Vcházím před druhou hodinou do útrob kompletně rekonstruované spálovské sokolovny a mířím do velkého sálu. Pár lidí, starších i mladých, si tu prohlíží černobílé fotografie, někdo zase okukuje starý lux, lampové rádio, počítací stroj či peníze, kterými se kdysi platilo.

S blížící se druhou hodinou se lidé vytrácejí a jdou do menšího sálu. V něm už není pomalu kde sednout, a tak usedám na stůl u boční zdi. Přichází starostka městyse Marie Flodrová. „Strana lidová pořádá výstavu fotografií o tom, jak to bývalo ve Spálově. Požádali jsme je, jestli bychom v rámci toho mohli promítnout film. Jsou to unikátní záznamy pana Josefa Šustka. Naši chlapi v archivu to měli na kinofilmu, tak jsme to nechali na náklady obce digitalizovat, abychom to mohli promítnout,“ uvádí krátce starostka a zve k sobě Josefa Malchera, jednoho z dvojice mužů, kteří ve Spálově opečovávají archiv. „Ten film nám dal syn Josefa Šustka, Jenda, a jsou na něm zvyky, které se ve Spálově v různých podobách zachovaly doposud. Žádné další filmy už tam nemáme,“ říká, jako by omluvně, Malcher, jenž mi v kratičkém rozhovoru připomíná, že kolem Spálova žila kdysi ze tří stran německá enkláva. „Ale Spálov byl ryze českou vesnicí, tady bylo jen kolem dvaceti Němců. Takže tady se všecko udržovalo,“ podotýká Malcher.

Krátce po druhé hodině odpolední se na plátně objevuje bílý nápis na černém podkladu

Úryvky ze života a lidových zvyků ve Spálově. Na těch, co přišli, je vidět očekávání. Na plátně se objevují jednotlivé chalupy i širší záběry Spálova a z publika se ozývají první hlasy, snažící se určit místa. To lepší má ale teprve přijít. Domy střídá dav slavnostně oděných mužů a žen, kráčejících ve směru od kostela. Zatímco ženy pokračují v chůzi, většina mužů se odlepuje a míří do dveří budovy. „Tenkrát to bylo normální. Ženské šly po kostele vařit a chlapi šli do hospody,“ přibližuje kdosi dění v roce 1957, kdy Šustkův film vznikal.

Dospělé střídají na plátně děti. Objevuje se nápis Dětský karneval v Sokolovně, který po chvíli vystřídá další díl cenného dokumentu, a to Zkouška pionýrského orchestru osmileté střední školy z 30. března 1957. „To je Lída Ambrožová,“ zaznívá konkrétní jméno, když se na plátně objeví mladá houslistka.

Jmen postupně přibývá, tak jak se přítomní rozpomínají, když se dívají na kácení máje u požární zbrojnice, nesení májky, oslavu Mezinárodního dne žen či chození s medvědem po vesnici na končiny. Asi nejvíce jmen je slyšet při nejdelší části dokumentu, nazvané Vynášení smrti na smrtnou neděli 7. dubna 1957. Začátek této části dokumentu by klidně mohl sloužit jako instruktážní film o tom, jak se ze slámy dělá smrtka, smrťák, morana, zkrátka postava, kterou zpravidla vynášejí děti ze vsi kvůli definitivnímu odchodu zimy.

Na záběrech Josefa Šustka se postupně objevují desítky dětí s menšími či většími slaměnými postavičkami, jichž se posléze v průvodu objeví minimálně na šest desítek. „To jsem já, jak jdeme volat kluky Královy,“ říká Božena Luxová, sedící v první řadě.„Jsem moc ráda. Viděla jsem to, když to promítali poprvé, ale byla to dost špatná kvalita. Teď je to trochu lepší. Měli jsme tenkrát ty smrtky udělané a pan Šustek přišel a natáčel nás, jak jsme šly se sestrou volat sousedovy kluky,“ vzpomíná po skončení asi čtyřicetiminutového filmu Božena Luxová. „Je to hodně zajímavé. Mám z toho radost. Akorát si nemůžeme v té rychlosti vzpomenout na ty lidi, jak se jmenovali, a mnoho baráků už taky ani není. A to už nám ani nepřijde. Možná k tomu mohla být hudba a trochu nějaký komentář. Bylo by to záživnější,“ poznamenává jinak spokojená spálovská obyvatelka, která jde přímo do velkého sálu na výstavu, stejně jako většina ostatních návštěvníků. Tam všichni začínají rozvíjet diskuze o tom, kdože na vystavených fotografiích je.

Jan Šustek, jenž film i fotografie svého otce poskytl, stojí skromně kousek od vstupu. „Otec byl hlavně vášnivý fotograf. Ten film je jediný. Doma mám ještě dvě kopie, ale více těch filmů nebylo. Přátelil se s Františkem Šustkem, místní učitelem, a spolu to dávali dohromady. Ale měl ještě další přátele a v tehdejším Gottwaldově, dnešním Zlíně, to v tom studiu sestříhali,“ přibližuje historii vzniku filmu Jan Šustek a dodává, že když film kdysi promítali v hospodě, měl hudební podkres z magnetofonu.

Vtom se připojuje i jeho sestra Marcela. Rozhlíží se po desítkách lidí, diskutujících nad snímky. „My starší víme, kdo je kdo nebo co tam je, ale chtělo by to popsat. Možná by nebylo špatné, kdyby každý na papírek vedle fotky připsal, co pozná,“ přemýšlí nahlas dcera autora fotografií. Sama prý od něj ale mnoho fotek doma nemá. „My, jako jeho děti, na fotkách moc nejsme, ale dědina je tam celá,“ uzavírá s úsměvem.