Kytarová legenda Pat Metheny: Cvičil jsem až do úmoru, rodiče se o mě báli

Předem upozorňuji, že má první otázka nebude hudební. Vy a váš starší bratr Mike jste se totiž narodili v městečku Lee’s Summit ve státě Missouri, což je místo, odkud pocházejí i nechvalně proslulí bratři Youngerové. Ti, jak známo, tvořili gang spolu s pistolníkem Jessem Jamesem a jeho sourozencem Frankem. A tak se ptám: hráli jste si s bráchou jako malí na desperáty?
Bravo, máte body za to, že jste první za posledních asi tak padesát let, kdo se mě na tohle zeptal! No jo, je to tak, v našem rodném městě je Younger-Jamesův gang pořád velké téma. Posílám vám dva obrázky (viz fotogalerii - pozn. aut.): na první fotce jsme já, Mike a náš bratránek David u hrobu Colea Youngera v roce 1959. A na té druhé nás můžete vidět tamtéž, jenže v roce 2011. Z toho je jasné, že jsme historky o Jessem Jamesovi hltali. Vyrůstali jsme s nimi, byly všude kolem nás. On tedy Jesse na rozdíl od jeho filmových představitelů nejspíš žádný příjemný chlápek nebyl. Nic z toho, co se tenkrát dělo na hranici Missouri a Kansasu, neprobíhalo ani trochu romanticky.

Zpěvák Jan Smigmator: V New Yorku musím podat životní výkon

Před lety jste získal cenu Grammy za album Beyond The Missouri Sky (Short Stories), kterou jste natočil s jazzovým basistou Charliem Hadenem. Existuje podle vás něco jako missourská nálada? Nějaký zvláštní pocit hluboko uvnitř, který znají jen lidé na americkém středozápadě?
Nevím, jestli to dokážu správně pojmenovat, ale je toho tolik, co v mé muzice souvisí s krajinou středozápadu – respektive s pocitem, že mi chybí. Víte, člověku odjinud se může zdát, že se tam nic moc neděje. Plno volného prostoru, sem tam strom, farma, ale jinak lány polí, kam oko dohlédne. Jenže skutečnost je samozřejmě mnohem zajímavější. Dneska mě na Missouri sice leccos štve – třeba jaké si tam volí politiky. Ale když jsem vyrůstal, docela určitě na mě měla dobrý vliv prostota a upřímnost zdejších lidí, způsob, jakým se vyrovnávali s těžkostmi. Měl jsem štěstí, že moje město leží poměrně blízko Kansas City. Takže tak od čtrnácti jsem čím dál víc času trávil v téhle rušné metropoli. Nicméně ty první roky, strávené na venkově, pro mě byly hrozně důležité.

Pocházíte z hudební rodiny. Muži ve vašem klanu tvořili domácí trio. Co u vás znělo častěji: klasika, nebo swing?
Řekl bych, že hlavně vážnější hudba. Byli to dechaři, všichni – můj bratr, táta i děda – skvěle hráli na trubku. Četli z not, neimprovizovali. Když spustili, znělo jim to zatraceně dobře.

K dvanáctým narozeninám jste od rodičů dostal svolení pořídit si (za vlastní peníze) první gibsonku. A v patnácti vám dal magazín DownBeat příležitost jet na jazzový workshop. Jedna věc vedla k druhé a za chvíli jste vystupoval profesionálně. To vám šlo učení hry na kytaru tak snadno?
Myslím, že tehdy jsem si to ani neuvědomoval. Teď vidím, že jasná odpověď zní: ano. Připadalo mi úplně normální cvičit až do úmoru, věděl jsem, že jinak se nikam nedostanu, a musím říct, že mě to naprosto pohltilo. Rodiče se o mě báli. Teď, když jsem taky rodič, jim rozumím.

Vždycky jsem se chtěl zeptat nějakého virtuoza, někoho, kdo to na rozdíl ode mě opravdu umí, jestli taky cítil to, co já, když jsem vzal kytaru poprvé do ruky. Mě totiž už dlouho předtím, než jsem se vůbec začal učit vybrnkávat, svrběly prsty a měl jsem takový divný pocit. Táhlo mě to k hraní.
To vám závidím. Já mám k samotnému nástroji trochu zvláštní vztah. Pro mě je to čistě prostředek komunikace. Od okamžiku, kdy jsem zvládl techniku, se mimo pódium věnuju kytaře jen sporadicky. Nebojím se, že bych s ní ztratil kontakt. Když je třeba, sáhnu po ní, ale důležitější jsou jiné věci. Nápady, které slyším v hlavě. Snažím se přijít na to, jak udělat, aby je slyšel ještě někdo další. A to není technická záležitost. Nejdříve do sebe musí všechno zaklapnout v mé mysli. Kytara je užitečná pomůcka, ale to, co mojí hudbu dělá hudbou, se odehrává jinde.

Když se vás novináři ptají na vzory, odpovídáte, že vás ovlivnili Beatles a Miles Davis. Mně vaše muzika připadá jako rozcestník. Nebo ještě lépe spojovník. Spojujete všemožné žánry a berete si z nich to nejlepší. Vytváříte mozaiku.
Takhle to dělá většina lidí, nemyslíte? Všichni máme rádi spoustu různých věcí. Se mnou je to tak, že když slyším něco, co mi se vážně líbí, snažím se pochopit, proč mě to oslovuje. Tak jsem se dopracoval, ať už jako kapelník, skladatel nebo kytarista, k různým formám, kterou jsou přirozeným výsledkem mé zvědavosti a mého hledání. Skutečnost, že se z toho postupem let stala mozaika, jak říkáte, jen potvrzuje, že mám na hudbě nejraději její rozmanitost.

Geniální Aretha Franklinová by svým zpěvem obrátila neznaboha na víru

Jste považován za progresivního jazzmana. Přesto je ve vaší muzice slyšet i notná dávka tradice. Zase jsme u těch kořenů: měla na vás vliv lidová muzika, kterou jste jako malý v Missouri – kraji drsných, mezkovitých farmářů, žijících postaru s biblí na polici – také jistě slýchával?
Lidové písničky ano. To další, o čem mluvíte, mě spíš odpuzovalo. V tomhle směru jsem se nemohl dočkat, až odtamtud vypadnu. Ale v jednom máte pravdu: když přijde na věc, jsem jako hudebník vlastně celkem konzervativní. V podstatě si myslím, že poctivou muziku nemůžete dělat, aniž byste věděl, jak se staví její základy. A právě těmi úplně základními věcmi se zaobírám většinu svého času, dokonce i teď, po všem, co mám za sebou.

Vloni jste vydal skvělé akustické album Road To Sun. První polovinu tvoří vaše čtyřdílná suita Four Paths Of Light v podání kytaristy Jasona Vieauxe. A v druhé půlce hrajete vy sám kompozici Für Alina od estonského skladatele Arvo Pärta. Hrajete ji na speciální kytaru o 42 strunách, kterou jste si nechal vyrobit v osmdesátých letech. Jak se tohle proboha dá naučit?
Když jsem skladbu Für Alina prvně slyšel jednou v noci z rádia, nebyl jsem si jistý, kdo ji napsal. Ale hned mi blesklo hlavou, že by byla ideální pro dvaačtyřicetistrunku, se kterou už řadu let vystupuji. Přesto nebylo snadné přijít na to, jak by se taková věc dala zahrát. Popravdě jsem ani neměl v plánu to vydávat. Jen jsem chtěl vědět, jak to bude znít. Nakonec se moje verze na desce docela dobře vyjímá.

Pro své fanoušky jste mistr, kytarový mág. Jak se na sebe díváte vy, když přece lépe než kdo jiný víte, že žádný hráč není stoprocentně dokonalý, přesný – a ani to není účelem?
V žebříčku toho, co je pro mě jako pro hudebníka nejdůležitější, bych dal kytaru až někam na šesté, sedmé místo. A to přesto, že si plně uvědomuju, že mě lidé považují v prvé řadě za kytaristu. Proč to říkám: protože skoro všechno, co napíšu, vzniká u piana. K tomu taky trochu hraju na trumpetu. A hlavně, každý hudební nápad se u mě rodí dřív, než se vůbec nějakého nástroje dotknu.

Jasně, že když se tím živím tolik let, dokážu ty své nápady nejlépe tlumočit s pomocí kytary. Ale není to podmínka. V podstatě nechci nic jiného než jakýmkoliv způsobem, pokud možno co nejvěrněji a nejpřesněji, sdělit a předat druhým to, co mě na hudbě okouzluje. Se správným feelingem, ve správném duchu, aby to bylo uvěřitelné. Muzikant, který si dává takové cíle, to nemá v životě snadné. Vyžaduje to hluboké odevzdání. Ale já jsem za šanci, kterou jsem dostal, neskonale vděčný.

Helena Vondráčková: Jsem šťastná, že mohu pokračovat ve šlépějích Gotta a Žbirky

Rok co rok jste neustále na cestách. Bydlíte v hotelech a autobusech, a máte to tak rád. Co s vámi udělala nucená přestávka v čase covidové pandemie?
Moci zůstat deset dvanáct hodin denně v jednom pokoji, z toho dost času sám se sebou a se svou hudbou, bylo v mnoha směrech osvěžující. Během nouzového stavu jsem žil asi tím nejnormálnějším životem od chvíle, kdy jsem vyšel základku. A pomohlo mi to pochopit, proč se tolika lidem takový styl líbí.

Ráno jsem vstával hrozně brzy, mezi čtvrtou a pátou, a protože mám tři děti, ohromně jsem si ty dvě tři hodinky, než se vzbudily, užíval. Absolutně nikdo mě nerušil. Navíc, já nevím, čím to je, ale těsně po probuzení jsem se na věci spojené s tvorbou dovedl podívat jinak, ze zajímavějšího úhlu než později během dne. Takhle jsem to praktikoval po celé období covidu.

Když pominu, že jsem měl strach, aby se mým blízkým něco nestalo (naštěstí jsme všichni zůstali zdrávi), musím říct, že jsem si to vychutnával. A večer co večer jsem netrpělivě vyhlížel moment, kdy půjdeme spát, protože jsem se strašně těšil, až se zase probudím!