Na lavičce basketbalistů Nového Jičína působí v roli hlavního kouče druhým rokem. Stejně jako loni se mu podařilo i letos dovést tým plný cizinců do finále nejvyšší soutěže. Úspěšný kouč Zbyněk Choleva (na snímcích) by strašně rád, kdyby se jeho svěřencům podařilo po dlouhých šesti letech nadvlády sesadit Nymburk z trůnu. Zároveň však přiznává, že Středočeši jsou na výsluní právem. „Nymburk je fenomenální. Je to velký favorit série,“ tvrdí otec dvou dětí, který kromě koučování provozuje ve městě spinningové centrum.

Dnes vstupujete do finálové série se suverénním Nymburkem. Před sezonou jste říkal, že cílem je postoupit do bojů o zlato, takže splněno?

Jsme rádi, že jsme ve finále. Je to podruhé za sebou, což je velký úspěch pro basketbal v Novém Jičíně. Do finále totiž mířilo více mužstev, přesto se to podařilo nám. Jsme za to rádi. Reálný obraz je takový, že Nymburk je favorit a jeho síla je taková, že dává ostatním týmům jen malou šanci je porazit. My se však chceme rvát až do konce a narušit jejich cestu za zlatem. Až doteď jsme byli pod velkým tlakem. Jak hráči, tak já však nápor na nervy už necítíme. Žádný meč nad námi nevisí, takže můžeme být konečně uvolněnější, a to se vždy hraje lépe. Třeba se nám povede pár střel a Nymburk může znervóznět.

Poslední dva vzájemné zápasy byly velice vyrovnané. V nich jste prohráli o sedm, doma dokonce jen o šest bodů, navíc až v prodloužení. Je vůbec možné je v současné formě a fazóně porazit?

Nymburk má jen málo slabin. Hraje stejně dobře v obraně jako v útoku. Jakoukoli, třeba nepatrnou chybičku, trestá. Pokud přitlačí v obraně, tak ztráty na půli hřiště znamenají jejich rychlý přechod do útoku. Z nich pak pramení laciné koše. Toho se musíme vyvarovat. Nesmíme jim nabízet míč, dávat jim je zadarmo do rukou. Sami se budeme snažit využívat případných převahových situací. Náš plán je nechat Nymburk útočit do plné obrany, což si však žádá precizní výkon celého týmu.

V mužstvu máte mnoho cizinců – Walker, Ubilla, Muirhead, Šarovič, ale také Slováky Gavláka či Pandulu. Každý má jistě jinou povahu. Jak moc složité je udělal s těchto individualit šlapající partu, která táhne za jedem provaz?

Začíná to už u klubového vedení, u výběru hráčů. Vytipovat hráče, který je dobrý na hřišti i mimo něj, je velice složité. Charakter rozhoduje.
V Novém Jičíně se nám to, troufnu si říct, zatím daří. To je základ, aby tým vůbec fungoval. Každý má jiné zvyky, návyky a přichází z jiné části světa, kde se věci řeší jinak než tady u nás. To je třeba dát nějakým způsobem dohromady a moc netlačit na pilu. Hlavní je se prostě v klidu domluvit. Vše musí směřovat ve prospěch týmu, protože důležitý je výsledek.

Prozradíte fanouškům, kdo je nejpaličatější a potřebuje nejdelší domluvu? Dost emotivní bývá třeba Robert Šarovič…

Když bouchnou Šarovičovi saze, tak se hned ukáže, že je to Jižan se vším všudy (usměje se). Takové reakce ale hrozí jen
v zápase, kdy je adrenalin vysoko. Robert je profesionál a velký bojovník, stejně jako ostatní hráči. Větší problém je třeba u Manny Ubilly. Přijít ve dvaadvaceti letech do Nového Jičína z New Yorku a být skvělým hráčem, tak si tady připadá trochu jako v jiném světě a taky to dává lidem okolo najevo. Je poprvé mimo Spojené státy. Zřejmě se mu dost stýská po kamarádech a rodině a těší se domů. Život i hra je tady hodně jiná, je z toho rozpačitý. Možná s ním je to těžší než s ostatními. Musím ale přiznat, že během sezony to všechno nějak pochopil. Přijde mi už v pohodě.

Tykají vám hráči?

Tak tři čtvrtiny kluků ano.

Jak jste se vůbec dostal k trénování a propracoval se na lavičku Nového Jičína jako hlavní kouč?

Jsem z Nového Jičína, kde jsem taky s basketbalem začínal. V dorostu jsem přestoupil do Vysoké školy Praha (současné USK Praha – pozn. aut.), kde jsem začal studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu. Následně jsem šel do mužů Slavie IPS Praha. Nějakou dobu jsem pobýval v cizině. Po návratu domů mi bylo nabídnuto místo u mládeže. Vzpomínám si, že první hlavní trenér byl Rehák z Bratislavy. Současně jsem učil ve škole a dělal asistenta v první lize mužů. Pracoval jsem taky jako hlavní kouč mládeže v Novém Jičíně. Tak se to nějak vleklo (směje se), přibližně deset let. Teď jsem hlavním koučem mužů.

Neláká vás jít trénovat do zahraničí?

Angažmá v cizině je pro mě hodně vzdálené. Český basketbal jednak nemá takový zvuk, aby chodili kouči někam do světa. Navíc jsem v Novém Jičíně spokojený. Těší mě, že mohu být ve městě, kde jsem se narodil a kde se mi líbí. Zatím se po ničem nepídím, jsem
v pohodě.

U tak kvalitního celku jako je Nový Jičín je trenér vždy pod velkým tlakem, žádají se po něm jen úspěchy. Jak relaxujete?

Mám rodinu, dvě děti. Takže té věnuji většinu času. Provozujeme ve městě spinningové centrum, což je další práce navíc. Já se nenudím. Když je volná chvíle, tak máme chalupu se zahradou. U sportu se dá i odpočívat. V zimě si zajedeme na lyže, v létě si zajdeme pinknout tenis. Vyloženě velkého koníčka, třeba rybaření, nemám.

Bavíte se o basketbale i doma, nebo tam práci netaháte?

Ale to víte, že tahám. Musím si to nosit domů a pořád něco řešit. Mám totiž třináctiletého syna, který hraje za Nový Jičín. Ten to řeší ještě více než já, takže slyším pořád něco. Je to můj největší kritik (usměje se).

Nebojí se vám třeba říct: „Táto, cos to tam prosím tě dělal?“

Kluk je ve věku, kdy je člověk hodně kritický ke všemu, což je na druhé straně normální. O basketu se bavíme téměř neustále. Z toho nejde uniknout. Basketbal je všude okolo mě. Mám ho moc rád.

Nedávno skončilo v Berlíně euroligové Final Four. Měl jste čas sledovat některá utkání? Komu jste fandil?

Ano, díval jsem se. Oni jsou všichni hrozně dobří. Vyloženého favorita a oblíbence jsem neměl. Spíše jsem žasnul, jak to hrají dokonale, byla to radost pohledět. Jsou to skvělí atleti, kteří dokáží na hřišti odvést kus práce, protože na to mají také fyzicky. My hrajeme podobný styl jako Panathinaikos Atény, takže když nad tím teď přemýšlím, těm jsem držel palce nejvíce.

To jste mi nahrál na dotaz. Jste jako trenér Panathinaikosu Atény Žejlko Obradovič, který celý zápas prokřičí a neustále vbíhá do hřiště, nebo takový Ettore Messina z CSKA Moskva, jenž je naopak spíše kliďas?

U mě záleží na jednotlivých zápasech, přesto myslím, že jsem klidnější typ trenéra, takže spíše ten Messina.

Za co nejraději utrácíte?

Zatím ani nemám za co (rozesměje se). Samozřejmě utrácím za děti a za vyžití volného času. Jinak žádné velké záliby, které by stály hodně peněz, nemám. Žiju úplně normálně.

Na čem si nejvíce pochutnáte?

Teď mám třeba hlad jak sviňa (směje se). Byl jsem vychovaný, že co je na talíři, to se sní. Chutná mi opravdu všechno, nemám vyloženě žádné super oblíbené jídlo.

Opravdu se nenajde dobrota, kterou si naložíte vrchovatě?

Já si dám plný kotel všeho (směje se).

Jistě vás lidé na ulici poznávají, jaké jsou jejich reakce a jak vy vstřebáváte popularitu?

Nový Jičín basketbalem žije. Tady se neschováte, není to velké město. Potkávám proto každý den spoustu lidí, které znám a oni znají mě. Když se vyhraje, poplácávají vás po ramenou, to je příjemné. Má to však i tu druhou stranu mince. Stejně nepříjemné je, když se prohraje nebo se hraje hůř. Pak vám to dají samozřejmě všichni sežrat se vším všudy.

Nemáte s tím problém?

Ani problém, ani potěšení. Ale obešel bych se bez toho.

V čem je podle vás kouzlo basketbalu?

Basket je skvělá, inteligentní hra. Je v ní mnoho dynamiky, detailů, přesností. Ta hra má všechno. Hráči nejsou schovaní do žádných přileb a masek, přitom je to strašně tvrdý sport. Pro diváka myslím hodně zajímavý. U nás chodí plná hala a já doufám, že se náš basket lidem líbí a fandí nám. My jsme jim za to vděční. U basketu je kontakt s divákem intenzivnější než při fotbale či hokeji. Každý tým má spoustu cizinců, kteří tady předvádějí někdy věci pro naše oči nevídané. Dobré je, že jde basketbal v Česku nahoru, kvalita se zlepšuje. Je na co se dívat.

Po fotbale a hokeji je basketbal v Česku třetí nejledovanější sport. Co by se mělo podle vás zlepšit? Nemyslíte, že by prospěly větší a modernější haly?

Pěkná moderní a velká hala je skvělá, když je naplněná. Pokud je však poloprázdná, za moc to nestojí. Pro ty naše podmínky to myslím v této otázce stačí. Jde spíše o zázemí. Některé haly jsou už starší a je to znát. Šatna o rozměrem 3 krát 4 metry s deseti háčky na stěně, to už dneska prostě nejde. Stejně jako dvě sprchy a záchod někde na chodbě, ještě kdoví, jaký. V tomto je v Česku mnoho rezerv. Kultura hal se vleče z minulosti. Právě s tím by chtělo něco dělat. Je to celé o penězích. Snad se to bude časem zlepšovat.