První otázka se přímo nabízí, protože je o vás dobře známo,že jste ostravský rodák z Poštovní. Vracíte se tedy do Ostravy rád?

Do Ostravy se vracívám moc rád, akorát už ji vůbec nepoznávám takovou, jakou si ji pamatuju z toho období zhruba před třiceti pěti lety. V mých očích Ostrava v mnoha věcech prudce vystoupala nahoru, ale v mnoha věcech mě také zklamala. Mám na mysli především centrum, které je plné kasin a díky nákupním střediskům je ve srovnání s minulostí docela prázdné. V budovách dnešních heren si pamatuju obchodys potravinami, rybárnu, luxusní obchodní domy, co měly vysokou architektonickou cenu. Takové ty megalomanské koncepty nákupních center mě obecně děsí a bojím se, že život v centrech pomalu zabíjejí.

A v čem tedy v těch vašich očích Ostrava šla nahoru?

Velice mě těší, že v Ostravě vzniká celá řada malých podniků a kavárniček. A doufám, že ještě pořád existuje ten obchod, kde se prodávají pouze hranolky, to je pro mě úplná rarita. Těší mě i to, že Ostrava žije čirým a až mimořádným kulturním životem – ať už pomyslím na Colours of Ostrava nebo třeba samotné Letní shakespearovské slavnosti na Slezskoostravském hradě. Ostrava má velmi silnou divadelní základnu, což mě fascinuje, a troufám si říct, že v Komorní scéně Aréně a u Bezručů se mnohdy dělá lepší divadlo než ve většině pražských scén. Navíc mám ohromně rád okolí Ostravy, a to zejména Beskydy, mám z nich krásné vzpomínky na dětství a rád se do nich vracím.

Znamená to, že při tom všem, co děláte, stíháte sledovat i naši ostravskou divadelní scénu?

Určitě. Musím tedy přiznat, že už jsem v Ostravě dlouho neviděl žádné představení, ale alespoň si o nich čtu a mám přehled, co se kde dělá a kdo dostává jaká ocenění. A doufám, že letos to na celé čáře „slízne“ Pavla Gajdošíková za Maryšu, protože speciálně Pavla je pro mě zjevení, které po celé republice nemá obdoby.

Věřím, že jste se za svou kariéru s Williamem Shakespearem a jeho díly setkal mnohokrát. Máte nějakou jeho oblíbenou roli?

Nejsem ten typ, který má život rozdělený do kolonek toho „dobrého“ a „špatného“, takže to neumím úplně specifikovat. Mě spíš zajímají ti lidé, se kterými jsem se při zkoušení Shakespeara setkal, jako jsou například dva překladatelští giganti Shakespeara – pan profesor Martin Hilský a Jiří Josek. V ostravském Hamletovi, kde hraju Polonia, používáme Joskův překlad a musím přiznat, že mi jeho verze o něco bližší, snad se pan Hilský nebude hněvat. Text je srozumitelný a pro herce má výborný rytmus.

Letní shakespearovské slavnosti na Slezskoostravském hradě začaly premiérou známé tragédie Hamlet.

Zmínil jste překladatele, ale co třeba režiséři, na které rád vzpomínáte ve spojení se Shakespearem?

Velmi rád vzpomínám na Jana Kačera, se kterým jsem pracoval v Národním divadle na Zimní pohádce a Snu noci svatojánské. A mé poslední setkání se Shakespearem proběhlo s Jankou Ryšánek Schmiedtovou, která režírovala Hamleta prezentovaného v Ostravě na festivalu. To setkání s ní pro mě bylo kouzelné, ne často pracuji s dámami jako režisérkami, a ona je dámou se vším všudy, práce s ní byla velmi inspirující.


A kolegové herci?

I na setkání s nimi jsem měl velké štěstí. Při mé první inscenaci v Národním divadle jsem se potkal s lidmi, jako byl Josef Kemr, Josef Abrhám, Libuška Šafránková a spoustu dalších, od kterých jsem se toho mnoho naučil. Ale nemůžu vynechat ani herce, se kterými jsem se potkal při zkoušení Hamleta v Ostravě. Nemyslím jen Honzu Fišara, kterého znám už přes třicet let, ale celý ten tým. Ostrava má po čertech dobré herce a člověk musí hodně zamakat, aby vedle nich uspěl. Nevím, jak to dělají, protože jejich noční život je i na mě dost bujarý, ale ráno jsou vždy připraveni poctivě a tvrdě pracovat. Nejblíž mi jsou mé „herecké děti“ z Hamleta, Josef Kaluža a Pavlínka Gajdošíková, ti jsou podle mě mimořádně dobří. Ale pracovalo se mi dobře se všemi a jsem moc rád, že se s nimi potkávám.

PŘEDCHOZÍ
1/2
DALŠÍ