Kliknutím zvětšíteAbychom si objasnili jeho slova z úvodu článku: naráží na klamavou reklamu, podle něj rádoby kovářů, kteří železo nekovají, ale svařují.
„Vadí mi, když se někdo nazývá uměleckým kovářem a přitom jen kovové prvky svařuje a své „řemeslné“ výrobky dělá z polotovarů. Nejhorší je, že devadesát procent lidí nepozná, co je kované a co lisované, a na takovou reklamu skočí, protože jdou po ceně. A přitom naletí šmejdovi,“ rozohní se Jan Guziur při otázce, jaký je zájem o výrobky z dílen uměleckých kovářů.
„Malinko se to ale zlepšuje, lidé už se začínají orientovat a sbírat zkušenosti. A navíc, když si někdo objedná plot a zaplatí za to ty peníze, tak by měl být originál, ne?“ dodává rozhodně kovář.
Když je kovařina prací i koníčkem
Jeho dílnu najdete ve Stanislavicích v prostorách bývalého Larischova lihovaru, což je poměrně klidné místo, kudy jezdí jen lidé ke svým domům v nedalekém svahu a na kopci. Z kovárny zní rockové rádio a když vstoupíte dovnitř, chvíli mžouráte, jak se oči musí rychle ze světla přeorientovat na tmu a najít, co hledáte.
„Je pravda, že jsem tu většinu času sám, ale nestěžuju si. Kovařina je pro mě prací a koníčkem zároveň. Takže mi nevadí, že tu někdy bývám do noci. Taky záleží, co zrovna dělám. Když je práce váš život, tak takové věci neřešíte,“ říká muž, který se prý tomuto řemeslu naučil sám a tvrdí, že k němu člověk buď dospěje, nebo ne.
Případné zájemce o tuto práci trochu odrazuje. Kdo o ní nic neví, má o ní prý zkreslenou představu. „Většinou tu romantickou, kterou znají z televize. Už ale nevidí, že když je v zimě venku mínus 20, tak já mám v kovárně kolem nuly. V létě zase když je 40, tak mám u výhně 80 stupňů, často mám spálené ruce. I takové věci tato práce přináší,“ přibližuje Jan Guziur.
Originál, který nemusí být nutně drahý
Jaký je dnes zájem o práci uměleckého kováře a co nejčastěji zákazníci chtějí? „Zájem je. Nemůžu si stěžovat, že by nebyl. Nejčastěji dělám ploty, zábradlí, klidy ke dveřím. Z kovařiny dělám všechno - překovávám majzlík, dělám železo k pluhu nebo třeba klínky do kladívka, anebo sochu. To je malinko rozdíl, ale je to taky kovařina,“ usmívá se.
Pokud byste chtěli vidět některé jeho výrobky, musíte do Dolní Lutyně prohlédnout si hlavní vstupní mříž a mříž ke dveřím do boční lodě tamního kostela. Guziurův kovářský rukopis nese také hlavní vstupní mříž kostela na Kostelci.
Podle něj není kovářská ruční práce ani tak drahá, jak si lidé mnohdy myslí. Že by si to nemohli dovolit… „Ono záleží, kdo co dělá a zda mu jde o dobrou práci, spokojeného zákazníka a vlastní dobré jméno, anebo o to, vytřískat z klienta peníze. Už se mi několikrát stalo, že mi volali lidi, abych dodělal práci po někom, s kým nebyli spokojeni. A když jsem zakázku nacenil, řekli mi, kolik chtěl ten přede mnou a já zjistil, že jsem byl ve všech případech levnější než „skládači polotovarů“,“ vypráví Jan Guziur.
V jeho kovářské dílně jsou k vidění i nějaké plastiky. „To jsou mé duševní zvratky,“ říká bez servítků. „Je to ve mně a já se takto prostě musím vyjádřit. Určitě ale nejsem umělec, říkejme raději výtvarník. Málokdy ale dělám sochu na objednávku. Fakt málokdy,“ netají.
Kus uměleckého střeva v sobě ale Jan Guziur, přáteli zvaný Hanz, určitě má. „Dělám kusy menší i velké, většinou figurální tvorbu. Mám ale i pár věcí nefigurálních,“ prozradí. Z dob, kdy jezdíval na hrad Helfštýn na setkání uměleckých kovářů Hefaiston, vystavoval tam své sochy a z jednoho ročníku si odvezl třetí místo za komorně figurální kompozici. Sochy vyrábí, má-li náladu a nápad. Některé prodá, jiné věnuje známým.
10
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
