Obdiv, úcta, pokora, i jakási radost z toho, že mohou být v jeho blízkosti, to vše je cítit z výrazů lidí, kteří ve středu 4. dubna v podvečer stojí v kostele svatého Josefa ve Fulneku. Z klavíru se pod rukama Jany Víchové linou tóny Janáčkova cyklu V mlhách. Jako by ty tóny měly patřit jen právě tomu, kvůli komu se v kapli sešly desítky lidí, sochaři Olbramu Zoubkovi.

Muž, jenž nehnutě naslouchá tónům, se několik hodin předtím vrátil po 55 letech na místo, kde byla jeho vůbec první umělecká práce reliéf Jana Amose Komenského, který fulnečtí obyvatelé nechali umístit v roce 1957 na Němci poničený pomník v Žákovském háji. „Ten Komenský se mi moc nepovedl,“ přiznal ten den dopoledne uctívaný umělec při pohledu na svou prvotinu.

Znázornil Palacha i Horákovou

Zato další díla, která dnes téměř osmašedesátiletý Olbram Zoubek vytvořil, zná většina národa, ať už je to posmrtná maska Jana Palacha nebo Pomník obětem komunismu na Petříně v Praze. Čtyři desítky soch a jedenáct reliéfů vyplňuje také prostor kostela svatého Josefa. Mezi sochami stojí návštěvníci a v tichosti poslouchají slova muže, který se nikdy netajil svým postojem vůči bývalému režimu. Hovoří mimo jiné o své nejmilejší soše představující Ifigenii nebo o soše z roku 2010 znázorňující Miladu Horákovou, ženu, kterou komunisté popravili v roce 1950 po zinscenovaném procesu. „Ještě jedna socha je tady podle mě výjimečná. V zadní části jsou dvojice a poslední socha, která stojí za rohem a není odtud vidět, je lidská postava. To je Zastřelený, z doby, kdy jsem se zúčastnil soutěže na památník obětem v Osvětimi. Myslím si pořád, že je to jedno z toho nejlepšího, co jsem udělal,“ říká umělec, za jehož zády v tu chvíli stojí „rozervané“ sochy Strážce, Kráčející jinoch nebo Občan.

Mezi těmi, kdo neskrývají nadšení z expozice, je například fulnecký výtvarník Milan Raška. „Chápu, že ne každému jeho tvorba může sedět. Jsou výtvarníci, kteří k ní mají připomínky, ale to už tak je. Mě osobně vždy velice oslovoval a jsem moc rád, že to tady je,“ rozhlíží se po vystavených exponátech Milan Raška.

To, že ne každému se může tvorba Olbrama Zoubka líbit, potvrzuje i jeho asistent Jakub Grec, jenž Olbrama Zoubka na jeho cestě Fulnekem doprovází.

„Je úžasné, že se pan Zoubek po tolika letech dostal zase do toho háje. On by to nevyšel, a tak paní Lošáková nastartovala auto a vyjeli jsme až nahoru, aby mohl vidět svou první realizaci po více než padesáti letech,“ vyjadřuje nevyřčené poděkování pracovnici Muzea Novojičínska Věře Lošákové Jakub Grec. Mezitím Olbram Zoubek s manželkou Marií vedou krátké rozhovory s přítomnými.

Samotná druhá manželka umělce Marie Zoubková, ale do tisku hovořit nechce. „Ona je nemluvná, ale je úžasná,“ chválí svou ženu Olbram Zoubek na cestě k východu z kostela. Vernisáž skončila. Výstava děl umělce, jehož sochu Ifigenie měl po celou dobu prezidentování ve své kanceláři Václav Havel, ale potrvá až do 12. června.