Poslední dvě rozhodnutí končící ministryně životního prostředí Anny Hubáčkové oživila letitou doutnající válku. Nejprve propustila ředitele Správy národního parku České Švýcarsko. Záhy nato ohlásila, že vznikne nový národní park Křivoklátsko, přes odpor okolních obcí. V prvním případě obyvatele, kteří si stěžovali na to, že správce Benda si vedl liknavě v boji se strašným požárem, vyslyšela. Ve druhém ne.

V čem je jádro sporu, o který se válčí hlavně na Šumavě? Zda je tu člověk pro přírodu, nebo příroda pro člověka. Zeleně smýšlející lidé prosadili, že v podstatné části národních parků má být rostlinstvo a živočišstvo ponecháno samo sobě. To ale vadí místním, kteří chtějí v mezích zákona podnikat.

Ale nejde jen o prospěch. Řada odborníků argumentuje tím, že příroda ponechaná ladem vysychá. Přicházejí kůrovcová kalamita nebo i požár. Bojuje se v plenéru, inkoustem i na parlamentních řečništích.

Do sporu s chutí zasahuje i prezident Miloš Zeman. Poukazuje na německou a rakouskou část Šumavy. Také krásnou, leč kulturní krajinu, kde se pasou krávy a ovce. Divočina na české straně není odjakživa, vtrhla sem za socialismu, když si příhraniční prostor přivlastnili vojáci. Vznikl tak paradox: Příroda je umělá, zatímco obhospodařovaná země přirozená. Toho se bojí i lidé na Křivoklátsku: Z jejich lesů, vod a strání, kde staletí vládne člověk, vznikne džungle.

Tady není jednoznačné řešení. Argumenty mají obě strany sporu. Je teď potřeba složit dřevce. Zastánci přírody ponechané sobě samotné a zastánci lidského podnikání se musejí konečně sejít ke kompromisu. Jejich nesmyslnou válkou totiž trpí rostliny, zvířata i lidé.