Kliknutím zvětšíte„Lidí tehdy přišlo tolik a bavili se tak, že k ránu bylo všem přítomným nad zvolna vycházející slunce jasné, že onen první originální rock and roll ples nemůže být posledním. Tak začala historie kapely Rock & Roll Band Marcela Woodmana,“ vrací se na začátek tři dekády trvající kariéry Marcel Lesník, frontman u nás zcela jedinečné kapely.
Dnes mají Woodmani za sebou přes 1500 vystoupení a nahráli šest alb s více než stovkou nejslavnějších písní rokenrolové éry. Účinkovali v desítkách televizních pořadů, zazpívali si s Jarkem Nohavicou, Věrou Špinarovou či Karlem Gottem. O uplynulém víkendu pak byli hlavní hvězdou už třicátého rokenrolového plesu, který se konal na jejich domovské scéně v martinovském klubu Garage. Při této příležitosti poskytl Marcel Lesník také rozhovor pro Deník.
Právě jste oslavili významný milník třicet let vystupování kapely Rock & Roll Band Marcela Woodmana. Jak tento hudební projekt vlastně vznikl?
Napadlo nás to někdy kolem Vánoc v roce 1989 u mě v obýváku, kde jsme popíjeli s jedním kamarádem, který žije ve Španělsku. A on tehdy navrhl, ať založíme Rock & Roll Band Marcela Woodmana, když se jmenuju Lesník. Tak jsem posbíral dohromady kamarády hudebníky a poskládali jsme partičku asi deseti jedenácti lidí, která ve víceméně stejném složení funguje dodnes.
Vaše první vystoupení se odehrálo na plese a mělo být původně i vystoupením jediným. Jak to tehdy celé proběhlo?
Náš den D byl v sobotu 10. března 1990, kdy jsme udělali 1. originální rock and roll ples v Ostravě v restauraci U Mámy v Pustkovci. Tehdy jsme žili euforií z revoluce a vymysleli jsme, že uděláme americký ples, na kterém musí hrát americká muzika. Dali jsme proto dohromady partu, se kterou jsme chtěli udělat toto jednorázové vystoupení, nacvičili jsme asi padesát rokenrolových písní, posbírali stará saka po otcích a dědcích a šli jsme do toho.
Jaké byly ohlasy na toto vaše premiérové vystoupení?
Vzpomínám, že vstupné na ples tehdy bylo symbolických 35 korun, což bylo jako jeden dolar. Před vstup do hospody jsme vyvěsili velké americké vlajky a postavili tam dva lidi převlečené za americké policajty, pro které jsme sehnali kostýmy v divadle. Už to byl pro lidi šok, když si vezmete, že bylo krátce po revoluci, březen 1990. No a lidi přišli, bavili se až do rána, koncert měl úspěch. A my jsme si pak řekli, že když už jsme do toho dali tolik roboty se sehrát a nacvičit všechny ty písničky, tak to potáhneme ještě dál.
Takže euforie pokračovala a koncertů přibývalo…
Přesně tak. Pak byl i druhý ročník rokenrolového plesu, který byl U Pavlíka v Třebovicích. A v dalším roce jsme se, ani nevím jak, dostali do sálu Masokombinátu Martinov, tedy do dnešního klubu Garage. Ten ples byl tady naše jediná akce v roce, hráli jsme hlavně jinde nejen na dalších plesech, ale dost už i v klubech. Až jsme se dostali zhruba k šedesáti až sedmdesáti vystoupením za rok.
Co považujete za hlavní mezníky kapely, kdy Woodmani zažívali vrcholná léta?
Zlom byl asi rok 1995, kdy jsme dostali od Karla Šípa pozvánku na účinkování v televizní show Fotbalista roku. Tehdy za naši reprezentaci hráli Nedvěd, Poborský a další šikovní kluci, kteří rok nato skončili druzí na Mistrovství Evropy v Anglii. Říkám to proto, že ten pořad byl tehdy obrovsky sledovaný, točil se tři dny v tehdy novém brněnském Bobycentru. Když jsme se dozvěděli, že tam budeme, tak jsme si říkali, že tam nemůžeme jen tak přijet. Kvůli této akci jsme si nechali ušít naše první obleky, které jsme měli všichni stejné a které k nám od té doby neodmyslitelně patří.
Takže televizní pořad vás vystřelil nahoru?
Ano, ten ohlas tehdy výrazně stoupl. Je třeba si uvědomit, že tehdy ještě nebyly sociální sítě, dostat se lidem do povědomí bylo složitější a televize v tom fungovala nejlépe. Dostat se na obrazovku sledovaného pořadu pro nás byla výhra. A pak jsme se dostali i do zábavných pořadů baviče Petra Novotného, do televizních silvestrů, takže zájem o naše koncerty stoupal po celé republice. Deset let to pak jelo v kuse, potkali jsme se se spoustou našich hvězd, mezi nimiž byli podle mě skuteční frajeři.
Máte s těmi hvězdami nějaký zážitek, na který rád vzpomínáte?
Pro mě byl největší frajer Karel Gott neskutečný profesionál na pódiu i v zákulisí. A s ním mám milý zážitek, že jsme si spolu vypili vaječný koňak. My jsme totiž jako kapela měli období, kdy jsme pili na výjezdech jenom vaječný koňak, protože ho byl v hospodě vždy zhruba jen jeden litr, což zaručovalo, že nedopadneme jako kapela o deseti lidech špatně. (smích) Byla to taková naše úchylka. No a jednou jsme točili pořad Za oponou s Jiřinou, který moderovala Jiřina Bohdalová s Karlem Šípem, a kromě nás tam tehdy vystupoval právě i Karel Gott. A kamarád z kapely mu tehdy nabídl: „Mistře, my bychom vám dali trochu koňaku.“ A on odpověděl, že to nepil léta a dal si s námi. Pro mě je to fakt vzpomínka na celý život, že jsme s Karlem Gottem pili zrovna vaječný koňak.
A co vaše největší koncerty?
Každý má nějaký sen, a ten můj splněný sen byl, když jsme byli v roce 2005 vybráni jako předkapela Little Richarda do velké Lucerny v Praze. Pro nás to byl rokenrolový Bůh, od kterého hrajeme spoustu písniček, a najednou jsme měli možnost stát s ním na jednom pódiu. A další milník byly velké koncerty, kdy jsme hráli na silvestra na náměstí ve Varšavě pro sto tisíc lidí a pak ve Volgogradu na městských slavnostech dokonce pro 120 tisíc lidí. To jsem viděl poprvé tolik lidí najednou a navíc na akci, kde se neprodávalo ani pivo. To jsem fakt čuměl, že si ti lidi přišli jen tak zazpívat na nábřeží k Volze.
Ještě mám jeden dotaz ke kapele a jejímu třicetiletému výročí. Vaše sestava se moc nemění, není vás přitom málo jak se zvládáte mezi sebou dohodnout? A nemáte někdy ponorku?
Nějakou krizi jsme měli kolem toho roku 1995, kdy se měnil kytarista a manažer kapely tehdy jsem to už nemohl ustát a musel jsem do toho vletět. Tím se to ale narovnalo, ale další krizi si už pak nepamatuju. Samozřejmě se občas pohádáme, ale nevraživosti mezi námi nejsou a jsme dobrá parta, kde má každý své místo a úkoly pod mou osvícenou diktaturou. (smích)
Pojďme i k vašemu domovskému klubu, kde jste původně hráli jen na zmíněném plese. Jak se stalo, že se pak stal vaší stálou scénou? Jak vznikl klub Garage v Martinově?
Martinovský masokombinát byl opakovaně v konkurzu, až zanikl. A ta budova, která sloužila jako velkokapacitní jídelna, zůstala prázdná. No a pak jsem dostal nabídku na koupi toho objektu od tehdejších majitelů. Nebyl jsem si jistý, jestli do toho mám jít, měl jsem představu, že bych dokázal využít tak 40 procent z těch prostor. No ale přesto jsem do toho šel koupili jsme to a začali jsme to postupně spravovat. To byl rok 2005.
Takže klub Garage má letos také výročí, i když půlkulaté. Za těch 15 let se to tady změnilo od základů…
Je to tak, jak jsem se původně bál, že nebudeme vědět, co s tolika prostory, tak nám to bylo postupně dokonce malé. Vznikl tady minipivovar, pak jsme přistavěli hotel, součástí Garage je samozřejmě ten hlavní sál pro velké akce a koncerty, pak klub s restaurací a barem a nejnověji ještě i menší klub pro padesát lidí, kde si můžou v rámci našeho nového projektu poprvé zahrát začínající kapely.
Tohle je novinka, kterou teprve rozjíždíte. Jaký je o ni zájem?
Ten mě těší, protože kapel se zatím hlásí dost a 20. března to celé spustíme úvodním koncertem, kdy se bude hrát na dvou pódiích a kromě těch začínajících kapel tady bude i Petr Bende, i my si zahrajeme s Rock & Roll Bandem, pozvány jsou i další kapely. Těším se na to, tady vidím svou další pozici do budoucna, že tady najdeme pár kapel z regionu, které pomůžeme posunout dál.
Jaké jsou ještě vaše další sny?
Chtěl bych, aby tento podnik fungoval co nejlépe může, a aby tady lidé chodili rádi. A abych tady jednou dostal AC/DC, až budou starší a nebudou stát ve stovkách tisíců dolarů. Kdyby tady udělali klubový koncert, tak to by bylo splnění mého vůbec největšího snu, mé srdcovky. Vím, že to vypadá nesplnitelně, ale když už tu hráli Uriah Heep nebo Sweet, tak proč by tady jednou nemohli vystoupit i AC/DC.
Třeba to vyjde, když už se soustředíte jen na klub a kapelu a mnoho dalších aktivit, včetně působení v politice, jste opustil…
Všechno ostatní jsem opustil, protože jsem dostal takové varování z vrchu. Ten nejvyšší nade mnou mi ukázal prstem a řekl: „Ty hňupe, tak si rozmysli, co v životě chceš. Nemůžeš dělat všecko.“ Takže ten infarktek beru jako dobrou věc, když se na něj podívám zpětně, protože mě přibrzdil. Teď dělám jen to, co mě baví a co mi dává smysl, proto jsem vystoupil jak z politického angažování, tak z dalších projektů. Tady v martinovském klubu Garage jsem spokojený, tady jsem s rodinou a s kamarády a budu vždycky rád, když tady budou chodit lidi a pak mi i řeknou, jestli to tady pro ně děláme dobře, nebo jestli je něco blbě.
20
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
