Do Rudolfina džíny nepatří. Ani ty naše, říkají návrhářky značky Chatty

Začínaly jste jako streetwearová značka, osobně jsem vás poprvé zaznamenala v souvislosti s šitím džín na míru. Jakou část vaší produkce tvoří v tuhle chvíli?
Džíny vždycky dělaly a dělají zhruba 50 procent. K nám se standardně chodí oblékat dámy, které znají naše kolekce a buďto si objednávají něco přímo z kolekce, anebo něco upraveného. A potom je ta druhá půlka – džíny –, kde více než polovinu klientů tvoří pánové. Standardně se pak děje, že když si u nás klient vyzkouší denim, začne následně rozšiřovat šatník, doplňovat ho košilemi a saky. Každopádně nikdy jsme nebyli striktně denimová značka.

Návrhářka kouzlí s hedvábím. Andrea Vytlačilová čerpá z Podkrkonoší i Londýna

Výroba denimu na míru je specifická věc, dokonce tak, že vás zatím ani nikdo nezkopíroval…
Ale zkopíroval. Jenže ono dá práci udržet tu kvalitu. My to děláme osmnáct let, máme dodavatele, kteří dělají denim, za který dáme ruku do ohně. Takže v pohodě, ať se někdo snaží nás kopírovat. Ale zjistí, že to není tak easy.

Když se řekne džíny, první mě napadnou ty klasické, původně montérky zlatokopů. Vy jste džíny povýšily až na společenský oděv.
Tak, snažíme se. Ale… Teď jsme zrovna měli klientku, která svému příteli dala voucher na džíny na míru a hned mu řekla: "Mohl by sis tady nechat ušít džíny, v kterých budeš chodit na golf." A já úplně vyhrkla: "Ale džíny na golf, to neexistuje! To neodpovídá dress codu, to je nesmysl." Máme samozřejmě klienty, kteří si objednávají džíny, ačkoli potřebují dodržet pracovní dress code – pak se snažíme najít nějaký průsečík, udělat džíny, které nebudou úplně "džínovatý". Ale kdyby mi někdo řekl, že půjde do Rudolfina v džínách, tak ho vynesu v zubech. Myslím si, že je součást základního vzdělání alespoň trošku vědět, jak se obléct k jaké příležitosti.

Co je vlastně na denimu tak špatné?
Na denimu není špatné vůbec nic!

Na denimu v Rudolfinu?
Samozřejmě, je denim a denim – klasický denim se dělá z typického modrého indiga, které, když zůstane v základní raw kvalitě, je hodně tmavé, tak dokáže odolat dress codu smart casual. Ale jakmile se začne ošoupávat, trhat, začne mít patinovou energii, tak to v pořádku není. Denim je vlastně jedna z mála věcí v odívání, kdy společnost akceptuje a vnímá jako trendy, že oděv je ošoupaný a roztrhaný. Když budete mít roztrhané tričko nebo košili, lidi se na vás budou dívat divně, ale u džínů je to tolerováno. Člověk by ovšem měl rozumět tomu, že třeba do práce džíny můžou být, ale už nesmí být ošoupaný, roztrhaný, barevný…

Návrhářka svůdných setů Tereza Vu: Sexy spodní prádlo ženskou rozzáří

Dají se džíny od vás strčit do pračky, nebo vyžadují speciální zacházení?
Žádné speciální zacházení nevyžadují. Klientům sice dáváme rychlý brief, jak se o ně starat, ale v podstatě by měly vydržet cokoli. Pánské klientely se třeba proto ptáme, jestli dotyčný nosí po kapsách těžké věci jako například klíče, a pokud ano, děláme speciální kapsové váčky, aby vydržely. Anebo má řada mužů problém s tím, že se jim o sebe šoupou stehna, takže dáváme do kalhot díl, který se dá vyměnit, aby si kalhoty neprodřeli, aby je opravdu provázely co nejdelší čas.

V jednom rozhovoru jste řekly, že někteří vaši klienti šitím na míru řeší nějaký nedostatek, který je znevýhodňuje v konfekci. Jaké jsou ty nejčastější „problémy“?
On má každý v hlavě problém. A jakmile otevře dveře, hlásí, co je špatně. A já na to říkám: „Začněme tím, co je dobře. Pojďme to vyzdvihnout, a pak zapomeneme na to, co je špatně.“ Když má někdo nohy do O, jako třeba já, tak mu nebudu dělat super skinny džíny, ale pokusíme se najít kalhoty, které mu pomůžou. Ona vlastně celá naše cesta k denimu na míru začala tím, že kolegyně Anička měla se svými 186 centimetry problém si koupit džíny, tak si je začala šít sama. Dělaly jsme i džíny pro klientku na invalidním vozíku, kdy musíte použít úplně jinou konstrukci, protože šijete kalhoty pro někoho, kdo 100 procent času sedí. Nebo za námi chodí spousta pánů, kteří mají hodně hubené nohy a nechtějí, aby to bylo zjevné. Těm se snažíme vyjít vstříc tím, že najdeme silnější materiál, který líp drží, a střih, ve kterém to není tak patrné.

Zmínila jste kolegyni Annu Tuškovou. Máte to rozdělené tak, že jedna spíš dělá byznys a druhá kreativu?
Teď už víceméně ano. Já, když vidím excelovou tabulku, mám pocit, že dostanu záchvat, ale Aničce to vyhovuje. Já jsme zase člověk, který se dokáže prohrabovat v mood boardech a řešit, jestli takovou barvu nebo takovou, a Anička je ráda, že se tím zabývat nemusí. Každopádně mezi mnou a Aničkou to není tak, že bychom nevěděly, co ta druhá dělá. Investice, marketingovou strategii – to vše spolu konzultujeme. Pořád pracujeme ve dvojici.

Pracujete spolu sedmnáct let… Je to úctyhodné, ale nebude to úplně zadarmo.
Není to úplně zadarmo. Neskutečná výhoda je, že Anička je velmi tolerantní a dokáže vnímat moje výkyvy nálad, a když se mi něco nelíbí, ona to dokáže ustát. Ale náš vztah se samozřejmě vyvíjel. Ze začátku, když skončila práce, šly jsme spolu ven, na drink, na večeři. Dnes už se potkáváme jenom v práci. Ani spolu už nejezdíme na dovolenou, potřebujeme si od sebe odpočinout – přece jen spolu trávíme víc času než s partnery. Taky je klika, že když jsme začaly stavět byznys, nebyly jsme kamarádky. Tím pádem jsme nikdy neměly problém spolu mluvit napřímo. To je nesporná výhoda. Každému, kdo zakládá byznys, bych doporučila: Nedělejte to s kamarádem.

Dua Lipa: Stylingy slavné zpěvačky kopírují milióny žen, inspirujte se i vy

Jednu dobu jste hodně expandovaly do zahraničí, měly jste tam i velké úspěchy. Teď už jste od tohoto konceptu ustoupily?
Jo. Už nám to stačilo. My jezdily na zahraniční veletrhy i fashion weeky, což byla náročná věc časově, energeticky a samozřejmě finančně. A pak si jednoho dne člověk musí říct, kam to chce dotáhnout, kde se vidí za deset let – jestli chce být v konstantní křeči a řešit byznys ve velkém, anebo se věnovat menšímu objemu a mít spíš klienty, kteří vaši práci víc ocení, což je zároveň varianta, která nepotřebuje až takovou investici. Bez vnějšího investora prostě venku neprorazíte. Přitom, jak zaznělo v jednom podcastu, investice do módní značky je jako když napouštíte vodou vanu, která nemá špunt - investujete peníze a ony pořád odtékají. Módní značka je navíc sezonní záležitost, do které zasahuje i počasí. Stačí, když jaro přijde dřív a v odbytu to udělá strašný hokej. Tak jsme se rozhodly, že se pokusíme udržet značku v československých poměrech, i když posíláme i do zahraničí, protože máme on-line store, a spíš se budeme věnovat tomu, aby značka stoupala a v čase se progresivně měnila, ovšem v menším konceptu.

Co je pro vás ten progres? Vždyť musíte mít i omezenou kapacitu. Přitom džíny na míru dodáváte do dvou až tří týdnů, což mi přijde zběsilé tempo.
Není to tak zběsilé v případě, že máte fantastické švadleny a dáváte jim konstantně práci. Ale samozřejmě se pořád potýkáme s personálními nedostatky. Náš další krok proto je pořídit si vlastní krejčovskou dílnu, kterou budeme šéfovat samy. Pro mě pak vývoj značky znamená neustrnout, nespokojit se s tím, že v září a na začátku dubna musí být kolekce. Ještě nejsme tak staré, abychom si řekly: Tak uděláme dvě kolekce a pohoda. Proto mám ráda spolupráce s různými lidmi, nové výzvy – třeba eventy, jako jsou Karlovy Vary a Český lev. Prostě se pořád snažíme, ať je to pro nás zajímavý.

Zajímavá sama o sobě jsou i témata vašich kolekcí – novodobí nomádi, holandská barva zátiší 17. století, bolivijské ženy, před čtyřmi roky jste předběhly dobu, když jste se inspirovaly sídlištní kulturou 90. let… To jen čtu a úplně vidím příběhy!
Tak to má být! Vždycky se snažím najít téma, které je nějakým způsobem košaté. Seženete si podklady, pak se v nich hrabete a hledáte, co by se do kolekce mohlo otisknout. Konkrétně bolivijská subkultura i paneláková kultura 90. let, to byla témata, která se intenzivně otiskla do kolekcí a my s nimi měly i velký mezinárodní úspěch – všichni udělali: „Á… To je super!“ Měly jsme třeba i inspiraci japonskými gangy, které předělávají auta, a já v tom doslova ležela. Mohla bych sedět a dělat jenom hadry, ale pro mě je osvěžením, že se můžu neustále něco přiučovat a něco studovat a pak to otiskávat do oblečení.

I Češi už začínají přešívat. Z džínsů je kabelka, ze starých šatů overal

V podcastu WTF jste mluvily o tom, že je škoda, jak textilní průmysl v Česku upadá, respektive, jak se vytrácí řemeslo. Na druhou stranu mi přijde, že je tady spousta lidí, kteří šijí – od top návrhářů přes ty menší konče několika mými známými, které bez větších ambic šijí pro své nejbližší. To jsou takové dva proudy, o kterých dohromady moc nevím, co si myslet…
Stejně jako máme v Čechách tradici kutilů, je tady i tradice domácího šití – každá maminka uměla šít nebo štrikovat. V tom jsme famózní. Plus je tady velké množství škol, které ročně generují spoustu lidí, kteří mají vysokoškolský titul z oboru módní návrhář, takže na populaci je tady strašně moc designérů. Osobně vzrůst lokální tvorby vnímáme dlouhodobě a třeba covid pomohl lidem se rozhlédnout a říct si: Podívám se po okolí, jestli tady není designér, který dělá specifickou módu, u kterého najdu servis, péči, a ještě originální věci, které jsou dobře zrealizované. My konkrétně zaznamenáváme příliv klientů, kteří se chodili oblékat do Pařížské a teď chodí k nám. Takže spousta lidí se naučila důvěřovat českým designérům a to je skvělé. V Čechách je spousta talentovaných a dobrých oděvních designérů, kteří by i měli ambici prorazit dál. Akorát že na školách se učí spíš kreativita, ale neučí se tam pořádně byznys, jak musí člověk šlápnout do marketingu a tak.

Vy jste to každopádně zvládly na výbornou.
No, snažíme se. Je to proces.