Tak jako ženevské konvence zakazují střílet válečné zajatce, zákon o myslivosti zakazuje střílet jeleny zavřené v ohradě. Není to přecitlivělé? Jelenovi snad může být jedno, jestli ho zastřelí v lese nebo zavřeného v obůrce, ze které není úniku. Nebýt zásahů člověka moudrého homo sapiens, určitě by jeleny v lese rozsápali vlci a medvědi. Takže by nám jeleni měli být za humánní odstřel vděční.

Zákaz střelby v ohradě má dvě výjimky. Pokud těch cca deset zastřelených jelenů bylo zraněných a chovatelsky nežádoucích, postupoval nájemce honitby správně. Možná je sám oběť, která čelí křivému obvinění z pytláctví. Majitel obory Lesy ČR stanovil nájemci povinnost regulovat stavy zvěře. Má státní podnik rozlišovat, zda nájemce plní plán odlovu tradičně nebo střílením zvířat zavřených v obůrce?

V době, kdy byly definovány „dobré myslivecké mravy“ se nesvítilo elektřinou, ale svíčkami. Pokrok se nedá zastavit. Nabízí se otázka, jestli za současné situace, kdy ubývá aktivních myslivců a přemnožená zvěř působí okusem značné škody, nenastal už čas emancipovat střílení v ohradě s tradičními metodami lovu jako jsou třeba hony.

Co tak ze zákona o myslivosti vypustit archaický zákaz střelby v přezimovacích obůrkách? Nebo rovnou povolit likvidaci přemnožené spárkaté zvěře stutoxem na přemnožené hraboše? Nebo jeleny střílet z dronů? Raději nedomýšlet, co nám svým činem vzkazují střelci z honitby Praděd.

Ještě nedávno si myslivci dělali naděje že česká myslivost bude zapsána na seznam světového nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Na případu z honitby Praděd je zajímavé sledovat, čím česká myslivost obohacuje kulturní dědictví lidstva.