Na konci osmdesátých a začátkem devadesátých let patřila kopřivnická házená ke špičce československé soutěže. Mnoho renomovanějších klubů byste v té době v tuzemsku nenašli.

Kopřivnice se mohla pochlubit řadou reprezentantů, namátkou jsou to Jaroslav Kučerka, Jiří Krčmář, Jaroslav Jiránek, Pavel Raška a další. Tehdejší trenér Jiří Kekrt byl spolu s legendárním Miroslavem Bajgarem dokonce u bronzových medailí československé reprezentace na moskevských Hrách dobré vůle. A v roce 1993 klub zaslouženě slavil titul republikových mistrů.

Dnes však házená v Kopřivnici na své nejslavnější období jen vzpomíná, a když se řekne derby Karviná Kopřivnice, většinou se jen počítají branky v síti druhého jmenovaného.

V posledních letech je s kopřivnickým handballem spojováno především jméno Miroslava Bartoně, který aktuálně zastává v klubu hned tři posty místopředsedy, manažera i hlavního trenéra. Jak on vzpomíná na zmiňované slavné časy? „Házená v Kopřivnici byla skutečně pojmem. Já jsem v té době za klub hrával, ale poté jsem odešel do Hranic a později hrál i ve Frýdku-Místku,“ vybavuje si Bartoň, jenž je spojen coby manažer především se dvěma tituly zuberského klubu, které následovaly po kopřivnickém úspěchu.

Ekonomické podmínky šly dolů

„Kopřivnice byla v regionu Mekkou házené. Stále se nám daří práce s mládeží, ale od té doby, co klub přestal podporovat závod místní Tatry, šly podmínky diametrálně dolů. Momentálně se jen snažíme držet zuby nehty v extralize a nejsme konkurenceschopní těm nejlepším, kteří za sebou silné partnery mají,“ vystihl to nejpodstatnější Miroslav Bartoň.

Klub hraje s tím, co si sám vychová. Na posily odjinud nejsou peníze. „Problém je, že přechod mladých kluků z dorostu do mužů se nám nedaří tak jako třeba Karviné. Je to totiž nejen o trénování, ale i o chtění na sobě neustále pracovat,“ upozorňuje Bartoň na spíše generační problém současné mládeže.

„Nechci nikomu sahat do svědomí ani vychvalovat naši generaci, ale přišlo mi, že my jsme ve své době dávali házené víc. Na palubovce jsme nechali duši, dnešním mladým chybí pověstné srdíčko. Ale to se netýká jen házené, nýbrž sportu obecně. Bohužel,“ přidal zajímavý postřeh klubový manažer Kopřivnice.

Ze své pozice sám nejlépe ví, jak obtížně se v dnešní době shánějí peníze na činnost kolektivních sportů. „Podporu, jakou bychom si zasloužili, máme prakticky jen od města. Proto je cílem naší manažerské skupiny přivést do klubu silného obchodního sponzora, k jakým patřily právě Tatra nebo OMV, s nimiž se váže náš jediný titul,“ připomíná Bartoň.

Hledá se generální sponzor

Protože se to v posledních patnácti letech moc nedaří, je snahou kopřivnické házené pouze udržet extraligu. „Silný sponzor, to je dnes alfa a omega celé práce. Kdo peníze má, je na špici. Kdo ne, snaží se tu naši ligu jen hrát. Proto by byl náš případný sestup katastrofou, protože to by jistě i město samotné dávalo do klubu méně prostředků, a nedovedu si představit, jak bychom sháněli finance na činnost devíti mládežnických celků, které máme,“ konstatuje Bartoň.

Právě mládež je dlouhodobě pýchou kopřivnické házené, pravidelně hraje špici svých soutěží a v dorosteneckých kategoriích občas zaútočí i na titul. Proč se tedy nedaří nastupující generaci i v kategorii mužů? Soupeři přece jsou jejich vrstevníci.

„Je to tím, že naši házenkáři ve valné míře s tímto sportem končí. Jednak cítí, že jim ujíždí vlak, a prostě nejdou dál. Jsou tady i lasa z ostatních klubů, opět v tom hraje podstatnou roli ekonomické hledisko. A ti, kdo zůstanou, se spokojí s tím, že tu ligu hrají. Nechtějí se posunout výš, berou extraligu jako konečný krok,“ krčí rameny Bartoň.

Součástí začarovaného kruhu je část, které si běžný fanoušek na první pohled nevšimne. „Když se bavíme o klubových financích pro házenou, nelze si nevšimnout, že házená je, na rozdíl třeba od basketbalu, učilištní sport. Basket je naopak sportem vysokoškolským, což je pro něj i pro lidi, kteří se mu věnují, nesporná výhoda. Ti hráči, kteří pak v našem sportu s aktivní kariérou končí, nedosahují v civilním životě takových postů jako basketbalisté, a tak se i hůř shánějí sponzoři,“ přidává zajímavý postřeh Bartoň. „Mít v zádech třeba ČEZ, jako mají basketbalisté Nymburka, to bychom byli úplně někde jinde,“ dodal.

Protože momentálně podobný gigant za kopřivnickou házenou nestojí, ambice klubu se logicky nacházejí v rovině záchrany. „A to si ještě myslím, že loni jsme měli kvalitnější kádr. Naším cílem pro tuto sezonu bude kádr zkonsolidovat, zapracovat mladé kluky a nespadnout,“ uzavírá Miroslav Bartoň.