Ve vaší publikaci Malý tyran, která se stala v osmdesátých letech v Německu bestsellerem, zastáváte poměrně přísné názory. Jak to jde dohromady s vaší terapií objetím?

V sedmdesátých letech rodiče na Západě propadli antiautoritativní výchově. Výsledkem byla vlna „malých tyranů“, panovačných a egoistických dětí. To jsou dnešní třicátníci, vychovaní ve stylu Dělej si,co chceš. Děti potřebují volnost, ale měla by to být volnost s pevnými mantinely. Já také ráda říkám, že k volnému letu je potřeba teplé hnízdo a teplé hnízdo je tam, kde je pevné objetí. Takže láska a přísnost zároveň.

Proč zrovna terapie objetím? O co se jedná?

Dítě do tří let ještě nemá vyvinuté logické myšlení, nerozumí souvislostem. Za formování těch částí mozku, které dělají člověka člověkem, přebírají zodpovědnost rodiče, a proto děti nemohou mít naprostou volnost. Musí se například naučit nějak nakládat se zlostí, se vztekem a tady je na místě právě pevné objetí ve správnou chvíli.

Dítě zlobí, vzteká se, a my ho máme začít objímat a utěšovat?

Ale vůbec ne. Žádné vysvětlování ani utěšování nemá význam. To dítě znervózňuje. Máma musí být jednoznačná a říct jasně: „Takhle ne!“ Zároveň ale musí dítěti pomoci ten vztek vyjádřit, a pokud to dítě dokáže slovně samo, není pevné objetí potřeba. Matka by neměla dítě posílat do pokojíku s fackou a se slovy: „Vrať se, až se uklidníš!“ Měla by dítě uchopit, přivinout k sobě a říct: „Já mám na tebe vztek, když tohle děláš. Takhle to nejde!“

Co když ale dítě kope a mlátí kolem sebe?

Musí vzít dítě do náručí tak, že jeho ručičky nemohou nic dělat. Jednu svoji ruku by měla položit na místo, kde má dítě srdce a druhou tam, kde je žlučník, tedy ta napěchovaná zlost. Dítě se z takovéhoto pevného objetí dozví, že křičet je dovoleno, ale mlátit kolem sebe ne. Matka ho objetím ujistí, že ho má ráda v každé situaci a stanoví jasné mantinely.

Pomohlo pevné objetí někdy i vám ve vašem osobním životě?

Jednou jsem na svého manžela Valentina křičela a on mě chytil do náruče a otočil si mě obličejem k sobě. „Nech mě na pokoji!“ křičela jsem. Jako správný mužský se nenechal zahnat: „Pustím, až se vykřičíš!“ Já křičela, že už je mi dobře, ale on na to, že jemu se mnou ještě ne. Tehdy jsem pochopila podstatu pevného objetí.

Kde se to váš manžel naučil? V komunistickém vězení to asi nebylo…

Jako malý byl pěkný divoch. Takový, co mlátí klackem do stromu a jen tak podsekává květiny. Jeho děda, slovenský bača, ho vždycky vzal do náruče, ruce dal pěkně na břicho a řekl: „Vykřič se, až se hory zatřepou! Můžeš křičet, ale nesmíš nikoho bít. Ani lidi, ani stromy!“

Myslíte, že dnešní děti to mají s rodiči těžší než jejich rodiče?

Jistě. Jak jsem na začátku řekla, ti „malí tyrani“ a „princezny na hrášku,“ kterým je kolem třiceti let, dnes vychovávají děti. Jenomže háček je v tom, že jak si vždycky dělali co, chtěli nenaučili se vcítit do druhého a dnes jim chybí empatie pro vlastní dítě. Nesnesou, když dítě křičí a raději ho zavřou vedle do pokoje anebo strčí do jeslí. Jejich děti, to už nejsou tyrani. Jsou velmi neklidné, nejisté a jsou vydané napospas nejrůznějším strachům.

Jak vidíte nás, české rodiče?

V Čechách je to lepší. Tady nezapustila bezautoritativní výchova kořeny tak hluboko, jako je tomu na Západě. Do Čech se začala dostávat až po sametové revoluci a naštěstí zároveň s ní přicházely i varovné signály, že tak se to dělat nemá.

Nemyslíte si, že za špatným rodičovským přístupem stojí právě velké množství informací?

To určitě, vychází spousta knih, které si protiřečí. Kdo chce být dobrý rodič, zkouší to chvíli podle té či oné knihy. Děti nesnášejí nejisté rodiče, necítí z nich jistotu.

Co tedy dělat? Má si každá rodina najít svého psychoterapeuta?

To není potřeba. Rodiče by si měli přečíst předmluvy ze všech těchto knížek a rozhodnout se pro to, co jim připadá dobré. Stejně budou dělat chyby, dělá je i autor té knihy. Tím, že se rodiče snaží být perfektní, se vlastně dopouštějí jedné z hlavních chyb. Nechtějme být dokonalými, ale učme se společně s dětmi chyby rozpoznávat a napravovat je.

Vizitka

Dr. JIŘINA PREKOPOVÁ,

narozena v roce 1929

Spolu s manželem, bývalým politickým vězněm, emigrovala v šedesátých letech do Německa. Řadu let pracovala na dětské klinice ve Stuttgartu a do Čech se už nevrátila. Její knihy byly přeloženy do 17 jazyků a její žačky založily Instituty Prekopové ve Vídni a v Mexico City.

Info:

Publikace Malý tyran proslavila svou autorku po celém světě. Zabývá se otázkami dětské agresivity a panovačnosti. Kniha upozorňuje rodiče a pedagogy na důležitost důslednosti a přísnosti ve výchově.