Stanislav Hajdušek si návrat do rodné Kopřivnice užil

Deset let nosil na dresu slavné S, byl oporou a kapitánem mužstva. Odchovanci kopřivnického hokeje Stanislavu Hajduškovi se v únoru letošního roku dostalo velké pocty. Za své služby, které pro celek z hlavního města vykonal, byl slavnostně uveden do síně slávy sparťanských legend. U této příležitosti bylo v Kopřivnici před týdnem sehráno utkání starých gard mezi domácím týmem a Spartou Praha. Více než pět stovek diváků vidělo v hostujícím dresu řadu borců, mimo jiné Jiřího Hrdinu, Pavla Richtera, Luboše Pázlera, Františka Kučeru, Martina Hostáka, Richarda Žemličku nebo Davida Volka.

„Když jsem dával dohromady sestavu, tak z toho vznikla slušná sbírka titulů mistrů světa, ligy nebo i olympijských her. Byla by škoda takové hráče do Kopřivnice nepřivézt. Důležité bylo, aby lidi přišli, a mohli tak vidět kluky, kterým to i dneska ještě stále hraje. Hlavní je, že to mělo nějakou úroveň, a to bylo přesně to, co jsme chtěli," liboval si Stanislav Hajdušek, který byl při úterním extraligovém souboji mezi Spartou a Hradcem Králové patronem utkání.

„Předával jsem ceny nejlepším hráčům zápasu. Sparta bohužel prohrála v prodloužení, ale byl to dobrý hokej. Potkal jsem tam spoustu kluků, kteří byli o víkendu v Kopřivnici, a všichni byli nadšení, že už dlouho nebyli na takové skvělé akci. S klukama jsme exhibici dobře zakončili, byl dobrý rautík, skvělá hudba a panovala velmi přátelská atmosféra. Jsem rád, že se nám to všechno povedlo," vracel se ještě k exhibici na mateřském ledě sedmapadesátiletý bývalý hokejista a milovník motorismu, který momentálně bydlí kousek od Prahy, ve Velkých Popovicích.

Jak jste se k hokeji vlastně dostal?

Přivedl mě k němu jeden můj kamarád z Kopřivnice, soused Víťa Geryk. Jednou přišel s bruslemi na krku a říkal: pojď, půjdeme si zahrát hokej na led. Je fakt, že jsme bruslili normálně na rybníku, kde jsme začali někdy v sedmi, osmi letech. Potom jsme ale začali hrát, asi v deseti letech, v Kopřivnici za mladší žáčky, starší žáky a pak za dorost a muže.

Začínal jste i s jinými sporty?

V podstatě jsem dělal všechny sporty, které šly ve škole dělat. Chodil jsem na gymnastiku, závodil jsem za školu v basketu, hrál jsem házenou nebo tenis. V Kopřivnici byly tehdy skvělé podmínky ke sportu.

Jak probíhal váš odchod z mateřského klubu?

V Kopřivnici jsem dělal strojní školu a po absolvování maturity jsem měl jít na vojnu. Bylo velké štěstí, že jsem si po skončení tréninku pravidelně chodil střílet. Zkoušel jsem různé věci a byl tam zrovna trenér Dukly Litoměřice, pan Václav Červený, který byl s týmem v Kopřivnici na soustředění. Ten si mě všiml. Ptal se místních funkcionářů, kdo to je. Pak si napsal mé jméno a v červnu jsem narukoval do Litoměřic, které v té době hrály druhou národní ligu. Tam jsem musel vydržet dva roky, což byla povinná vojenská služba. Trenér Václav Červený mě pak doporučil panu Bukačovi do Sparty, který hledal právě takového hráče mého typu, který umí hrát tvrdě, s dobrou střelou od modré čáry. Byl jsem ještě na vojně, když mě v roce 1977 stáhli do Dejvic. Se Spartou jsem absolvoval letní přípravu a v tom roce jsem nastoupil do ligy.

Jak jste tehdy vnímal stěhování do hlavního města?

Sparta je pojem. To je neoddiskutovatelné a je fakt, že tím, že už jsem byl v Čechách, přesun z Litoměřic do Prahy už byl potom jednodušší. Ale byl to zase nový kolektiv, noví hráči a byl jsem z toho trošku vyvalený. Začínal jsem tam s Jirkou Hrdinou a bydleli jsem spolu na ubytovně. Vzájemně jsme se podporovali, hecovali a tím, že jsem byl dobře připravený z vojny, letní příprava proběhla naprosto v pohodě a vlastně už v červenci jsme šli na led.

Jak těžké pro vás byly začátky ve Spartě?

Každý začátek je těžký, takže hlavní bylo dostat se do kádru. Nebylo to jako dneska, kdy mužstvem prolítne každý rok neuvěřitelný počet hráčů. V naší době téměř nikdo neodcházel do zahraničí. Je fakt, že hráči nad třicet let byli v té době staří a už odcházeli někam jinam. Takže bylo důležité se dostat do sestavy. Mně se to podařilo po pěti zápasech, kdy jsem dostal šanci. Pak už jsem to nepustil a hrál jsem stabilně.

Na jaký moment vzpomínáte z působení ve Spartě nejraději?

V každém případě vzpomínám rád na dobu, kdy jsem se setkal s takovými hvězdami, jako byl Jirka Holeček nebo Jarda Šíma. Prostě ten první pocit a setkání s extraligovým hokejem, profesionalitou, zázemím a tím vším okolo. Pak samozřejmě vstup do reprezentace, kdy jsem dostal povolenku od trenéra Bukače, dále setkání s mnoha skvělými hokejisty. Ale asi nejlepší období bylo, když nastoupil k mužstvu doktor Pavel Wohl. Vrátil se tehdy z Německa a byl to neskutečně skvělý stratég, psycholog a trenér. Byl to velmi přátelský člověk a hlavně měl obrovské umění motivovat. Za tu dobu jsme měli hodně dobrý kolektiv a hráli jsme na špici. Fantastická byla také atmosféra ve sportovní hale, kde chodilo pravidelně dvanáct a půl tisíce diváků. To všechno byly momenty, na které se nezapomíná.

Jak došlo k vašemu odchodu ze Sparty?

Po roce 1985 a zisku titulu mistra světa vedení ČSTV povolilo, že hráči, kteří dosáhnou třiceti let věku, budou mít medaili z mistrovství světa a budou mít odehraných minimálně 400 ligových utkání, mají nárok požádat o povolení k odchodu do zahraničí. V roce 1987 jsem dostal nabídku ze švýcarského Bernu. Už jsem byl těsně před podpisem smlouvy, když jsem potkal spolubojovníka z Litoměřic Pavla Soudského, a ten mi říká: Stanley, ty vole, pojď do Norska. Říkal jsem si, kde to proboha je (směje se). Řekl mi, že hrají extraligu a že je tam krásně, tak ať přijedu, a uvidím. Říkal jsem mu, že už mám skoro podepsanou smlouvu do Švajcu. On mi na to řekl, co bych si představoval. Tak jsem mu řekl, co chci, a on se pak vrátil do Norska. Za čtrnáct dní mi volal: Stanley, je to dobrý, oni tě chtěj. V roce 1987 přijeli na soustředění do Příbrami a já jsem se pak s celou rodinou odstěhoval na čtyři roky do Norska, kde jsem v tamní extralize odehrál skoro všechna utkání. Byl jsem mistr norské ligy a nejlepší obránce právě v té sezoně 1988/1989.

Na tamní angažmá tedy vzpomínáte jenom v dobrém?

Norsko bylo naprostá bomba. Super lidi, nádherná příroda, dobrý hokej. Dodnes z toho těžím, protože obchoduji s Norskem a mám firmu, která se jmenuje Pragonord Praha. Dovážíme a vyvážíme do Norska a z Norska zajímavé produkty. To mě nyní zaměstnává. V letech 2006 a 2007 jsem v Norsku ještě dva roky trénoval. Teď už dělám vyloženě jenom ten byznys.

Láká vás tedy ještě někdy v budoucnu trenéřina?

Trénoval jsem ve Velkých Popovicích, ale přiznám, že dohromady s těma závodama a s tou prací ve firmě toho bylo tolik, že jsem na to neměl vůbec čas. Určitě by mě to bavilo, ale přece jenom bych o tom musel ještě více vědět.

Vzpomenete si na vůbec první pozvánku do národního týmu?

Bylo to hned po mé první sezoně ve Spartě. Dostal jsem pozvánku do národního mužstva B a odjel jsem s ním na turnaj do Leningradu, dnešního Petrohradu. To pro mě bylo takové první seznámení se s reprezentací. Pak jsem pravidelně reprezentoval v mužstvu do 23 let a v B mužstvu Československa. Poté přišel rok 1979 a před olympijskými hrami v Lake Placid mě povolali jako desátého obránce do národního mužstva, což byl tehdy širší výběr Československa. Po Lake Placid byl zvolený novým trenérem pan Bukač a dostal jsem se přímo mezi osm nejlepších obránců Československa, a tam jsem vydržel až do roku 1982. Takže jsem prošel různými turnaji jako Izvestija nebo Švédskými hrami. Pak přišlo MS ve Švédsku, kde jsme získali bronz. Ještě mám také bronz z ME. V létě jsme pak odjeli do Kanady na kanadský pohár, kde jsme skončili, spolu s USA, třetí, za Ruskem a Kanadou.

To musel být asi velký zážitek…

Kanadský pohár je luxus. Teď jsem si na internetu, na youtube, najel na Kanada Cup 1981. Jsou tam tři třetiny, kde jsme hráli proti Kanadě, a to byl tehdy mazec. Opravdu skvělé. Hrál jsem s číslem 7 a v tom utkání, které se hrálo ve Winnipegu, jsme zrovna remizovali 4:4. Opravdu je to super a doporučuji nejen pamětníkům se na to podívat.

Při sobotní exhibici byla v hledišti skupina lidí ve vašem reprezentačním dresu s číslem 7. O koho šlo?

To byli naprosto neznámí lidé. Když jsem skončil s hokejem, tak druhý můj koníček byla, samozřejmě, když jsem z Kopřivnice, auta. Můj otec, který zemřel letos v březnu, byl bývalý automobilový závodník. Samozřejmě nás s bráškama svrběly pazoury a chtěli jsme také jezdit závody. Oba také hráli hokej. Zdeněk byl brankář a Jarda byl na ledě. Takže jsme zrenovovali tátovu Tatru 603 B5, a s tou dodnes jezdíme. Jeden z našich hlavních sponzorů byla kladenská firma, a když se ředitel té firmy dozvěděl, že se chystá takovéto utkání, tak prostě řekl: Stando, já tam chci být a chci tam s sebou vzít obchodní partnery. Takže to byla ta skupina lidí, která do Kopřivnice dorazila. Ale samozřejmě tam byly i obě mé dcery, manželka, maminka a spousta lidí z naší rodiny.

Jak vzpomínáte na motoristickou kariéru?

Od roku 1996 jsme se zrenovovanou tatrou jezdili veteránské soutěže, závody do vrchu a závody na okruzích. V roce 2000 jsme koupili skelet Ecorra V8. Je to auto na překonání československého rychlostního rekordu. Auto jsme přestavěli a vlastně skoro deset let jsme jezdili československé mistrovství a zónu střední Evropy. Tatra Ecorra V8 sport je vzduchem chlazený osmiválec o výkonu 420 koní a je to prostě nádherný stroj.

Jak často se nyní dostanete k závodům?

V roce 2010 jsme to úplně ukončili. Ale každý rok se pravidelně zúčastníme tří, čtyř vybraných závodů v ČR nebo ve světě. Takové třešínky na dortu. S Tatrou 603 jezdíme do Goodwoodu do Anglie nebo do Rakouska na Enstal Classic. Je to opravdu klenot. Musíme dát velké bacha, aby ji člověk nerozbil, i když samozřejmě rád jede rychle a rád riskuje. To je ten adrenalin. Bráška dělá kompletní servis. Druhou Tatru máme v závodním muzeu v Lánech. Byla i v kopřivnickém muzeu, ale tam byl problém, že je malé a není tam na ni dost místa. Je fakt, že je to velká bestie. Závodili jsme s ní proti vozům, jako jsou Lamborghini, Maserati, Ferrari, Porsche nebo bavorák. Ono to auto bylo, nebo vlastně pořád je, na hodně vysoké úrovni.

Blíží se vánoční svátky. Jaké se vám na rodné město vybaví vzpomínky?

Pravidelně jsme se scházeli vždy na Silvestra. Zašli jsme do Štramberka na náměstí, kde jsme samozřejmě něco málo vdechli, pobavili se, potkali spoustu známých kamarádů, se kterými jsem chodil třeba do školy. Bylo to vždycky úžasné. Hodně jsme se také scházeli v garáži, když jsme na autech dělali. Jsem rád, že jsem se s bráškama potkal na tom hokeji. Hrál jsem i proti synovci, který se bohužel musel odstěhovat za prací do Mladé Boleslavi, protože v Tatře asi o diplomované inženýry nemají zájem. Scházíme se tedy pravidelně. Bratr vlastně renovuje veterány Tatra, takže jsme spolu pořád v kontaktu.

Už dnes čekají Spartu oslavy 110 let od jejího vzniku, na kterých nebudete chybět. Co na to říkáte?

Bude to velká akce. Je tam i nějaké setkání na radnici. Čeká nás hodně těžké utkání proti ruskému veteránskému mužstvu, takže se sejdeme v dobré sestavě. Určitě to bude příjemné a hrozně se těším.

Co řekl o…

Odchodu z Kopřivnice:

„Bylo velké štěstí, že jsem si po skončení tréninku pravidelně chodil střílet. Zkoušel jsem různé věci a byl tam zrovna trenér Dukly Litoměřice, pan Václav Červený, který byl s týmem v Kopřivnici na soustředění. Ten si mě všiml. Ptal se místních funkcionářů, kdo to je. Pak si napsal mé jméno a v červnu jsem narukoval do Litoměřic, které v té době hrály druhou národní ligu. Trenér Václav Červený mě pak doporučil panu Bukačovi do Sparty, který hledal právě takového hráče mého typu, který umí hrát tvrdě, s dobrou střelou od modré čáry."

Působení ve Spartě:

„Byl jsem na to strašně pyšný. Je to pro mě osobně vyznamenání a takové jakoby potvrzení, že těch deset let ve Spartě nebylo marných. Byl to kus života, který jsem tam strávil, a ocenění mi dokázalo, že jsem tam asi odvedl dobrou práci To je pro mě to nejdůležitější. Hrát za Spartu je snem každého kluka a já jsem na to hrozně pyšný, že se mi to podařilo."

Nabídce z Norska:

„Už jsem byl těsně před podpisem smlouvy do švýcarského Bernu, když jsem potkal spolubojovníka z Litoměřic Pavla Soudského, a ten mi říká: Stanley, ty vole, pojď do Norska. Říkal jsem si, kde to proboha je (směje se). Řekl mi, že hrají extraligu, je tam krásně, tak ať přijedu, a uvidím. Tak jsem mu řekl, co chci, a on se pak vrátil do Norska. Za čtrnáct dní mi volal: Stanley, je to dobrý, oni tě chtěj. Takže jsem se pak s celou rodinou odstěhoval na čtyři roky do Norska, na které nedám nikdy dopustit."

MINIVIZITKA