Úspěch divadla je v tom, že Hurvínek i Mánička jsou vždy dětmi své doby. Mají stejné problémy jako děti, pro které hrají. Takže Hurvínek současnosti samozřejmě zná počítač a empétrojku.

Divadlo Spejbla a Hurvínka řídí Helena Štáchová od roku 1996 a již léta propůjčuje hlas Máničce a její bábince. Dnes do divadla nastupuje nová krev - její děti.

Existují na světě loutky, které by byly takovým fenoménem jako Spejbl a Hurvínek?

Nikde jsem o ničem podobném neslyšela. Jednou jsem počítala, v čem všem by mohli být Spejbl, Hurvínek a spol. zapsáni do Guinnessovy knihy rekordů. Titulů jsem se nedopočítala. Vždyť podle Spejbla a Hurvínka jsou pojmenovány i dvě hvězdy zapsané NASA.

Jak staré děti dnes Spejbl s Hurvínkem oslovují?

Do divadla chodí běžně mateřinky i dvanáctileté děti. A ti ještě starší chodí na večerní představení pro dospělé. Úspěšně jsme dřív hráli i pro teenagery, třeba protidrogovou hru Hurvajs, nefetuj.

Co rozesměje nejmenší diváky?

To, co dovedou ve svém věku pochopit. Baví je pohádky, představení, která nepostrádají dětskou hravost, upoutá je i akční, situační humor.

Smějí se dnešní děti jiným věcem než dřív?

Zkušenost s diváky mám již od roku 1969, takže mohu snad fundovaně říct, že se za ta léta dětské publikum významně změnilo. Dříve malého diváka okouzlila maličkost. Změna scény, trocha kouře, pohyblivé kulisy… Krom toho byly děti navyklé sledovat i samotný epický příběh, protože hodně četly knížky. V současné době jsou děti ponechány u počítačů, DVD nebo televize, v rukou ovladač, kterým surfují po programech. Říkám jim „klipová generace“, podle povrchního, klipového tempa konzumace.

Jak se to projevuje v divadle?

Pozornost dětí se ztrácí, když se „nic neděje“, jen se „povídá“. Jelikož odmítám hrát akční a bezduché hry, volím kompromis. Pokouším se hrát poučný příběh, ovšem tak, aby zaujal - ať už změnou světla, scény, rychlými střihy z prostředí do prostředí.

Jak se mění chování Hurvínka s Máničkou?

Úspěch divadla je v tom, že Hurvínek i Mánička jsou vždy dětmi své doby. Mají stejné problémy jako děti, pro které hrají. Takže Hurvínek současnosti samozřejmě zná počítač a empétrojku. Přitom na začátku Mánička chodila k tetince pro bábovku, kňourala a plakala. Kdybychom chtěli takhle hrát dnes, byla by to pro jednou dobrá recese, ale podruhé už by do divadla nikdo nepřišel. Čili hledáme aktuální témata, i když občas rádi sáhneme i k idylické pohádce.

Jak dnešní Hurvínek s Máničkou mluví? Neujede jim občas sprosté slovo?

Ale ne! Současné děti pro sprosté slovo nejdou daleko, takže i Hurvínek s Máničkou by mohli svůj slovník proměnit. Ale já to nechci.

Určitě už ale dnes mluví jinak než dřív?

Musí mluvit současným slovníkem. Jak jinak by se v nich děti poznaly a přijaly je? Úplně na začátku si Hurvínek s Máničkou onikali. Později mluvili spisovně. Nyní slovník loutkových hrdinů užívá některá módní slova, přibližuje se tomu, jak se mluví. Nicméně se snažíme nepodbízet.

Dokáže děti něco dojmout?

Když se ztratí Žeryk. Nebo když je Hurvínek sám a nikdo si s ním nechce hrát, když stůně, má problémy ve škole… To jsou situace, ve kterých se děti poznávají.

Jak dávají děti najevo sympatie k postavám?

Třeba tím, že se jim snaží radit a napovídat. A někdy také bonzují: „Pozor, stojí za tebou!“

Chovají se děti v zahraničí jinak?

V podstatě ne, jen se trochu liší v temperamentu. Děti z Jihu začnou okamžitě tleskat, sotva začne hrát hudba. Malí Španělé dokonce umně vytleskávají synkopy. Německé děti je těžší zaujmout, aby nezlobily. Což je rozdíl oproti dětem z Japonska. Ty jsou ve škole zvyklé na dril, jsou to slušňáci, kteří při představení neruší.

Nosí děti loutkám dárky?

Taky se to stane. Nosí kytičky a třeba Hurvínek dostává bonbonky, kreslí pro něj obrázky.

Nemáte i vy někdy pocit, že Hurvínek, Mánička a spol. jsou živí?

Vnímám je tak a také se k nim jako k malým človíčkům chovám. Loutky jsou ze dřeva, a to má duši. Nikdo v divadle neprojde kolem Hurvínka visícího osamoceně na divadelní konstrukci, aniž by ho nepohladil nebo se na něj alespoň neusmál.

Může loutka umřít?

V sedmdesátých letech nám na turné po Německu shořel autobus s divadelním fundusem a loutkami. Tehdy jsme to cítili jako jejich kremaci.

A může umřít divadlo?

Žezlo přebírají moje děti. Začaly pomáhat spontánně, i když šly z počátku vlastním směrem, k divadlu si našly cestu. Denisa je již deset let dramaturgyní, Miki navrhuje scénu. Dokud se pro divadlo budou angažovat další generace, mají loutky nárok na život.