Kliknutím zvětšíteBožena z nakladatelství Prostor pro mě představuje jednu z nejpoutavějších knih letošního roku. I díky ní jsem si na první českou spisovatelku poupravila názor. Kdy či jak ve vás vlastně uzrála myšlenka, že se budete jejím osudem zabývat?
Tušila jsem, že osud Boženy Němcové nabízí zajímavé paralely s příběhy současných žen, a čím víc jsem ji poznávala, tím víc jsem v ní viděla naprosto moderní ženu. Sice plnou rozporů, ale s obrovskou energií, která se do všeho vrhala bez ohledu na následky. Navíc všechny české filmy, které o Němcové zatím vznikly, ať už to bylo Horoucí srdce nebo Veronika Otakara Vávry, ji představovaly jako tu „paní Boženu“ stojící na piedestalu. Byly obsahově poplatné době vzniku a posilovaly pomník, který se kolem ní už za jejího života začal vytvářet. Byl tu prostor se od toho všeho oprostit. Na cestě za odkrýváním osudů Boženy Němcové jsme si spolu se spoluautorkou Martinou Komárkovou stále více uvědomovaly, že Božena opravdu nebyla oběť – ani svého manžela, ani společnosti. Že si za svůj život zodpovídala sama. A to nám přišlo tak zajímavé, že jsme měly potřebu její příběh vyprávět z jiného úhlu pohledu, než jaký nám vštípili ve škole.
Znamená to, že jste napřed začaly pracovat na scénáři zmiňované minisérie a až později jste jej rozpracovala do knihy?
Ano, prvně byl seriál, jehož formát jsme různě upravovaly. Původně mělo jít o vícedílný seriál, pak se změnilo zadání a televize po nás chtěla minisérii rozsahu celovečerních filmů pro nedělní prime time. Takže jsme se musely vrátit na začátek a všechno nově koncipovat. Tím pádem jsme byly nuceny opustit hodně motivů, které se do minisérie nevešly. A tento moment byl zárodkem k tomu, abych pak Boženin příběh rozpracovala do knihy.
Ta je oproti minisérii rozšířena například o slovenskou linku, kde byl Boženin muž Josef vyslán za prací a ona tam sbírala lidové pověsti pro své literární práce. Co jste musela při pátrání po jejích stopách obětovat? Jak náročné to bylo?
No, zabralo mi to několik let života. Ale zároveň to byla krásná práce. Šlo o to, projít všechny dostupné zdroje. Pomáhali nám výteční poradci, důležitým zdrojem byla korespondence, nebo pak například knihy od historika Miloslava Novotného, který zaznamenal Boženin život včetně všech zásadních úředních listin v šesti obsáhlých svazcích. A nějakou dobu pak také trvalo najít a postavit na základě všech informací vlastní celistvý příběh.
Co vás při pátrání po spisovatelčiných osudech nejvíc překvapilo?
Asi opravdu to, že nebyla oběť a že se dokázala perfektně bránit. Třeba když ji manžel bil, tak ona ho bila taky. Nezdráhala se jeho fyzické útoky oznámit policii, což tenkrát nebylo vůbec běžné. Musíme si uvědomit, že až do roku 1856, než vznikl nový manželský zákon, nebyl možný rozvod a muž měl ženu ve svém područí. Podepisoval za ni smlouvy, ona mu měla být nápomocná, plnit jeho příkazy, on ji měl živit. Dneska bych to přirovnala k zodpovědnosti za nezletilé dítě. Takhle se přistupovalo k manželce. A Božena, protože byla opravdu svérázná, si to nenechala líbit. Navíc mu byla nevěrná. Tím pádem byla i Josefova situace obtížná. Nebyl to jenom obhroublý hrubián. Měl vzdělání a vlastenecké cítění. Řada životopisců to dlouhá léta popírala, komunisté potřebovali mít Boženu jako oběť, ale nebylo to tak. Naopak, dá se říct, že nebýt Němce, nebylo by ani Němcové, protože on byl tím, který ji uvedl do vlasteneckých kruhů a podporoval ji v jejím psaní v češtině.
Němcová byla jistě snílek, který si rád věci maloval růžově, přestože situace byla ve skutečnosti složitá. Ani její Babička neodpovídá skutečnostem…
Myslím, že je to tak. Měla v povaze vysnívat si věci, potřebovala si je přibarvit, aby se jí líp dařilo snášet nelehkou realitu. Hledat šťastné konce. Ale co se týče Babičky, je to přece beletrie, v ní si mohla snít a upravovat skutečnost podle svých představ. Ostrost a kritičnost svého myšlení a taky nevšední pozorovací talent ukázala Němcová ve své žurnalistické práci. Především v článcích, které psala do Havlíčkových novin z Domažlicka. Nebo ve svých dopisech. Sentimentální rozhodně nebyla.
Chtěla si zachovat svou vnitřní svobodu a měla několik milenců, kteří se o ní ale ne vždy vyjadřovali korektně. To ji muselo zraňovat. Ke všemu nezvládala péči o děti, finanční dary od vlastenců dokázala během chvilky rozdat mezi přátele a spřízněně studenty. Co si o tom myslet?
Byla to bohémka. Že neuměla šetřit, hospodařit s penězi, o ní bylo známo. Žila prostě tady a teď. Za špatnou hospodyni byla mimochodem označována i její matka, která si prý často musela půjčovat, protože jí nestačily peníze od manžela Johanna Pankla, které jí posílal během zimního pobytu s panstvem ve Vídni. Na druhou stranu matka prý Boženu naučila dobře vařit. Děti milovaly některá její jídla. Ale zase tak často se jí vařit nechtělo. Ví se třeba, že během rodinného pobytu v Domažlicích neměla Božena ani žádné hrnce, že si prostě kuchyni nedovybavila. Rodina chodila jíst do hospody. Ale nepředstavujme si, že to byl velký luxus. Jídlo je nepřišlo o moc dráž, než doma. Šlo ovšem o životní styl, díky kterému byla všem místním hospodyním trnem v oku.
Spisovatelka Hana Wlodarczyková (vpravo) a herečka Anna Kameníková na křtu knihy Božena
Jak mohly děti častou nepohodu rodičů vnímat?
Asi to neměly snadné. Občas byly rukojmími v hádkách svých rodičů. Ale jisté je, že většinou Božena svým dětem vštěpovala, aby měly otce v úctě a lásce. Vysvětlovala jim, že to nemá v práci ani ve svých životních postojích jednoduché. V tom byla velmi korektní. Když bylo nejhůř, dokázali jeden druhého podržet, i když to nakonec mělo smutný konec.
No právě, Božena Němcová odešla ze života v obrovské bídě, navíc nevyléčitelně nemocná. Mohla doufat v to, že bude mít její dílo ohlas v budoucnu?
Myslím, že v to věřila. Byla dost sebevědomá a i z její korespondence je zřejmé, že ji psala s vědomím, že jednou bude publikovaná. V jednom ze svých dopisů zmínila, že až se bude psát její životopis, tak chce, aby v něm nebylo nic zamlčeno. Prostě si vážila sebe samé, za nic se nestyděla, byla si vědoma své role spisovatelky, měla zdravé sebevědomí.
Kdyby její prvorozený syn Hynek neumřel v patnácti letech na tuberkulózu, bylo by podle vás mnohé jinak?
Zřejmě ano. Smrt Hynka Boženu každopádně strašně poznamenala, protože se v něm viděla. Zbožňovala ho, dávala ho ostatním dětem za vzor. Hynek měl výtvarný talent, větší než jeho nejmladší bratr Jaroslav, kterého Božena toužebně viděla na výtvarné akademii v Mnichově. Zatímco vůči synům uplatňovala svoje ambice, od své dcery Dory moc neočekávala. Ačkoli bychom si řekli, že ji bude podporovat v jakési „ženské rovnosti“, kterou sama razila, ke své dceři se chovala spíš jako ke služce. Ano, chtěla, aby Dora měla vzdělání a aby se stala učitelkou, protože to jí zaručovalo, že bude materiálně zajištěná. Dora se jako učitelka nemohla vdát, stejně ale tajně porodila dítě, které dala k adopci a které záhy zemřelo. Sama se dožila vysokého věku a měla i nějaký majetek. Žít ale celý život ve stínu matky nebylo pro Doru nijak jednoduché.
A co soudíte o pověstné Boženině kráse? Každý ji vnímá jinak, zvlášť s odstupem let, protože každá éra má jiné ideály…
Přesně tak. Portrét krásné Boženy od Josefa Vojtěcha Hellicha byl určitě z velké části poplatný dobovému ideálu. Osobně si myslím, že byla především charismatická. Že byla opravdu tak výrazná, že když se objevila v místnosti, tak svým zjevem okamžitě upoutala pozornost. Jak mužů, tak žen. To kouzlo bylo v její osobnosti a inteligenci. „Dokázala hovořit s muži o věcech, o nichž jiné ženy mlčely,“ napsala o Boženě sestra dr. Viléma Dušana Lambla (byl spisovatelčiným literárním důvěrníkem a léčil ji i celou její rodinu, pozn). Karolína Světlá byla toho mínění, že Němcová nebyla ani tak krásná, ale že její přítomnost nikoho nenechala chladným… Bylo v ní něco znepokojujícího.
Myslíte, že bylo o Boženě řečeno vše?
Nemyslím si. Česká televize nedávno odvysílala dokument, v němž bylo podle testů DNA vyvráceno, že by Božena byla potomkem rodu Zaháňských. Tato teorie se i v odborných kruzích razila po několik desetiletí, a to i přesto, že mnohá klišé o Boženině původu byla už dávno vyvrácena. Otazníky tam ale stále zůstávají. O Boženě Němcové budou podle mě vyvstávat další informace a bude i nadále vděčným předmětem bádání. Nenechala chladnými svoje současníky, nenechává chladnými ani nás.
Máte v hledáčku další osobnost, kterou byste se chtěla zabývat?
Když zůstanu v 19. století, zajímala by mě Magdalena Dobromila Rettigová. Ta by rozhodně stála za zpracování. Boženu si ale znovu připomínám při práci na jiném scénáři podle skutečných událostí. Je o manželství dvou nevšedních lidí, kteří byli nuceni odejít do exilu. Příběh je z přelomu 70. a 80. let, ale kulisy jsou v mnohém podobné. Pouta s Boženou tak snadno nepřetrhám.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
