Pohádkový příběh se začal psát ještě za minulého režimu. Poprvé přičichl Milan Urban k hokeji díky svému staršímu bratrovi. „Jsem takový klasický novojičínský produkt. Měl jsem to štěstí, že když mi bylo asi šest, tak se v roce 1973 postavila ledová plocha. S sebou mě brával patnáctiletý brácha, tak nějak jsem se jim asi motal, ale nakonec jsem u hokeje vydržel,“ usmívá se Milan Urban při vzpomínkách na své hokejové začátky. „Prožil jsem v Jičíně všechno, zažil jsem i rekonstrukci střechy, při které se hrávalo ve Studénce. Tehdy část hokejistů odpadla,“ dodává.

Nakonec se dostal až do klubového áčka, který tehdy působilo v krajském přeboru. Z něj nakonec Urban jako správný kapitán klub dotáhl v roce 1994 do druhé ligy. „Je to asi největší zážitek mé hráčské kariéry, navíc jsem při něm měl nějakou roli. Byl to tehdy takový náš cíl, který jsme si už sezonu předtím, tehdy ale nakonec postoupil Šternberk. Další rok už ale všechno směřovalo k tomu, že to zvládneme,“ loví bývalý útočník v paměti. Postupová sezona byla podle něj trošku paradoxní. „Mnohem těžší bylo vyhrát naší soutěž, než baráž. Katovice jsme totiž tehdy museli skoro přemlouvat, aby kluci přijeli i na odvetu, byl totiž mezi námi rozdíl třídy. Ale nakonec to dopadlo dobře a všichni byli spokojení.“ Kromě Nového Jičína si dnes už Milan Urban zahrál ještě za Kopřivnici, kde strávil jednu sezonu.

Poměrně brzy pak ale pověsil brusle a hokejku na hřebík – v pouhých osmadvaceti letech. „Jsem blázen, ale s hokejem jsem skončil brzy. Po revoluci jsem totiž začal podnikat a s hokejovou druhou ligou už mi to začalo kolidovat. Zvolil jsem tedy variantu práce a skončil. Asi dva roky jsem pak byl úplně mimo hokej, ani jsem na něj nechodil,“ podotýká. Po dvou letech se ale k milovanému sportu vrátil. „Dostal jsem nabídku od pana Tomana, se kterým jsem hrával. On tehdy hokej zachránil, sháněl peníze. Tak jsem se tady nějak začal pohybovat a trošku do toho kecat. Zásadním zlomem bylo, když se mi do Nového Jičína povedlo dotáhnout Petra Nedvěda, což bylo shodou okolností.“

Od té doby působí Milan Urban v klubu už více než třadvacet let. „Největším úspěchem je, že za tu dobu máme pořád 200 dětí, ze kterých někdo vyletí a dělá nám dobré jméno. Mám samozřejmě radost z každé výhry, ale odměnou pro nás všechny je, že klub nějakým způsobem funguje, rádi jsou tady trenéři, děti a také z devadesáti procent rodiče,“ přiznává pětapadesátiletý manažer.

Za co všechno vlastně Milan Urban v novojičínském hokeji zodpovídá? „Nikdy jsem se necítil, že bych měl být ředitel nebo manažer,“ usmívá se. „Byl jsem trenérem, asistentem trenéra a tak dále. Primárně ale jako klub provozujeme zimní stadion, takže jednou z priorit je i jeho využití. Chodí nám tady školky, školy, veřejná bruslení, zajišťujeme zápasy a jejich bezpečnost. Zkrátka od všeho trochu, jsem taková holka pro všechno,“ říká závěrem dobře naladěný Milan Urban.