Kliknutím zvětšíteIvo Kahánek je do jisté míry extrémista, ale také člověk zapálený pro hudbu, ať už je jakákoli, a pedagog, který bere tuto činnost i z velice důležité lidské stránky. I na jeho kariéru totiž měli zásadní vliv učitelé, kteří jej v průběhu času vedli i na nejvěhlasnější světová pódia.
Ivo, na začátek bych se zeptala na to, jestli jste někdy dříve tušil, že budete jednou ve svém oboru virtuózem?
Nemůže to tušit nikdo, protože tato branže je tak vysoce konkurenční, že se rovná například krasobruslení. Nicméně, když se někdo rozhodne stát se koncertním pianistou, v prvním případě by to přání měl mít.
Dětem obvykle trvá i několik let, než se na svůj nástroj opravdu rozehrají a poznají, jestli by pro ně mohl znamenat budoucnost nebo nadále jen povinnost. V kolika letech jste vy pocítil, že by pro vás klavír mohl být povoláním?
Já si myslím, že u mě to mohlo být kolem jedenácti let. S tím, že hraji od čtyř. Ale všechno je to otázka – jestli má ten klavír pro někoho budoucnost, záleží, co si každý představí pod pojmem budoucnost. Profesionální dráha je věc velice nejistá a kromě toho, že pro to musíte udělat strašně moc, záleží i na notné dávce štěstí. Budoucnost ale může mít ten nástroj pro vás i v případě, že s vámi zůstane po celý život, i když se budete profesionálně živit něčím jiným. Tak to má vlastně většina lidí. Samozřejmě, pokud je to ale pro dítě jen povinnost, pak je na zvážení, jestli u nástroje zůstávat.
Takže jste určitě velmi záhy zjistil, že pro to budete muset mnohé obětovat.
Člověk to už za nějakou dobu zjistí, samozřejmě. Už ve chvíli, kdy jezdíte na malé dětské soutěže, poznáte, že člověk často dělá jiné věci na úkor zábavy, a navíc, když jste malé dítě a chcete už alespoň v krajském měřítku zazářit, už to chce více cvičit a věnovat klavíru více času. A i dítě velmi záhy zjistí, že s jeho časem už to nebude o moc lepší.
Cvičil jste jako dítě na klavír rád, nebo vás k této činnosti museli rodiče z počátku nutit jako spoustu jiných dětí?
Myslím, že v tom úplném počátku, v mých čtyřech letech, mě u toho trochu přidržet museli, ale už za další rok mě to docela bavilo. Když se hraní věnujete soustavně, stane se součástí vašeho života. Mě osobně vždy nejvíce bavilo, když jsem danou skladbu již zvládl a pak ji mohl dotáhnout do maxima. Naopak, je spousta muzikantů, které baví objevovat, ale ne už tolik dotahovat. Prvotní okouzlení skladbou je samozřejmě moc hezké, ale mě vždy přitahovalo jít do hloubky a objevit skryté fragmenty, které člověk na první pohled nevidí a nevnímá. Ale nemám to tak jen u klavíru. Například i když čtu knihu, prvními dvaceti stránkami se musím prokousat, ať je to jakkoli dobré, a až pak se teprve chytím.
Souvisí to probádávání se skrytými významy i například s tím, že objevujete historické okolnosti vzniku skladby?
Samozřejmě, že když má člověk čas, je to vždy dobré, což ale není mou výsadou, takže říkám na rovinu, že ne vždy se to povede. Nicméně, u skladeb, které mám nahrávat nebo dlouhodobě interpretovat, se snažím zjistit si maximum i v tomto ohledu, ale vždy by měla být vyvážena intuitivní stránka a ta analytická. To, jak na mě skladba působí osobně versus okolnosti vzniku a jak skladatel dosáhl například konkrétních emocionálních účinků.
Stál u vašeho hudebního vývoje někdo důležitý, kdo rozeznal váš talent a vedl vás k nynější kariéře?
Vždy někdo takový musí být. Já konkrétně jsem měl velké štěstí na pedagogy, ať už to byla paní učitelka Rázlová ve Frýdku-Místku na ZUŠce, nebo pak paní profesorka Marta Toaderová na Janáčkově konzervatoři či profesor Ivan Klánský na Akademii múzických umění. Bez těchto lidí to zkrátka nejde. Člověk by na leccos možná přišel sám, ale jde o čas. A čím dál tím více, a konkrétně dnes je to ještě krutější, se musíte dopracovat určitého výsledku v konkrétním věku. Nejde to ve třiceti, to už je pozdě a nikoho nezajímáte. Dneska musíte být defacto v osmnácti hotovým pianistou nebo pianistkou, co už neřeší, jak něco zahrát po technické stránce, přestože ještě umělecky zraje. A přesně v tomto místě nastupují pedagogové.
Teď navážu na to, co jste říkal – když musí být klavírista už v osmnácti takřka hotovou osobností, nebylo vám někdy v tomto věkovém období líto, že byste o něco přicházel? Nebo jste měl tyto myšlenky dokonale vynahrazeny tím, že jste dělal něco, co máte rád?
Když se mě na to takto zeptáte, můj první dojem není takový, že bych o něco přišel. Ale je pravda, že třeba sportovně jsem dodnes “nedokojený”, na základce jsem ze zdravotních důvodů příliš sportovat nemohl, a tak ve chvílích volna sedám na horské kolo nebo chodím a lezu po horách.
A máte rád české hory nebo se vydáte i někam dál?
Klidně se vydám i někam dál, přestože moje domovská stanice jsou Beskydy a vždy to tak pochopitelně bude. Vzhledem k tomu, že už dlouho žiji v Praze, chodím i po blízkých Jizerských horách a jezdím také rád na Slovensko. Rád bych si splnil také divočiny typu Rumunsko, tak snad jednou ta chvíle nastane.
Protože jste původem z našeho kraje, konkrétně od Frýdku-Místku, vracíte se sem rád? A která místa máte nejraději?
Vracím se sem velmi rád a často. Místa bych vyjmenovával dlouho, ale určitě zmíním oblast Palkovických hůrek, což je místo, kde jsem vyrostl a navíc je to Janáčkův kraj. Musím říct, že mám strašně rád i Ostravu jako takovou, studoval jsem tady a považuji se za polovičního Ostraváka. A pak samozřejmě různé oblasti Beskyd, které neomrzí.
Jste držitelem různých ocenění i pozvání od věhlasných hudebních těles, například i Berlínské filharmonie. Byl jste ale oceněn i v rámci české Akademie populární hudby Anděl v sekci klasická hudba. Ceníte si, že si vás všímají i lidé, kteří nesledují pouze artificiální hudbu?
To víte, že si toho vážím, a vůbec na těch Andělech bylo hezké, že když probíhala after party pro oceněné, šli jsme tam s dirigentem Jakubem Hrůšou s lehkou obavou, že se s námi nikdo nebude bavit a budou se na nás dívat divně. Ale ono to tak vůbec nebylo! Zapředli jsme tam několik velmi příjemných hovorů a sice teď řeknu klišé, ale cítil jsem, že jsme také “jejich”. Zkrátka, že se to stylově zas tak neřeší.
Takže jste například zapředl rozhovor i s některým rockovým muzikantem?
Například s Ewou Farnou jsme si výborně popovídali, ta byla velmi fajn. Myslím si, že daleko více záleží na tom, jestli tu hudbu bere člověk vážně, než jaký styl hraje. To je rozhodující.
Na Andělech si cením také toho, jak zvládli tu nynější situaci. V rámci zahraničního srovnání musím říci, že to udělali se ctí.
Je doba, kdy na téměř všechny nahrávky nebo koncerty vycházejí recenze v tištěných i webových médiích. Byl byste schopen kvůli nějaké ne zcela kladné recenzi zrušit koncert, jak už se v našich končinách i stalo? Přestože se neodehrává kvůli recenzentům, ale kvůli posluchačům…
Já se přiznám, že z tohoto důvodu mě to nikdy nenapadlo. Každý jsme asi někdy nějakou špatnou recenzi zažili. Každý to ale bere jinak. Já vždy hraji, jak nejlépe umím, a recenzent píše, jak nejlépe dokáže, nebo v to alespoň doufám. Můžeme si dokonce někde u piva nesrovnalosti vysvětlit, ale nenapadlo by mě na špatnou recenzi veřejně reagovat nebo za to trestat jiné lidi. Ale je to jen můj názor a nikomu neberu ten jeho.
Co je pro vás opravdovým oceněním – když přebíráte hudební cenu od odborné poroty, nebo když vám po dohrání díla tleská plný sál nadšených lidí? A je to vůbec srovnatelné?
Já si myslím, že tady srovnávat nelze. Obojí je něco úplně jiného, ale vlastně ta největší odměna, a tím se absolutně nechci dotknout ani potlesku publika, ani nějakých cen, je to, když jste přímo na pódiu a víte, že naplňujete svou představu. V tom je všechno. V tu chvíli prožíváte úplně vše, co děláte, a naplno. Takže zážitek, kdy hrajete, daří se to a třeba vás v daný moment napadají další věci, jak skladbu obohatit, je tou největší odměnou a radostí.
Váš čas je jistě drahocenný, jako umělec hodně cestujete i zkoušíte. Když můžete konečně takzvaně vypnout, kde hledáte klid nebo naopak čerpáte novou energii? Hory jste už zmiňoval.
Hory vítězí často, ale ne vždy jsou bezprostředně dostupné. Obecně rád relaxuji různými fyzickými aktivitami a někdy jdu i do extrémů. V poslední době jsem si oblíbil i fitko a mám rád, když se tam, lidově řečeno, zničím. A poté klasika, rád si pustím dobrý film, zajdu si na dobré divadlo, pokud se na něj už dostanu. Ale mám paradoxně málo času na čtení, protože často pracuji několik dní v kuse a zkrátka není čas.
A když mluvíte o filmech a divadle, tak jaké žánry preferujete?
Mám rád divadla malých forem a láká mě více chodit do komorních scén, kde je ten herec na dotek a kde i více vidím jeho vnitřní svět. Ve filmu nerozlišuji žánry, ale nezabíhám moc k akčním filmům, spíše preferuji klasiky. Mou libůstkou je, že miluji Stanleyho Kubricka.
Když už tu volnou chvíli máte, pouštíte si vůbec ještě nějakou hudbu?
Pouštím, ale zdaleka nejen tu klasickou. Jak ve svém filmovém vkusu, tak i v tom hudebním mám rád oldies. Poté mám rád písničkáře jako třeba Jarka Nohavicu nebo Karla Plíhala, z ciziny třeba Willieho Nelsona či Alanis Morissette. Nejsem ale striktní v tom smyslu, že bych řekl, že tohle miluji a toto nenávidím. Vůbec neposlouchám třeba metal, ale jinak můj vkus není žánrově rozdělený. Když jsem byl před pár lety na Colours of Ostrava, vyskytl jsem se naphodně na koncertě kapely Sto zvířat a musím říct, že to byla velká jízda a že jsem jim to naprosto věřil.
Navzdory tomu, že čeští skladatelé jsou proslulí po celém světě a vy jste považován za odborníka na jejich interpretaci, u mnoha klavíristů je tomu naopak a sahají po zahraniční hudbě. Je pro vás hraní české hudby symbolem patriotismu a zároveň osvěty, že česká hudba má ještě stále co nabídnout?
Já si myslím, že je to dvojsečné – jednak je v tom racionální rovina, že od českého klavíristy se čeká obhájení své národní hudby, ale na druhou stranu u nás vzniklo tolik nádherné muziky, že se do ní člověk opravdu nemusí nutit. V tom máme jako národ obrovské štěstí. A myslím, že kdyby se vypočítala frekventovanost počtu skladatelů na počet obyvatel, byli bychom světovou jedničkou. Když vezmete v potaz, že již od baroka se u nás kontinuálně, takřka v každé generaci objevují na poli hudby zásadní zjevy, tak je to něco naprosto neopakovatelného. Já zdaleka nehraji pouze českou hudbu, ale když mám tu možnost si vybrat, sáhnu velmi často po ní.
I přesto jsou ve vašem repertoáru téměř všechna hudební období a styly. Je vůbec něco, čemu se v rámci svého hudebního výběru vyhýbáte?
Vždy se u každého najde něco, co mu úplně nesedne, nebo se k tomu nedostane příliš často - já třeba zatím relativně málo hraji baroko. Ale je v tom i osobní rovina. Život každého člověka je poskládán z různých etap a v každé z nich vás osloví něco jiného. Tak je to i s hudbou. Ale jak říkáte vy – ničemu se nevyhýbám a repertoár mám, myslím si, relativně široký.
Opět tedy platí, že ta diverzita je důležitá.
Je, ale jsou i pianisté a obecně hudebníci, kteří se zcela úzce specializují. Na avantgardu, na starou hudbu, je to různé.
K vaší práci patří i pedagogická činnost. Je pro vás tato složka obohacující? Pracujete rád s dětmi a mladými talenty?
Je to velice obohacující a kolikrát v rámci této aktivity řešíte i vlastní klavírní a umělecká dilemata.
V jakém smyslu?
Například ve chvílích, kdy už se na vysoké škole u studentů jejich repertoár potkává s vaším repertoárem. Na jedné straně jim můžete poradit určitá řešení, na která by nepřišli sami, ale stane se i to, že daný student ten problém vyřeší originálně sám a mě to zaujme. Největším problémem pianisty je to, že nemá sám od sebe odstup. Nemůžete si jít sednout do sálu a naživo si poslechnout sama sebe. A když vidíte, že některý student má podobný problém jako vy, ale právě vy ho z odstupu vidíte, můžete relativně snadněji stanovit „diagnózu“ a začít řešit, jak s tím pracovat. A dá se to aplikovat i na sobě samém.
Takže je to vlastně také inspirující.
Velice. A samozřejmě vnímám i lidský rozměr, kdy já sám jsem ještě ve věku, že si pamatuji, jak jsem byl studentem. Mohu tedy některým mladým hudebníkům dobře poradit i v rámci jejich kariéry. Mladé talenty leckdy takovou radu potřebují. Snažím se každému nastínit, že nyní je na určité úrovni, ale nějakým způsobem se bude vyvíjet a už teď si musí vytyčit reálné cíle. Když jsou příliš malé, nikam se nevyvine a půjde pod své možnosti, když příliš velké, bude ten člověk frustrovaný. V tomto je dnes přínos pedagoga zásadní – nejen v hudebním měřítku, ale i lidském.
Myslíte si, že už nyní pedagogicky vedete někoho, kdo má před sebou například podobnou budoucnost jako vy?
To se nikdy nedá říct dopředu s jistotou, ale opakuji - je to o píli a správném nastavení si priorit.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
