Příběh maminky: Před těhotnou za těhotnou nikdo nesmí stát

Tento ultrazvuk mě zdaleka nepřesvědčil. Takovou černou ťupku by našli v břiše každému. Ani krevní testy mě nepřesvědčily (mohli přece zaměnit vzorky s někým jiným) a ospalost jsem si vysvětlovala podzimní depresí.

Druhý trimestr přinesl několik změn. Ukončení zaměstnání, změnu typu oblečení, cestování za oceán, první kopance, které konečně dokázaly přítomnost potomka, a v neposlední řadě nelichotivou změnu pleti. Nedá mi, abych se trochu nerozepsala o oblečení pro těhotné. Obchodů je tu spousty, a proto jsem se nebála, že následujících pět měsíců strávím v manželově vytahaném tričku a boxerkách.

Ovšem z jakých řad rekrutují designery na tento typ oblečení, to by mě zajímalo. Rozhodně nikdo z nich nikdy neviděl těhotnou ženu. Například kalhoty mají v mnohých případech nabírání hlavně vzadu a silná guma s vrstvou materiálu v krizové oblasti zajistí, že vypadáte zezadu jako zepředu stejně těhotná. Většina triček a šatů má šikézní mašličku vzadu na zavazování.

V neposlední řadě moje těhotenské plavky mají asi tolik vrstev, že bych z nich mohla spíchnout plachetnici.

Pokud se do vody odvážíte, nasáknou se tak, že z bazénu vám musí dva lidé pomoci a schnout na vás budou do konce léta.

Třetí trimestr jsme odstartovali návštěvou předporodních kurzů. Ty jsou velmi užitečné. Jednak vám pomohou si uvědomit, jak mizerně se ve skutečnosti cítíte, a také zasejí semínka pochybností o tom, zda je vůbec možné porodit zdravé dítě. Po prohlídce desítek porodnických pomůcek, několika instruktážních filmů a několika názorných plakátů máte chuť celou věc odvolat. Ale na to je už pozdě.

Zdravotní sestra začala přednášku radou manželům rodiček: „Až začnou kontrakce, odstraňte z jejího dosahu všechny ostré předměty a předměty, kterými se dá dobře házet.“ Za nejveselejší zážitek z těchto kurzů považuji komický převlek „těhulka“.

Jde o sérii pomůcek, které manželům nasimulují pocit matky v osmém měsíci těhotenství. Nejprve dobrovolníkům stáhli speciálním pasem žebra a omezili tak přístup kyslíku do plic.

Další šikovný váček tlačil nešťastníka do močového měchýře se stejnou intenzitou jako osmiměsíční plod. Nakonec na muže navěsili bříško a prsa o váze 15 kilogramů. To vše zakryli slušivým těhotenským jeansovým oblečkem.

Takto vyzbrojení muži byli požádáni, aby se pokusili si sednout, překřížit si nohy, zvednout ze země noviny a otočit se z boku na bok. Nejkomičtější byly zvuky, kterými manželé tyto úkony prokládali. Hlasité oddechování, úpění, lamentování a naprosto neartikulované skřeky rodičky rozesmály natolik, že většina z nás musela na záchod a několik málem porodilo. Těžko říct, nakolik tato zkušenost pomohla mužům najít více porozumění ke zhoršujícím se náladám svých protějšků, ale rozhodně obrázek muže-rodičky, který se nám hluboce vryl do paměti, vyvolá na tváři úsměv i v době kontrakcí.