Lenka Malinová fotí a život si užívá s úsměvem
Nejprve klobouk. Pak foťák. Po něm brýle. Právě tyto tři věci vystihují optičku Lenku Malinovou z Nového Jičína nejlépe. Když byla Lenka malá, chtěla být učitelkou. Na střední škole se však na poslední chvíli rozhodla, že kantořina není pro ni. Navštívila proto (tehdy ještě) státní optiku ve městě, kde ji paní optička tak nadchla, že vystudovala oční optiku. Dnes by neměnila, vždyť tu svou vlastní vede už 25 let.
Zdroj: .
Když jsem byla malá, bavilo mě kreslit. Později jsem se dostala k fotografování, nejprve na film, dnes už na digitální foťák. Ten mi umožňuje mnohem více experimentovat a hlavně hned vidět, jestli se fotka povedla nebo ne. Tato fotka vznikla při tanečním workshopu Igora Vejsady, který jej v rámci komorního hudebního festivalu Ameropa v Praze pořádal. Účastníci workshopu měli za úkol se pohybovat do rytmu, a kdybych nefotila, sundala bych boty a tancovala bych s nimi, atmosféra tam totiž byla úžasná.
Zdroj: .
Můj manžel je velkým nadšencem paraglidingu. Jeden rok jsme vyrazili do Andalusie, kde jsem si i já zalétala (v tandemu). Jednalo se o termický let, ten trval zhruba půl hodiny a byla jsem ve výšce okolo 1800 m nad mořem. Během letu jsem naprosto věřila pilotovi a fotografovala, co se dalo, dokonce jsem si za letu měnila i objektivy. Byla to nádhera, kluzáky byly všude kolem - nad, pod, vedle mě. Pilot si myslel, že o paraglidingu nic nevím, takže se mnou zkoušel i různé kousky. Zřejmě čekal, že budu křičet strachy, ale já křičela radostí a fotila dál.
Zdroj: .
Ráda výletuji, nehledě na to, jestli tady někde po okolí, nebo někam dál. Loni jsem byla na Zanzibaru, odkud pochází tato fotografie. Jsou na ni tři dívky, které se zvědavě dívaly na tu paní v klobouku na pláži, co si tam chodila s foťákem. Obecně tam děti byly velmi zvědavé, trošku i stydlivé, ale moc rády si povídaly. Heslem obyvatel Zanzibaru je Hakuna matata. To v překladu znamená „Není problém“ a opravdu, pro zanzibarské lidi nebylo problémem vůbec nic. Nedávno jsem jim věnovala svou výstavu fotografií Lidé Zanzibaru, která se konala v Příboře.
Zdroj: .
Jako malá jsem si myslela, že Zanzibar je nějaké místo z pohádky, že je vymyšlené a ve skutečnosti ani neexistuje. Dnes, po jeho návštěvě, jsem přesvědčena, že je to opravdu místo jako z pohádky. Barva moře se odvíjí podle toho, jestli je zrovna jasno nebo zataženo, místní lidé jsou velice milí, usměvaví a nemají problém s čímkoliv pomoct nebo poradit.
Zdroj: .
Když mi bylo šestnáct, dostala jsem svůj první klobouk, červený. Doteď si vzpomínám, jak jsem ho nosila k poděděnému kožíšku od babičky. Klobouky se staly postupně mou láskou. Dnes jich mám přes dvě stě, ale přesný počet neuvádím, protože je často předmětem různých sázek (smích). Mám je uložené ve své šatně v krabicích na klobouky. Ty mám uspořádané do vysokých komínů, mezi kterými se dokážu pohybovat jen já. Troufám si říct, že už mám snad všechny barvy i tvary, ale vždycky mě potěší nějaký další. Bez klobouku mne již málo na ulici potkáte.
Zdroj: .
Baví mě zkoušet nové věci. Pár let zpátky, když ještě místo dnešního obchodu Tesco v Novém Jičíně stál komín, poprosila jsem ty, co ho měli na starost, aby mě vzali nahoru a já mohla fotit. Komín byl vysoký asi 55 metrů, úplně vrchní cihly se už uvolňovaly, takže jsem si musela dávat pozor, o co se můžu opřít. Nahoru po kovových stupíncích, skvělý výhled, dolů slaňování. Bylo to skvělé a rozhodně bych chtěla vylézt na další komín. Hádejte, na který asi …
Zdroj: .
Tato fotka je letmým náhledem do mé optiky. Líbí se mi, že v rámci mé profese pomáhám lidem, aby viděli, a zároveň jim můžu poradit s výběrem, což je estetická stránka věci. Myslím si, že jsem docela realista, ale jak už podle fotky poznáte, snažím se na svět dívat s nadhledem, pozitivně a možná přes růžové brýle? Hlavně s úsměvem, jedině pak si ten život totiž můžeme hezky užít.
Zdroj: .