Jiří, po dvou letech se vracíte do Kopřivnice. Co vás k návratu vede?
Jsem rád, že můžu být zase s kluky, které znám celý život. Na druhou stranu mě trochu mrzí, že už se nevrátím za moře, je to ale dáno hlavně situací ve světě. Pořádně se ani neví, jak to všechno bude probíhat. Všechny nižší ligy se odvíjí od NHL a neví se, kdy se začne. Rozhodování mi usnadnil i rodinný život, přítelkyně si podala přihlášku na navazující studium, takže padla možnost, že by letěla se mnou.

Hned jste měl jasno o návratu do Kopřivnice, nebo jste řešil i jiné kluby?
Nad žádným jiným klubem jsem neuvažoval.

Jak zatím zvládáte přípravu, která je letos asi trochu jiná?
Nebyl jsem na ní hned od začátku, protože jsem byl po návratu v karanténě, poté jsem měl plno běhání po úřadech a podobně. Chvíli jsem navíc uvažoval, jestli vůbec budu v hokeji pokračovat, pak mě ale kluci během chvilky přemluvili a bylo jasno. Jinak byla ale příprava kvalitní, hodně se běhalo. Nebylo to ale jen o sportu, hodně jsme také utužovali partu.

Pojďme k vaší zámořské misi. Jak to celé vůbec vzniklo?
Celé to začalo už dříve. Tenkrát jsem hrál za Kopřivnici inline hokejovou první ligu, poznal jsem Andrého Niece, který je dnes trenérem Caroliny Thunderbirds, a tehdy jsme spolu hráli. Před třemi lety se s námi v Kopřivnici připravoval na sezonu a přemlouval mě, abych šel s ním do zámoří. Říkal, že hráč jako já by se tam uchytil. První rok jsem s ním ještě nešel, o rok později už jsem si říkal, že by to chtělo nějaký impulz, tak jsem šel.

Mluvil jste o svém případném odchodu se svými blízkými nebo třeba i hráči, kteří se podobnou cestou vydali?
Znám Jirku Peštuku, který byl v klubu už sezonu před mým příchodem. Volal jsem mu a řešili jsme podmínky, jestli jsou opravdu tak dobré, jak André říká. Všechno mi potvrdil a hezky povyprávěl. Samozřejmě jsem to řešil i s rodinou a shodli jsme se, že bych to měl jít zkusit.

Jaké byly vaše začátky v USA? Mám na mysli třeba i jazykovou stránku…
S angličtinou problém nebyl, základy jsem měl, i když je to samozřejmě něco jiného, když pak člověk přijde do běžné konverzace s Američanem, který má trošku jiný přízvuk, ale třeba po měsíci už jsem byl schopen dát rozhovor. Co se týče života, je to hodně jiné. Bydlel jsem v apartmánu asi patnáct minut od zimního stadionu, byla to taková menší vesnice, klub měl několik domů pronajatých. Člověk si ale třeba nikam nezajde pěšky, to je oproti Evropě velký rozdíl. Všude se musí dojíždět, pro mě to bylo nepříjemné. Na druhou stranu je tam plno jiných možností. Všechno, co tam zažijete, nevidíte ve filmech, ale musím říct, že jsem žádnou nepříjemnou situaci nezažil a vzpomínky mám jen pěkné.

Po hokejové stránce jste každopádně zapadl dobře, sbíral jste téměř dva body na zápas…
Po příchodu jsem si říkal, že tam snad ani nemám co dělat. Sice jsem byl rozehraný, protože jsem sezonu začal ještě v Kopřivnici, ale dva týdny před odletem jsem měl angínu, poté dlouhé cestování, jetlag… Bylo to celkem složité a přišlo mi, že kluci jsou o dva levely výš. Pak se to ale srovnalo a začal jsem se cítit dobře, v lajně jsem navíc hrál s Čechem Honzou Salákem, který je z jižní Moravy. Fungovalo nám to parádně, byla to krásná sezona.

Předpokládám, že s vámi v klubu panovalo spokojenost…
Nikdo si nestěžoval. Myslím, že tam bylo i nějaké ocenění, byl jsem tuším nejlepším nováčkem měsíce. Měli mě hodě rádi i fanoušci.

Kolik jich na zápasy chodilo?
Hodně se to lišilo, u nás jich chodilo třeba tři tisíce, což je podle mě hodně slušné. V New Yorku to byly třeba dva tisíce, někde ale jen pět set. Naši fanoušci byli hodně vášniví, i když je to fandění trošku jiné. My jsme měli nejlepší fanoušky v lize, když jsme pak byli na NHL, tak byla atmosféra o dost ponuřejší.

Jaká byla úroveň FHL, kterou jste hrál?
Hodně lidí se mě na to ptá, těžko se na to odpovídá. Ne každý hráč totiž zvládne přechod z velkého hřiště na malé a naopak. Vynikají totiž úplně jiné vlastnosti hráče. Náš brankář z první sezony třeba loni chytal na Slovensku extraligu. Já jsem oproti druhé lize třeba hodně vyletěl, ale myslím si, že ne každý hráč z naší první nebo druhé ligy by se tam prosadil. Zámořský hokej je oproti tomu českému hodně specifický. Je to vidět i na tom, že kolikrát kluk, který přijde z farmy NHL do extraligy, musí do první ligy, protože na to nemá.

Ve vaší první sezoně jste celou soutěž vyhráli. Jak byla cesta celou soutěží náročná?
Pro mě to byla nejúžasnější sezona v životě, celý rok jsme byli dominantní. Tým se už nějakou dobu budoval, většina kluků už byla dlouho pospolu a podařilo se tým dobře doplnit. Vytvořili jsme navíc rekord v soutěži, kdy jsme vyhráli snad 25 zápasů v řadě. Měli jsme neskutečnou partu, to bylo v důležitých momentech rozhodující.

Cestování bylo náročné?
To je tam trošku těžší, být třeba dvanáct hodin v autobuse není pro každého. My jsme ale měli dobrý autobus, který měl lůžkovou úpravu, takže jsme jezdili na noc. Pro mě to bylo v pohodě.

Uplynulá sezona byla kvůli pandemii předčasně ukončena. Jaké to v USA bylo, když se koronavirus začal šířit?
Musím říct, že Severní Karolíny se to úplně netýkalo. Když byl na tom Boston nebo New York nejtragičtěji, my měli dva případy v okruhu sto kilometrů. Nikdo to neřešil. Na druhou stranu když jsme se snažili dostat domů, tak to byl obrovský problém. Čtyřikrát nám zrušili let a nikdo nevěděl, jestli se nám nějak podaří dostat domů. Byl jsem celkem klidný, věděl jsem, že se situace nějak vyřeší.

Co vám dva roky za mořem daly?
Obrovské zkušenosti. Poznal jsem spoustu lidí, jazyk i kulturu. Podíval jsem se na NHL, viděl Ovečkina… Kromě zranění to bylo krásné, ale pravděpodobně už se vrátím pouze jako turista, i když už jsem dostal nabídku, jestli bych nechtěl jezdit alespoň na play-off (smích).

Co čekáte od nadcházející sezony v Kopřivnici?
Pevně věřím, že můžeme dojít daleko. Kluky jsem sledoval, prakticky vyřadili Havlíčkův Brod. Parta je dlouhou dobu při sobě, kluci se dokáží ve správný okamžik semknout a podat výsledky. Doufám, že to potvrdíme a uděláme dobrý výsledek.