Kliknutím zvětšíteJak se tedy zrodila myšlenka na desku MOLIERI?
Už před mnoha lety jsme s Romanem přemýšleli o koncertním programu, který bychom mohli hrát při našich cestách. Napadlo nás postavit Mozartovy árie do konfrontace právě s těmi Salieriho. Zdál se mi to zajímavý námět. Program jsme párkrát s úspěchem zahráli, až jsme po nějaké době dospěli k tomu, že jej natočíme. A uvidíme, jestli se nám jej ještě povede marketingově zúročit. Ale zároveň s Romanem hrajeme docela často, takže můžeme tento náš společný výtvor nabízet při různých příležitostech.
Nakolik složitá byla otázka dramaturgie?
Mozartovy árie zpívám často, vlastně většinu dosavadní kariéry, takže u něj to bylo poměrně jednoduché. Trochu nás překvapilo, že jsme v Salieriho práci nenašli žádné koloraturní árie pro basy. Narazili jsme však na docela dost zábavných kousků buffo neboli komických oper, což se zdálo vhodné pro srovnání s Figarem, Leporellem a dalšími. Myslím, že se to nakonec sešlo moc hezky a že nabízejí zase jinou barevnost a zajímavost, kterou stojí za to prezentovat.
Album je vlastně porovnáním díla dvou dějinných rivalů, kteří jimi ale ve skutečnosti nebyli. Napravujete jím Salieriho obraz, jak jej známe z filmu Miloše Formana. To bylo taky vaším cílem?
Ano, o těchto dvou skladatelích kolují legendy. Je samozřejmě obtížné kohokoli srovnávat s Mozartem, protože je jedním z největších zjevů dějin hudby vůbec. Rozhodně bych ale neřekl, že Salieri by se vedle něj měl cítit méněcenný, protože byl dvorní skladatel. Měl nejvyšší funkci, jaké se v té době dalo dosáhnout, jeho díla se hrála, byl vyhledávaným pedagogem, studovala u něj spousta romantických skladatelů, byl prostě součástí establishmentu. Zatímco Mozart si hrál v malém divadélku na okraji města, nikoho ze šlechty nezajímal, z dnešního pohledu to byl spíš undergroundový skladatel, jehož hudba se osvědčila až po mnoha dlouhých letech. V jejich době ale neměl Salieri co závidět, protože byl úspěšnější ve všech směrech. Když si poslechnete první a čtvrtou árii z desky, mají úplně stejný motiv. Salieri z něj potom rozbalí komplikovanou motivickou prací velikánskou věc a Mozart má ten dar, že zůstane u úplně jednoduché melodie, kterou nemáte šanci do konce života zapomenout. Jsou to prostě dvě talentované osobnosti s odlišnými přístupy k práci.
Jak velké povědomí jeden o druhém měli?
Mozart musel minimálně slyšet Salieriho opery, které ho formovaly, ať už v pozitivním či v negativním slova smyslu. Salieri mu také pomohl, když odmítl libreto Lorenza da Ponteho k Figarově svatbě. Díky tomu se dostalo k Mozartovi, který tak stvořil jeden ze svých největších operních hitů. Ve spolupráci se svým nejlepším libretistou da Pontem pak dále pokračoval.
Album jste točili ještě v období covidu. Mělo to pro vás v něčem výhodu?
Určitou výhodu to mělo v tom, že byli všichni na práci natěšení, protože se neměli kde umělecky realizovat. Za normálních okolností přijde člověk do studia, je přetažený z dvaceti jiných projektů a potřebuje to hlavně nějak zvládnout. V tomto případě ale měli všichni tolik energie a radost, že se můžou už jen vidět. Takže těžká doba se na albu podepsala velmi pozitivně, má neskutečný náboj. Taky mám pocit, že je z nahrávky slyšet, jak skvěle si s Romanem Válkem rozumíme.
Čeká vás teď i ryze něco vánočního?
Letos je vánočních projektů pomálu, protože od půlky prosince jsem v Houstonu v Texasu, kde budu zkoušet Figarovu svatbu. Takže teď řeším, jestli bych 25. prosince zvládl zazpíval svoji oblíbenou Rybovu Českou mši vánoční u Jezulátka. Teoreticky bych ji stíhat mohl, z praktického hlediska si tím ale nejsem jistý, protože stačí, aby na vás někdo v letadle kýchl a je zle. Takže je to s otazníkem. Ale minimálně dva sváteční dny se svojí rodinou v Praze strávím.
10
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
