Plachetnice se do našeho regionu vrátila po bezmála padesáti letech, tedy vůbec poprvé od svého sestavení. „Je to pochopitelně perfektní pocit. Niké se vrací domů!“ rozjasnil se Konkolski v rozhovoru pro Deník.

Povězte, jak to bylo s tím sestavením Niké v paneláku?
Ona se nestavěla úplně celá v paneláku, časem už pak každý zveličuje. Ve sklepě jsem dělal jen součástky, žebra, zkrátka menší části lodi; navíc ty, které jsem mohl udělat v předstihu. Niké se totiž v průběhu stavby měnila. Původně jsem měl plány na šestimetrovou loď, na které jsem chtěl jen brouzdat Baltské moře, ale když jsem se pak rozhodl startovat v závodě přes Atlantik, kde měli organizátoři své předpisy, musel jsem loď přizpůsobit jejich požadavkům. A jelikož jsem stavař, tak jsem loď prostě předělal, aby splnila požadavky. Nakonec má tedy 7,5 metru, protože to byla minimální délka lodi, kterou připustili na start.

Kdybyste Niké stavěl dnes, udělal byste vůbec něco stejně? Technologie se změnily…
Dnes je pochopitelně úplně jiná doba. Každou součástku na Niké jsem musel vyrobit, tehdy se nedal koupit ani laminát dnes byste použil karbon, že ano nebo dřevo. Tehdy jste nemohl ve stavebninách koupit osmimetrová modřínová prkna, musel jste sehnat strom, sehnat povolení ke skácení, odvést ho na pilu, nařezat a dva roky sušit. To byl začátek. A to ani nemluvím o vybavení. Dnes si dáte do kapsy GPS nebo telefon, a víte, kde jste. Tehdy jsem měl tabulky, sextant a chronometr. Všechno bylo nutné počítat, zaměřovat na nebeská tělesa a podle toho určovat polohu.

Jak se to přihodilo, že Niké vlastně není vaše?
Já jsem ji sice postavil, ale když jsem jel závod, bylo mi řečeno, že nemůžu reprezentovat socialistický stát na soukromém vlastnictví, proto jsem ji daroval železárnám. Byl jsem členem oddílu jachtingu Železáren a drátoven Bohumín. Tenkrát mi bylo jedno, kdo vlastní loď. Pro mě bylo důležité, abych jel. Když jsem v závodě ztratil v bouři stěžeň, myslel jsem si, že jsem skončil. Ale tím, že byla majetkem železáren, které mi zaplatily hliníkovou rouru a já si mohl udělat nový stěžeň, tak se zlé otočilo v dobré. A nakonec si vedení muzea uvědomilo, jaký má loď potenciál.

Co bylo na vaší plavbě kolem světa nejtěžší?
Sehnat povolení k plavbě (směje se). Přestože jsem byl úspěšný regionální i český jachtař a měl jsem zkušenosti, tak mi to trvalo čtyři roky. A to i díky výrazné podpoře místních; tady v kraji jsem měl vždy podporu.

Budou se s vámi moci návštěvníci u Niké setkat?
Zajisté ano. Je to určitá má povinnost. Vždy jsem se cítil zavázán všem, kteří mi fandili. I proto jsem koneckonců začal psát knihy.

Vzpomínáte stále často na dobu na moři? A také na Niké?
Donedávna jsem třiatřicet let žil ve Spojených státech, pořád jsem šel kupředu a nikdy se moc neotáčel zpět. Niké je vlastně počátek. Na ní jsem odjel závod přes Atlantik, obeplul svět a pár dalších závodů a pak jsem potřeboval nové lodě. Měl jsem další a větší ale Niké je Niké. Je to má první loď, jsou s ní spojené nostalgické vzpomínky. Bylo to v době, kdy civilizace ještě nezmrvila svět. Proplul jsem celou korálovou bariéru, to je dva tisíce mil, kde jsem potkal deset lodí. A dnes? Je to tam jak na 5. Avenue, tisíce lodí. Svět se neskutečně změnil.

Vybavíte si kuriozitu ?
Když jsem se chystal na sólo závod kolem světa, režim mě nepustil. Tak jsem odjel bez povolení. Vyhrál jsem dvě etapy, udělal pět světových rekordů, a kdybych se vrátil, tak tady na mě čekalo jedenáct let za mřížemi…