Předchozí
1 z 8
Další

Veronika Lušovská: Na studiích s Harrym Potterem

Nikdy předtím neseděla v letadle, protože měla strach. Když jí bylo 20, sedla do něj poprvé. To už ale Veronika Lušovská letěla studovat do Skotska.

Odmalička mě hodně bavily jazyky, se ségrou jsem si hrála na školu, bavilo mě být učitelkou. Už tehdy jsem měla zájem předávat informace, které mě bavily a šly mi, což byly právě jazyky. Koukala jsem se na americké filmy, moc se mi líbilo, že studenti jezdí do zahraničí a jak si to tam užívají. I přesto, že se mi to líbilo, rozhodla jsem se po gymplu pro vysokou v Olomouci, obor spojený s mým druhým celoživotním koníčkem, tělesná výchova a sport. Studovala jsem tam asi dva měsíce, ale nebavilo mě to, takže jsem se studiem skončila. 

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Naštěstí jsem pořád bydlela s rodiči, kteří mě hodně podporovali. Tehdy jsem učila v jazykovce cca 15 hodin angličtiny týdně, a měla díky tomu spoustu času na sebevzdělávání. Jedna moje spolužačka z gymplu šla hned v září studovat do Edinburghu a zapsala si španělštinu jako vedlejší předmět. Poslala mi nějaký článek, jestli bych jí to mohla zkontrolovat, jednalo se o základní věci, ale za dva měsíce poslala další, a to už byla španělština na vysoké úrovni. Říkala jsem si, jak je to možné, že tam jedou tak rychle.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Tak jsme si zavolaly a ona mě totálně nadchla pro studium ve Skotsku. Líbilo se mi, že se tam neplatí školné, protože už náklady na živobytí jsou vysoké. Začala jsem si zjišťovat více informací, taky kamarádka mi hodně pomohla. Nakonec jsem přihlášku podala na univerzitu v Edinburghu, Glasgow a pár dalších a nezbývalo než čekat. Během dvou týdnů mi napsali z Glasgow, že mě berou, ale do Edinu jsem se nedostala.

Veronika Lušovská.Zdroj: Deník / Adam Knesl

Přestože mi dopis o přijetí nedoručila Hedvika, přijala jsem nabídku od University of Glasgow, školy, co vypadá jak z Bradavic a jako velká fanynka Harryho Pottera jsem byla nadšená. Myslím, že mi to nakonec dalo víc, než kdybych šla do Edinu za někým, koho jsem znala a pomohl by mi, protože v Glasgow jsem nikoho neznala a všechno jsem si musela zařídit sama. Jak jsem říkala, že v těch filmech to všechno vypadá tak růžově, tak samozřejmě je to součást pravdy, ale jen střípek z velké skládačky dobrodružství a starostí co člověka v tom zahraničí čeká. Nicméně dokázat si všechno sama oblítat a zařídit je nepopsatelný pocit.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Vím, že všechno má své pro a proti, ale studium ve Skotsku s Českem bych už nevyměnila. Na české vysoké se mi nelíbil přístup profesorů, šla cítit ta vzdálenost mezi námi (já jsem učitel, ty nikdo), a taky tam byla spousta předmětů navíc, které mi přišly, že se sportem absolutně nesouvisely. Během zkouškového jsme se museli všechno biflovat nazpaměť - šílená kvanta informací na jednu zkoušku a pak to člověk stejně zapomněl. I tady ve Skotsku je to stále velké množství informací - profesoři nám toho ukážou hodně, ale nemusíme umět všechno, vybíráme si to, co nás baví.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Zkoušky jsou nastaveny jako eseje, žádné ústní nemáme, tedy kromě jazyků. Díky psaní jsem se naučila lépe argumentovat a vyjadřovat své názory. V ČR se eseje nepíšou a pak bum, napiš bakalářku. Tady nás připravují, abychom za 4 roky byli schopni tu bakalářku napsat. Co se týče přístupu profesorů, jsem nadmíru spokojena. Máme s nimi super vztahy, a když je nějaký problém, dá se s nimi řešit. Učitel je tady člověk, který chce upřímně pomoct studentovi a mě osobně to motivuje daleko více.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Myslím si, že odstěhování se od rodičů a osamostatnění se jako takové je první krok do dospělého života. A proč to dělat ‚jednoduše‘ v Česku, když to jde složitě, že jo. O to víc to ale člověku dá, protože tisíce mil od domova se nemůže jednoduše sbalit a jet domů. V zahraničí se člověk spoléhá ve všem na sebe, musí si všechno zařídit sám – oběhat úřady, vyřešit pojištění, doktory, nájem, práci atd. Studovat mimo rodnou zemi bych jednoznačně doporučila všem. Určitě člověk nesmí očekávat Disneyovskou pohádku, ale jsem přesvědčena, že se správným přístupem a pílí toho happy endu hravě dosáhne. Šťastným koncem tady nikoliv nemyslím konec (= obdržení titulu), ale celou tu cestu, která k němu vede, protože štěstí je pro mě o prožívání přítomnosti.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské

Řekla bych, že kdybych zůstala ve své komfortní zóně v Česku, tak bych se nikdy takhle neposunula. Dříve jsem si chtěla najít práci ‚nine to five‘, protože to je přece bráno jako to normální, to co dělá každý. Naštěstí jsem si uvědomila, že tudy pro mě cesta nevede a odhodlala se opustit své pohodlí domova. Odjela jsem tedy do Skotska a od té doby mě baví neustále posouvat své hranice – fotím, cvičím na šálách, píšu články, tančím pole dance, začala jsem více cestovat a měla roční stáž ve Španělsku. Život a studium v zahraničí je neskutečná zkouška, ale zároveň příjemný pocit nezávislosti a splnění snů.

Veronika Lušovská.Zdroj: archiv Veroniky Lušovské