Jan David: Povědomý hlas Novojičínska

Deset let jsem navštěvoval dramatický kroužek v SVČ Fokus pod vedením Věrky Matýskové. Pořád jsem chtěl hrát, doma na oslavách jsem vytvářel všelijaká vystoupení. Na prvním stupni jsem na zkoušku začal moderovat maškarák. Fokusákům se to líbilo, takže se k tomu postupně přidávaly další akce, ať už pro ZŠ Tyršova, pro Fokus nebo další. A jeden rok zrovna v novojičínské Základní umělecké škole sháněli někoho na vánoční koncert. Odmoderoval jsem ho a tři měsíce nato mi volala paní učitelka Rudelová, že chce, abych moderoval i dubnové koncerty. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

A tak moderuju pro zušku už 11 let. Vůbec jsem nečekal, že mi to tak dlouho zůstane, ale člověka to těší. Když si vzpomenu na svůj první večer, no to bylo (smích). Hrozně jsem se bál, dívalo se na mě potichu 500 lidí a já se texty učil nazpaměť, abych nemusel improvizovat. Což, jak jsem samozřejmě zjistil, byla mnohem horší varianta. Člověk vidí jen část prvních řad, světla ostře svítí a tenkrát jsem měl pocit, že je to moje moderování šíleně důležité. Dneska už se chystám mnohem méně a uvolněněji, improvizuji. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

Uvádím pořád stejným stylem, jen to vždy uzpůsobuji akci a publiku. Nemám rád připravovaný humor a ani ho nedělám. Své zaběhlé postupy a rituály už neměním. A vždycky je dobré si uvědomit, že diváci a rodiče v hledišti tam nejsou kvůli mně, ale kvůli svým dětem, na které se těší, kvůli samotnému programu. Vždycky si proto říkám: „Nepřeháněj to, nenuď lidi, nevymýšlej blbosti. Jsi průvodce, ne hlavní tvář.“ Nelíbí se mi, když se ta pozornost soustředí na moderátora, a podle toho se to snažím dělat. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

Momentálně studuju práva, takže mi zůstalo pár akcí za rok, což mi bohatě stačí. Po gymplu jsem ale hned na práva nezamířil, prvně jsem vystudoval bakaláře na žurnalistice, a ještě k tomu magisterskou politologii. Přestože mě lidi znají spíše mluveným slovem než písmem, vždycky mě to více táhlo ke psaní. Rok jsem pracoval jako redaktor v brněnské Mladé frontě Dnes, ale nakonec jsem se stejně rozhodl pro studium práv. Co přesně budu po škole dělat, vlastně stále nevím. Lákala by mne státní správa, ale třeba to nakonec bude úplně jinak. Často skáču z jedné louže do druhé, jako tato holčička z tábora na fotce. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

Když zrovna netrávím čas v knížkách, je mým velkým koníčkem a časovou náplní náš spolek Vzduchoplavci, jehož jsem předsedou. Zárodek spolku je v naší rodině, starší sestra totiž vystudovala speciální pedagogiku, druhá sestra (mé dvojče) se narodila s dětskou mozkovou obrnou. Prostředí handicapovaných pro mě bylo naprosto přirozené, a tak když má starší sestra začala organizovat menší tábory pro děti s různým typem postižení, jezdil jsem s ní jako jeden z vedoucích. V roce 2012 jsem to převzal a začal to dělat po svém. Nečekal jsem, že nám to vydrží tak dlouho a jakým směrem to posuneme. Chtěl jsem to dělat trošku větší a živější, takže další rok už jelo více klientů a více vedoucích. A proto jsme taky krátce nato založili spolek Vzduchoplavci, pod jehož hlavičkou tábory připravujeme. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

Najednou jsem spolu s dalšími kamarády chystal tábor pro 30 dětí, poslední tři roky máme za léto hned dva turnusy, dokonce i s řadou náhradníků. Reakce rodičů byla a stále je velká, poptávku ani nejsme schopni uspokojit. Kapacitu už bohužel nemůžeme navyšovat, leda by se z koníčku stalo povolání. Škála našich klientů je pestrá, od čtyř do šestačtyřiceti let. Nedává nám smysl stanovovat nějaká věková omezení, stejně tak jako pro druh postižení. Chceme, aby tu možnost s námi jet měli všichni, protože v konečném důsledku je to jenom o tom prožít nabitý a zábavný týden, během nějž se snažíme klientům dát naše úplné maximum. 

Zdroj: Archiv Jana Davida

Jsme banda vysokoškoláků, které to vážně baví. Trávíme tak sice jen dva týdny v roce, ale myslím, že v momentě, kdy by se to stalo povinností, by naše nadšení klesalo. Takhle se do toho vždy po roce pustíme naplno. Jak to půjde skloubit do budoucna, je velká neznámá. Z VŠ pomalu přecházíme do zaměstnání a najednou nemáme volné dva letní měsíce bez školy. Ale věřím, že jeden termín nám ještě dlouho zůstane, i kdybychom si měli brát dovolenou. Chceme totiž zachovat stejnou sestavu a stejnou táborovou atmosféru. Jinak už by to byli úplně jiní Vzduchoplavci. Ne ti, na jejichž tábory se děti těší a díky kterým rodiče dostanou zaslouženou chvilku odpočinku. 

Zdroj: Archiv Jana Davida