Podle pohankového mlynáře uplyne mnoho vody, než Evropa vymění pohanku za pšenici

Ví se přesně, kdy mlýn začal mlít?

Tak letos to je sto padesát let, což je v rodinné kronice zaznamenané. Ale myslím si, že se mlelo už dřív. Protože ten mlýnec, neboli žentůr, zdědil můj prapradědeček po svém otci, takže určitě se pohanka loupala a mlela už dříve. Vždyť se tady dostala už ve třináctém století, kdy nás napadli Tataři.

Proč jste zůstali u mletí pohanky a nepřešli na klasické obilí?

Je škoda, že se na pohanku nějak zanevřelo. Přitom celá Asie se živí bezlepkovou pohankou, zatímco Evropa se živí pšenicí a na úkor pšenice Evropa vymírá. Třeba na rakovinu tlustého střeva, protože lepek, kterého je v pšenici třicetkrát více než bylo kdysi, nám způsobuje problém ve střevech i jinde. A tomu ještě napomáhají chemické přísady v potravinách.

Mlýn stojí na původním místě?

Ano, stojí na původním místě, protože mi doly nepovolily stavbu na nějakém jiném pozemku. Takže jsem udělal rekonstrukci. Zboural jsem starou chalupu – rodinný dům a s dobrými lidmi jsme postavili restauraci, kde se budou vařit pohanková jídla. Je tu nová balírna, mlýn je rozšířený. Ale jak říkám, na původním místě.

Kdy jste poprvé přičichl k pohance?

Měl jsem skoro šest roků, když jsem vešel do toho, tenkrát pohádkového, pohankového mlýna, kde to jenom šustilo a otáčelo se to všechno jako Betlém. Byl jsem nadšený z klapotu ozubených dřevěných koleček a už jako malý ogárek jsem pomáhal plnit čtvrtečky a čtvrtě. Tenkrát čtyři malé čtvrtečky byly do čtvrťky, čtyři čtvťky byly do velké čtvrtě a čtyři velké čtvrtě byl jeden měch – to bylo asi dvaatřicet kilo. Tenkrát nebyly váhy, tak se říkalo, že se musí naměřit.

Takže vaše cesta k profesi mlynáře byla předem nalinkovaná…

Jako kluk jsem samozřejmě chodil pomáhat dědovi, když jsem byl starší, tatínkovi, a když tatínek v jedenadevadesátém roce zemřel, rozhodl jsem se ze dne na den, že budu pokračovat. Sousedi mě přemluvili, a taky JZD ještě vozívalo naturálie. Takže bylo třeba mlýnu. Tak jsem do toho šel. Tehdy to ale ještě bylo udělané z různých drátů, kapsáky byly z hasičských hadic, a tak. Musel jsem to furt spravovat. I proto jsme postavili nový mlýn s novou technologií. Ale i ta je ještě zaostalá proti tomu, co bych si představoval. Bylo by to nejjednodušší, kdyby to bylo řízené počítačem Ale k tomu asi dojde až můj kluk Pavel, který pokračuje jako pátá generace mlynářů Šmajstrlů.

Takže vy už nemelete?

Už ne. Napsal jsem druhou knížku, vzpomínky na mé dětství a vzpomínky mlynářů, o tom jak se vše v krajině mění, jenom ten stopadesátiletý dub vedle mlýna zůstal.

Které vaše výrobky máte nejraději.

Pořád se vymýšlejí nové produkty. Děláme těstoviny, křupky, instantní krupice. A co mám nejraději? Nejvíce mám rád Hanku, a pak pohanku. Hanka je moje žena. Ale je pravda, že i pohanka je úžasná. Jím ji prakticky každý den.

Máte nějaký osvědčený recept?

Dnes jsem měl zrovna jednoduchou věc. Nasypu si lámanku do talíře, když je chladno ve světnici, udělám si z utěrky takový věneček, do něj položím talíř a do něj nasypu lámanku. Zaliju to převařenou vodou, ale musí být trochu vychladlá, aby se v ní dala udržet ruka. Talíř přikryji. Za pět minut si tam dám, na co mám chuť, vlašské ořechy, lískové oříšky, trošku rozinek, někdy jogurt nebo banán, mandarinku… No, fantastická snídaně. Jindy si třeba dám krupici, zaliji vlažnou vodou a dám na to ovoce, nebo třeba i papriku. Nesolím ji ani necukruji.

Na závěr: je o návštěvy mlýna zájem?

Určitě tady ve mlýně byly už statisíce lidí. A mohu poděkovat mnohým, že pohanku vzali na svůj kuchyňský stůl. Mnoho lidí mi tady přináší nové recepty, které si vymýšlejí. Je to třeba cukroví, perník a další výrobky. A nikdo prý nepoznal, že to bylo z pohanky. Ale uplyne asi ještě hodně času, než lidé přijdou na to, že nás pšenice ničí.