Vzpomenete si ještě na tu první zakázku?

Velmi dobře. Vždyť to byla moje vůbec první zakázka pro veřejnost. Živil jsem se za mládí několik let restaurováním. A už tenkrát jsem nebyl prorežimní, takže jsem politické a podobné zakázky neměl. Proto jsem restauroval. Nelituji toho, bylo to hezké. A protože jsem nebyl dobře zapsán, tak jsem se dostál na periferii. Pro Prahu a okolí to museli být takzvaní lepší restaurátoři. Tak jsem dělal hodně ve Slezsku, v Opavě v Kuníně, Valašském Meziříčí.

Takže jste dělal i ve Fulneku…

Dostali jsme se i tady do Fulneku. Byl tu osvícený starosta, a ten pochopil, že tady má tři sochaře. Tak nám řekl, ať vymyslíme, co by se dalo udělat s pomníkem, který byl na památku obětí první světové války. Ten pomník byl prázdný, vyloupaný od Němců. Tak byla soutěž, ve které jsem uspěl. I když to nebylo tak těžké, protože ti kolegové nebyli zas tak moc talentovaní. Oni byli restaurátoři, kteří moc pro vlastní tvorbu nebyli.

To byl ten reliéf Jana Amose Komenského?

Ano. Udělal jsem to a s tím starostou jsem se hodně sblížil. Byl se na to dokonce podívat v Praze. Pamatuji si, že jsme byli tenkrát v Obecním domě na obědě. Víte, kolik stála polívka? Jednu korunu. Ten starosta Kadlčík pak ještě chtěl dřevěného vyřezávaného beránka do českobratrské modlitebny. Ale ten už tady není. Někam zmizel. Byl dost velký a u toho byly dva hrozny s čísly zpěvů, které se měly zpívat.

Nedá mi to nezeptat se na posmrtnou masku Jana Palacha a na Jana Zajíce. Vybavuje se vám ještě někdy ten pocit, když jste stál nad tím člověkem?

Možná to bude znít trochu nadneseně, ale svůj život dělím na dvě půlky. Před Janem Palachem a po něm. To snímání samotné… (Odmlčí se a delší dobu přemýšlí). No, dobře si to pamatuji. To, jak jsem se dotýkal té tváře… Jan Zajíc ale neměl posmrtnou masku. Ten se spálil moc, a taky policie už byla hodně obezřetná.

Všiml jsem si, že kudy chodíte, tudy hovoříte o ženách. Jsou pro vás inspirací?

Pro mě? Velkou. Hodně velkou.

Byl jste ještě někdy ve Fulneku poté, co jste tady vytvořil toho Komenského?

S mou první ženou jsme kdysi o prázdninách dělali cestu po Moravě a přes kousek Slovenska. Navštívili jsme také Zájícovy ve Vítkově. To už bylo po smrti Jana Zajíce. Spali jsme u nich na chatě, a tehdy jsme jeli i přes Fulnek.

Je nějaké dílo, které byste nikomu nedal?

Jsou věci, které bych nepustil, ale zákon dovoluje více odlitků, takže to mám vyřešené. Třeba bych nepustil tu Ifigenii, ale je z ní více odlitků, takže jsem ji několikrát pustil. Ale to, z čeho nemám odlitek, jsou mí rodiče. Jsou v mé stálé expozici v Litomyšli na zámku. Ty bych nikdy nepustil ani neodlil. Nebo některé školní práce.

A naopak, stalo se, že jste vytvořil něco, co jste chtěl zničit?

Já jsm figurativní sochař a dělal jsem jednu abstraktní sochu, kterou jsem po letech rozbil.

Proč až po letech?

Už jsem se z ní mohl pozvracet. Ale taky jsem si pak někdy říkal, že jsem ji rozbít nemusel, že tady ještě mohla stát.

Stále tvoříte, vypadáte jako člověk, kterého život stále baví…

Mám radost ze života a nestrach ze smrti. Ale možná se teď jen chlubím, a až to přijde, tak se podělám. Ale všechno jednou skončí.