zápase, když jsem hrál ještě v Olomouci přípravák v Hradci Králové. Jinak se ale neznáme.“

Dříve působilo v extralize Slovinců více a byli docela úspěšní, například Robert Sabolič ve Spartě, Robert Kristan Pardubicích nebo Mitja Robar v Mladé Boleslavi…
„Mitju znám. V létě se vždycky s klukama, co jsou z Mariboru a hrají někde v zahraničí, potkáme a zahrajeme si hokej.“

Kdo je vlastně váš hokejový vzor?
„Určitě Anže Kopitar, protože se ze Slovinska, vlastně z ničeho, dostal až tam, kde je. Je to u nás totální legenda.“

Jak moc je ve Slovinsku populární hokej? Platí, že když se kohokoli na ulici zeptáte, kdo je Anže Kopitar, tak bude vědět?
„To určitě, protože jsme malý stát, všichni ví kdo je Kopitar. Je ve Slovinsku skoro jako prezident. Možná více lidí bude znát jeho než prezidenta. (směje se) Ale hokej u nás rozhodně není tak populární, jako tady v Česku. My máme jen sedm zimáků. V mládeži mají týmy třeba jen patnáct kluků. I když teď se to prý zlepšilo, kvalita tréninku by měla být lepší.“

Jak jste se vůbec dostal v zemi, kde hokej zrovna neletí, právě k tomuto sportu?
„Když jsem byl malý, tak jsem vždycky chtěl hrát fotbal. Ale byly mi čtyři a fotbal se mohl začít trénovat až od sedmi. Táta znal jednoho hokejového trenéra a jeho tým měl zrovna letní přípravu. Tak řekl, že mě mají vyzkoušet. Ze začátku se mi hokej vůbec nelíbil, prý jsem odhodil hokejku, že nikdy v životě nebudu hrát. (usmívá se) No a teď jsem tady.“

Do Česka jste se přesunul v sedmnácti letech. Bylo těžké si tady zvyknout?
„Bylo dobré, že jsem šel nejdřív do Rakouska, kde jsem byl od patnácti do sedmnácti. A tam jsem bydlel na intru, kde jsem pořád měl někoho, kdo mě podporoval. Třeba učitelé, za kterými jsem zašel, když jsem něco potřeboval. A rodiče to ke mně měli dvě hodiny cesty, takže když jsem měl nějakou krizi, tak za mnou zajeli. První dva měsíce v Havířově to bylo těžké. Tam de facto není co dělat. Bydlel jsem na zimáku, ani jsem nemluvil česky, takže to bylo fakt těžké. Ale pak jsem si zvykl, asi po půl roce jsem se naučil česky.“

Teď mluvíte krásně, jak těžké bylo zvládnout češtinu?
„Dřív jsem chodíval na kempy do Česka a už tehdy jsem si nějaké věci zapamatoval a pak už jsem se česky naučil celkem rychle, pomohlo třeba i to, že jsem hodně poslouchal češtinu v televizi.“

Zmínil jste, že budoucnost teď neřešíte. Ale přesto, je šance, že budete i v příští sezoně hrát za Nový Jičín?
„Ano, i tahle možnost tu je.“