Vaši rodiče nebyli aktivní sportovci. Kdo vás k pohybu přivedl?

Jako malá jsem spíš než panenkám holdovala fotbalu, pořád jsem byla s kluky venku za barákem na dvoře a hrávala s nimi. V létě jsem pravidelně jezdila do tábora na Karlovu Pláň, kde byly různé olympiády. Všechno jsem vyhrávala a bavilo mě to. Tam mě oslovil jeden pán, který shodou okolností dělal ve Vítkovicích rozhodčího, jestli bych se nechtěla přihlásit do atletiky. Jsem ráda, že jsem ho poslechla. Kdybych si měla volit znovu způsob života a sport, zase by to byla atletika.

Byla to jasná volba?

Atletice jsem propadla, i když je to hrozná dřina. Člověk ji musí mít v srdci a krvi, aby to měl tak rád, že tu dřinu bude podstupovat.

Dřina se zvládá lépe v partě. Kolektivní sport vás nelákal?

Skvělou partu jsme měli i v atletice a máme ji dodnes. Nedávno jsme se po letech potkali a měli si pořád co říct. Jako bychom se včera rozešli a znovu šli po tréninku do Labužníka na chlebíček a limču. Ráda vzpomínám na Porubu, kde jsem začínala, na atlety ve Vítkovicích i v reprezentaci. Hlavně na Slováky, byli jsme úžasná parta. V kolektivu jsem se pohybovala, byť individuálních sportovců.

Kolik vám bylo, když se z vás stala atletka?

Začínala jsem v deseti letech, takže docela brzy. V životě jsem ale měla velké štěstí na učitele i trenéry, kteří mě opatrně posouvali dál. Nebyla to žádná honička za medailemi a rekordy jako dneska, šli jsme postupnou cestou a myslím si, že to bylo dobře.

Běžeckou čtyřstovku jste si vybrala sama?

Dělala jsem skoky, dálku, výšku, překážky i čtyřboj. Potom jsem ale začala mít trošku problém s nártem na odrazové noze, tak jsem se dala už jenom na sprinty. Bez nějaké speciální přípravy na 400 metrů jsem v dorosteneckém věku šestnácti sedmnácti let zaběhla československý rekord a byla nominovaná na mistrovství Evropy juniorů, kde jsem měla běžet jenom štafetu. Jeden z vítkovických trenérů mě ale přihlásil i na 400 metrů. To bylo moje první velké setkání na mezinárodní úrovni, běžela jsem rozběh, meziběh a finále. Vždycky jsem postoupila jako poslední, ale pokaždé si udělala osobní rekord. Zaběhla jsem československý rekord a tím se asi té čtvrtce upsala. Věděla jsem, že jenom na téhle trati se můžu posunout, i když to někdy strašně bolelo.

Neodradilo vás, že na čtvrtce tehdy kralovala Jarmila Kratochvílová?

Vůbec ne. Jarmilu, která je starší, jsem vždycky považovala za takovou moji sportovní mámu. Na závodech mi radila, pomáhala. I díky ní jsem se posunula dál.

Role dvojky vám nevadila?

Pořád jsem soutěživý typ, ale věděla jsem, že na světový rekord nemám. S pozicí dvojky jsem se smířila a nikdy mi to vyloženě nevadilo. Tuším, že třikrát se mi podařilo Jarmilu porazit a neříkám, že jsem z toho neměla radost. Člověk ale závodí proto, aby se zlepšoval.

Jste mnohonásobná mistryně republiky, medaile máte z „Evropy“ i světového šampionátu. Která je pro vás tou nejcennější?

Byť jsem vyhrála mistrovství Evropy v hale, tak asi mojí největší chloubou je stříbro z mistrovství světa v Helsinkách. To bylo v roce 1983 historicky první, do té doby jsme venku měli jen mistrovství Evropy. V Helsinkách jsme se poprvé potkali s Američany a západními státy. Pro mě to byla taková olympiáda – na tři jsem se připravovala, ale bohužel ani na jedné nestartovala.

Zmínila jste tři olympiády. Proč ani jedna nevyšla?

Když jsem si v osmnácti letech zranila koleno a nemohla do Moskvy, pro kterou jsme secvičovaly štafetu, každý mi říkal, že mám ještě spoustu olympiád před sebou. Do Los Angeles jsme v roce 1984 nesměli odcestovat kvůli politickému bojkotu. Před Soulem jsem měla zdravotní problémy a až v pětapadesáti se dozvěděla, že to bylo kvůli vrozené vadě páteře. Tehdy nebyla magnetická rezonance a jiná vyšetření jako dnes, trápila jsem se s tím dlouho, bolest mi střílela do nohy. Rozhodli jsme se tehdy pro mateřskou pauzu, během které si odpočinu, spraví se to a pak se vrátím. Jenže miminko přišlo o tři měsíce později než bylo v plánu, ty pak v přípravě chyběly a výkonnost nebyla na takové úrovni. Mrzelo mě to, protože jsem věděla, že na žádnou další olympiádu už nepojedu. Po narození Lucinky jsem cítila, že jsem víc matkou než atletkou. Těžko se to dá skloubit a obdivuji sportovkyně, které to dokázaly.

V roce 1984 jste byla ve vrcholné formě. Omluvil se vám někdo za tehdejší rozhodnutí politiků bojkotovat hry v Los Angeles?

Omluva byla veřejná, všichni jsme dostali pamětní medaili. Na jedné straně jsem ráda, ale i když jsem člověk, který umí odpouštět, tohle jim asi nikdy neodpustím. Špatně se mi o tom mluví ještě dneska. Ale toho, že jsem sportovala, nelituji. Vzalo mi to sice nějaké soukromí a nevím, co je to dovolená, ale víc jsem v životě dostala. Mám kolem sebe úžasné lidi, které bych bez sportu nepoznala. I když jsem nebyla na olympiádě, přijali mě do Klubu českých olympioniků a já měla možnost setkat se skokanem na lyžích Jirkou Raškou, což byl zlatý člověk, nebo třeba gymnastkou Dolfínkou Tačovou. Poznávám tam skokany, veslaře, bobisty, lyžaře… Jsou to báječní lidé, všichni máme sport v krvi.

S atletikou jste se mohla podívat za „železnou oponu“. Byla i to jedna z věcí, která vás hnala dopředu?

Kdysi se nemohlo cestovat a dostat se někam, navíc reprezentovat a třeba i uspět, byla šílená motivace. U nás jsme v té době neznali lupínky, vločky nebo tolik druhů jogurtů. Tehdy byl jeden bílý a druhý s marmeládou. Přijela jsem do Německa, koukala v obchodě na ten výběr a říkala si: který? Koupila jsem si půlkilový borůvkový a celý ho snědla. To si dnešní děcka vůbec neumí představit, ale já na to nezapomenu. (směje se)

Nenapadlo vás emigrovat?

Přiznávám, že nabídky byly i v Helsinkách, kde jsme bydleli v takové oplocené vesnici a nesměli se s nikým stýkat. Když na nás někdo zamával, promluvil česky nebo nám něco nabízel, nesměli jsme se s ním bavit. Vždycky s námi jezdila nějaká ta „očka“, bylo to složité období. Ale stačilo mi, že jsme vycestovali a něco viděli, vždycky jsem se ráda vrátila domů. Kdybych zůstala venku, už nikdy bych neviděla rodinu a navíc jim to doma pěkně zavařila. To mě od toho odradilo.

Věděla jste, že až skončíte s běháním, zůstanete u atletiky jako trenérka?

Neuměla jsem si představit, co budu dělat. Trenér nám vždycky říkal, že se musíme zaměřit na to, abychom měli maturitu, protože i během kariéry může přijít zranění, člověk ze dne na den skončí a co pak? Takže vzdělání se povedlo, do roku 1982, kdy jsem měla evropskou medaili, jsem pracovala čtyři hodiny denně ve výrobní účtárně závodu 2 ve Vítkovicích. Pak jsem se stala zaměstnancem ČSTV a mohla se jako socialistický profesionál sportu věnovat naplno. Po Lucince jsme chtěli další miminko, a když jsem po mateřské hledala práci, nikoho nezajímala nějaká Kocembová, ale to, že jsem matka dvou dětí, které budou pořád nemocné a já na paragrafu. Mám tři děti, a na paragrafu jsem nebyla snad nikdy. Když něco bylo, pomohla mi maminka. Trenérka jsem nikdy nechtěla být, věděla jsem, jaký je to žrout času a že mi to rozbilo i manželství.

Přesto jste trenérka…

Když se stala tragédie s bývalým manželem, jeho tréninková skupina v čele s Markétou Pernickou za mnou přišla s tím, jestli bych je nešla trénovat. Nechtěla jsem, ale dcera Lucka mě ukecala. Říkala: „Mami, to by bylo fajn. Jarmila trénuje, ty budeš trénovat, zase se budete potkávat na stadionu a závodit spolu budou vaše svěřenkyně. Dělala jsem to ve volnu po práci a už je to osmnáct let, co trénuji.

Pro roli trenérky vás přemluvila dcera Lucie, ale dnes trénujete mladší dceru Janu.

Zůstala ze super skupiny pěti blonďatých holek, které se po maturitě rozprchly studovat do světa. Pár let jsme byly samy, teď mám ještě Štěpánku Kolářovou. Obě jsou sprinterky a dobře se doplňují. Oslovilo mě víc lidí, ale musela jsem je odmítnout. Jednak bych to neudělala jejich trenérům, ale také jsem nikdy v životě nic neošulila a na trénování větší skupiny bych neměla čas. Bylo by těžké všechno skloubit, sport je oběť rodičů i trenérů a nevím, co je to volný víkend.

Z vašich tří potomků se sportu věnuje pouze jedna dcera?

Ne, Lucinka dělala dálku, výšku a trojskok, ale na vysoké škole se už věnovala jenom studiu a pak pracovala v zahraničí, což s atletikou už nešlo skloubit. Teď má třiatřicet, je v Praze, i když já tajně doufám, že se jednou vrátí do Ostravy, a každý den chodí běhat nebo do posilovny. Devatenáctiletý Tomáš se potatil a je fotbalový brankář Vítkovic, už chytal i ve druhé lize. Poctivě trénuje, ale kvůli koroně se teď nehraje. Janička se pokouší o olympiádu ve štafetě na 4 x 100 metrů. Šance je malá, ale reálná, já tomu věřím a moc bych jí to přála. Myslím, že děti se mi povedly a jsem na ně pyšná.

Jako ředitelka Centra individuálních sportů Ostrava pomáháte řadě mladých talentů z různých sportů. Baví vás to?

Je to moje zaměstnání a jsem šťastná, že mi tuhle práci před patnácti lety, kdy CISO vznikalo, nabídli. Předtím jsem dělala věci do účetnictví ve firmě, která se zabývala prodejem másla, jogurtů a sýrů. Se sportem neměla nic společného, ale byla to pro mě zkušenost, stejně jako kdysi účtárna ve Vítkovicích. V CISO jsme prima kolektiv a není nad to mít práci, která vás baví a těšíte se do ní.

O koho se v Centru individuálních sportů Ostrava momentálně staráte?

Není to jen atletika, ale máme šestadvacet individuálních olympijských sportů, asi osmdesát sportovců i handicapovaných a přes padesát trenérů. Každý sportovec má na rok určitý rozpočet, ale ten nepokryje všechno. Vím, jak je příprava těžká a finančně náročná, hodně dotovat musí i rodiče, proto se jim v tom snažíme trochu pomoct. Některé děti jsou ze sociálně slabšího prostředí a rodiče nemají šanci zaplatit jim třeba tretry, kimono, plavky nebo soustředění v zahraničí, aby mohly trénovat i v době, kdy jsou u nás plískanice nebo zákaz kvůli koroně. Až jako ředitelka CISO jsem zjistila, jak je všechno drahé. Po prvním roce, kdy jsme se starali jen o sportovce z Ostravy, se přidal hejtman Evžen Tošenovský s krajem a oblast jsme mohli rozšířit na celý region.

Daří se vám získávat finanční prostředky?

Nesmírně si vážíme toho, že našimi největšími podporovateli jsou kraj a město, ale snažíme se shánět další penízky i sami, a to je v našem regionu a v době korony docela složité. Tenhle rok s námi celkově zacvičil, ale musíme hledat jen to dobré, jinak bychom se z toho zbláznili. Jsem ráda, že spousta regionálních společností ví, že jejich prostředky jdou skutečně sportovcům a nespadnou do nějaké žumpy, proto stojí při nás a společně můžeme pomáhat. Díky úspěchům děcek se nám to pak vrací, a to nás všechny moc těší.

Máte od sportovců, které podporujete, nějakou zpětnou vazbu?

Mám, jsem s nimi v kontaktu a hrozně moc prožívám jejich závody. Někomu jsme pomohli s přípravou v zahraničí, jinému třeba se školou. Moc nás těší, že si toho váží. Takové, kteří to berou jako samozřejmost a neřeknou ani děkuji, v CISO naštěstí nemáme. A kdyby byli, tak si je asi převychováme. (směje se)

TÁŇA NETOLIČKOVÁ

Narozena: 2. května 1962 v Ostravě jako Táňa Kocembová

Sport: atletika

Hlavní disciplíny: běh na 400 metrů, štafeta 4 x 400 metrů

Klub: SSK Vítkovice

Největší sportovní úspěchy: mistrovství světa – Helsinky 1983: dvě stříbra (400 m, štafeta 4 x 400 m). Mistrovství Evropy – Athény 1982: bronz (400 m) a stříbro (4 x 400 m), Stuttgart 1986: 6. místo (400 m). Halové ME – Göteborg 1984: zlato (400 m), Miláno 1982: 4. (400 m), Madrid 1986: 4. místo (400 m). ME juniorů – Bydhošť 1979: 8. místo (400 m). Několikanásobná mistryně republiky na tratích 100, 200 a 400 m a ve štafetě. Několikanásobná mistryně republiky v hale na tratích 60 a 400 m.

Současné povolání: trenérka atletiky a ředitelka Centra individuálních sportů Ostrava (CISO)

Soukromí: Je vdaná za bývalého fotbalového brankáře, československého reprezentanta a olympijského vítěze z Moskvy 1980 Jaroslava Netoličku, se kterým má syna Tomáše. Z předcházejícího manželství s trenérem Janem Slaninou má dcery Lucii a Janu.