Kliknutím zvětšíteDo souboru jsem se dostala v raném dětství, když si rodiče řekli, že bych se měla věnovat nějakému kroužku. Ve frenštátské Astře fungoval valašský soubor Sedmikvítek, tak mě tam přihlásili. Maminka byla velkou fanynkou tančení a folkloru, a proto si řekla, že bych mohla začít tančit. Společně s mojí sestřenicí jsme začaly chodit do Sedmikvítku jako malé tříleté holčičky. U tohoto koníčku jsem zůstala dodnes. Sice jsem měla pár krizí, kdy už jsem chodit nechtěla, protože působila puberta, další těžké období byla maturita, ale i tak se to obešlo bez nějakých přestávek. Dalo se to všechno zvládnout a do souboru chodím doteď, kdy mě za pár týdnů čekají státnice.
Se souborem jsem se podívala na různá místa nejen v Česku, ale i do zahraničí. Jezdíme na různé festivaly, nebo slavnosti souvisejícími s různými ročními obdobími, které folklor odjakživa doprovází. Festivaly bývají hlavně v létě, pak se soubory potkávají třeba při zpívání koled nebo na jarních slavnostech. Minulý rok jsme byli nejdál ve Slovinsku. To jsem si užila hodně, celá naše skupina jela pohromadě autobusem a vystupovali jsme. Pro Slovince jsme byli úplná exotika, i když jsme z Evropy. Mají jiné kroje, hudební nástroje a folklor celkově. I když jsou valaši takoví při zemi, pořád jsou oproti nim temperamentní. Všichni nám tleskali a líbili jsme se. U nich je folklor více o herectví, my jsme větší tanečníci.
K vedení nejstarších členů jsem se dostala postupně. Začínala jsem na střední škole, jako vedoucí prostředních dětí, kterým bylo asi devět. Bohužel po odchodu na vysokou školu jsem už nemohla být každý týden v Astře a pracovat s nimi. Tou dobou jsem už chodila do nejstarší skupiny, kde jsem tančila. Tehdejší vedoucí odcházel a my si museli najít nového. Hlasováním se rozhodlo, že bych to mohla být já, protože jsem byla skoro na každé zkoušce a uměla jsem všechna taneční pásma. Tak se ze mě stala vedoucí, která vede zkoušky a dohlíží, co se bude nacvičovat a je jakýmsi prostředníkem mezi paní Janou Šamánkovou a tanečníky.
Dalo by se říct, že jsem k tomu přišla jako slepý k houslím. Škola na vedení valašských souborů přímo neexistuje, všechno jsem se učila v podstatě za chodu. Každý rok se ale scházíme s vedoucími jiných skupin, kteří jsou zkušenější a mají spoustu vědomostí co se folkloru a lidových tanců týče. Každoročně se sejdeme v Liptále na víkend a předáváme si rady a zkušenosti.
Dohromady známe stovky písniček, jednou jsme zpívali písničku za písničkou a zabralo nám to něco okolo pěti hodin. Samotné taneční choreografie jsou dílem paní Šamánkové, jejíž rodina je v tomto ohledu velmi nadaná, už její maminka vymyslela mnoho tanečních choreografií. Valaši tančí pásma, která se týkala jejich každodenního života, já sama jsem se do tvorby jednoho takového pustila, ale ještě není hotové, doufám že ho stihnu dokončit do listopadu, kdy slaví Sedmikvítek 40 let.
Já i kamarádi ze souboru se cítíme být valachy, i když se říká, že Valašsko začíná až za Pindulou v Rožnově. Lidem z Frenštátu a okolí se náš folklor líbí a rádi se na něj chodí dívat. Je to i tím, že náš folklor je hezký na pohled, kroje nejsou tak moc zdobené, ale krásu jim dodává modrotisk, kterým jsou charakteristické. Rozdíl mezi námi a folklorem na Jižní Moravě je v tom, že se tam kroje dědí po generace a babičky v nich chodí dodnes do kostelů. Když se u nás obleču do kroje já, tak se na mě lidé dívají zaujatě, co to mám na sobě. Folklor u nás je trošku v útlumu, což je škoda, protože je to naše moc hezká tradice. Ale třeba se to zase změní.
Lucie Syrovatková
20
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
