Kromě toho, že učila, vykonávala také funkci tajemnice místního národního výboru. „Ve čtyři hodiny ráno už jsem byla na obci a dělala jsme všecko, co bylo třeba. O půl sedmé rychle domů. Tam jsem udělala, co bylo třeba, a utíkala do školy, kde jsem začala dělat ředitelku po řediteli, který odešel. Předtím jsme už byla ve škole jako učitelka,“ vzpomíná Marie Šimečková, která ve škole v Trnávce strávila od začátku 60. let minulého století 39 roků.

Krátce poté, co nastoupila do školy, začala tam vést divadelní kroužek. Fungoval od roku 1962. „Bylo to v rámci organizace pionýr. Ale v naší škole se nevnášela do toho politika - kromě toho, že jsme tady u pomníku skládali slib. Vlastní obsah jinak neměl s politikou nic společného. Dělali jsme všechno spíše zájmovou formou,“ poznamenává Marie Šimečková, která kromě dětského později vedla i dospělý divadelní soubor.

Každý rok bylo s dětmi nejméně jedno představení. Sjezdili mnoho soutěží – v Rýmařově, hrávali v Pionýrském domě v Novém Jičíně, zahráli si v Odrách a na mnoha dalších místech, i na Slovensku v rámci družby.  Dětské divadlo fungovalo až do roku 1998. Dospělí hráli každý ruhý druhý rok, těm divadlo zaniklo dříve, ale před několika lety ho v Trnávce zase obnovili a funguje dodnes.

Marie Šimečková byla hodně veřejně činná, byla také vedoucí osvětové besedy nebo sboru pro občanské záležitosti. „To tehdy nebylo jen o vítání občánků, předávaly se občanské průkazy, byly besedy s důchodci a další akce,“ upozorňuje.

Školu v Trnávce navštěvují místní děti i děti z Kateřinic.Školu v Trnávce navštěvují místní děti i děti z Kateřinic.Zdroj: Deník/Ivan Pavelek

Za lumpárny pohlavek

Hlavně ale byla učitelka a s dětmi si užila dobré i zlé. „Třeba vždycky před všemi svatými o Dušičkách jsme chodili na hřbitov. Každý ukázal, kde mají dědečka nebo babičku, jak se o ten hrobeček starají. Přitom jsme jim vždycky říkala, že se ty lampičky nesmí vytahovat. Jenže kluci dělali lumpárny, a tak sem tam padla i facka. To jsem se rodičů na schůzce ptala jako první. Mám psát poznámky nebo mu raději jednu vlepit? Žádné poznámky nebudeme číst - měla jsem svolení. Přitom jsem ta děcka měla ráda,“ pokračuje s úsměvem Marie Šimečková.

Sověti při invazi sledovali kompresor

Zažila mnoho zajímavého i úsměvného a její vyprávění, které barvitě vykreslovalo tehdejší dobu, by vydalo na hodiny. Marie Šimečková třeba vzpomíná, jak v roce 1968 začali dělat ve škole ústřední topení. Předsedou rodičovského sdružení byl člověk, který dělal v Bytostavu v Ostravě a hodně škole pomáhal. Zařídil tam kompresor, a tak 21. srpna začali topení dělat. Asi 6. září začali učit. „Tehdy právě vezli ten kompresor z Ostravy. Viděli je Rusi a jeli za nimi až tady na křižovatku. Protože ředitel školy jel nákladním autem, které patřilo obci, a Rusi nevěděli, co je to ta ohromná věc, kterou veze. Chci ale říci, že to topení se zvládlo komplet asi za čtrnáct dnů. To prostě byla síla těch rodičů, kteří pomáhali. To dneska už není,“ dodává smutně pamětnice.

Kariéru učitelky přežila „bez úhony“, přestože by se o ní někdy dalo říci, že byla rebelka s vlastním názorem. Ten měla, když v roce 1974 v Trnávce dostavěli u hřbitova obřadní síň. Zajišťovali jsme osvětlení do obřadky a zbývala otázka, co se dá do čela. Známý, který to osvětlení zajišťoval, říkal: Dejte tam červené srdce, když pojede rakev ven, tak se rozsvítí, když bude zajíždět, tak zhasne. Tak to udělali, a to srdce zavěsili do rovnoramenného kříže. Přišli z OV KSČ a jejich předseda říkal: Ten kříž musí dolů. To tady není žádný kostel, to tam nepatří. Na to jsem řekla: Ale v kalendáři u úmrtí Lenina je křížek, a to je celostátní kalendář. A dodala jsem, že to není katolický kříž. Nekřičela jsme, ale důrazně jsme ještě dodala: Vždyť to je symbol. Když padne voják, ať takový či onaký, má na hrobě kříž. Kolik je u cest křížků. To je symbol smrti. Tak si to uvědomte. A asi si to uvědomili, mohlo to tam zůstat,“ uzavřela Marie Šimečková.