V roce 1999 vyhrál jednu z nejprestižnějších světových soutěží, Young Concert Artists Competition v New Yorku. Je držitelem ceny Davidoff Prix 2000 pro nejlepšího českého interpreta do 28 let v oblasti klasické hudby a Ceny Harmonie pro nejúspěšnějšího mladého umělce za rok 2002. V roce 2008 se stal prezidentem Chopinova festivalu v Mariánských Lázních, od roku 2009 vyučuje na pražské konzervatoři. Jako pedagog působí rovněž na Akademii múzických umění v Praze. Koncertoval v mnoha zemích po celém světě. Vydal celkem 12 CD.

Co Vás přimělo k tomu, že jste se rozhodl s ředitelem frenštátské ZUŠ pro uspořádání festivalu?

Přemýšlel jsem, co bych mohl pro své rodné město udělat, a napadlo mne, že by se dal uspořádat festival, který by představil špičkové české, a pokud se bude dařit, i světové umělce. Oslovil jsem skvělého ředitele Vladimíra Vondráčka, který ten nápad začal hned rozvíjet.

Měl by to být každoroční podnik, nebo máte jinou představu?

Rádi bychom, aby to byla každoroční událost a podle možností se rozvíjela.

Na koho se letos mohou návštěvníci těšit?

Pozvání přijali cellista Jiří Bárta a houslista Roman Patočka, kteří se mnou vystoupí na dvou koncertech, třetí koncert bude v režii vynikajících studentů pražské a ostravské konzervatoře.

Mimo to proběhnou interpretační kurzy pro žáky ZUŠ a konzervatoří, které povedu spolu s mou profesorkou z Ostravské konzervatoře Monikou Tugendliebovou, výstava s klavírní tematikou Dominika Petra a po závěrečném koncertě jazzový večer.

V případě, že bude festival pravidelný, je někdo, koho byste chtěl do Frenštátu pod Radhoštěm nalákat?

Předběžně jsem oslovil hornistu Radka Baboráka, harfenistku Kateřinu Englichovou nebo houslistu Jiřího Vodičku.

Rád bych se vrátil k Vašim začátkům. Klavír byl Váš první hudební nástroj? Kdy jste začal hrát?

Byly mi asi 4 roky, když jsem se snažil vyťukávat na klavír melodie, které jsme doma zpívali, nebo které jsem slyšel v rádiu. Byl to pro mne určitý rituál. Sedl jsem si ke klavíru vždy odpoledne a hrál tak dlouho, dokud mě to bavilo.

Musel jste se někdy do hraní nutit?

Na ZUŠ jsem měl výborného učitele, pana Vladimíra Křenka, který ve mně podporoval tvořivost a improvizační schopnosti. Přesto jsem jaksi cítil, že se z klavíru víc a víc stává práce, což vedlo k tomu, že jsem to dost „flinkal".

Ovládáte ještě nějaký jiný hudební nástroj?

Když mě přinutíte, zahraju na varhany nebo na harmoniku.

Na které své vystoupení asi nejraději vzpomínáte?

Kupodivu se mi spíš vybavují koncerty, které se mi až tak nepovedly. Je to asi tím, že jsem se svým výkonem jenom výjimečně zcela spokojený. Ale moc rád vzpomínám na koncerty ve Frenštátě a okolí, protože hodně lidí v publiku znám a panuje tam rodinná atmosféra.

Jak vzpomínáte na své dětství? Kde jste nejraději pobýval?

Na chatě u Frenštátu, kde dědeček se svými bratry pořádal večerní mejdany, kde jsem už jako prcek obstarával hudební složku. Byly to vlastně moje první koncerty a posluchači nešetřili chválou, takže jsem byl moc šťastný.

Kde se Vám asi nejvíce líbí ve světě? Máte vůbec čas se porozhlédnout?

Velmi se mi líbí ve Španělsku a v Itálii památky, jídlo, krajina…, i když zrovna teď tam není dobrá nálada. Dobře se cítím taky v Londýně a v New Yorku. Mám rád jejich elektrizující atmosféru.

Žijete v Praze. Jak často se do Frenštátu dostanete?

Ne tolik, jak bych chtěl. Většinou když mám v okolí koncert. Ale to se teď bude, díky festivalu, zlepšovat.

Nestýská se Vám někdy po Frenštátě pod Radhoštěm?

Stýská se mi hlavně po horách. Vždycky, když dojíždím do Beskyd, padá na mne sladká melancholie.