Loni prožil zajímavou sezonu, když bojoval s vážným zraněním nohy, nicméně se dokázal vrátit zpět do sedla. Na Velké pardubické doběhl v sedle albertovského Amanta Grise pro druhé místo. Měl přitom našlápnuto i k vítězství, kdyby pan Váňa…

Koně a vše kolem jsou pro rodáka ze Štěpánkovic základem života. „Velmi důležitá je pro mě rodina, bez ní bych nebyl tam, kde jsem,“ zdůrazňuje Marek Stromský, na mysli má hlavně manželku Janu a své dvě děti, dceru Veroniku a syna Filipa.

Ve svých sedmatřiceti letech nastřádal na své konto přes tisícovku startů v překážkových dostizích. Velká pardubická znamená pro něj to, co pro ostatní sportovce olympiáda. Nejen o tom, nejen o životě z koňského hřbetu je toto povídání s tímto úspěšným sportovcem.

Kariéru začal na ponících v Albertovci

Marek Stromský propadl koním od malička. Svým způsobem měl k nim blízko. „Táta pracoval v Albertovci jako řidič. Jednou mě vzal s sebou na poníky a bylo to,“ vzpomíná dnes sedmatřicetiletý žokej.

Navíc jeho rodné Štěpánkovice přímo s Albertovcem sousedí. Samozřejmě, že jako malý začínal na ponících. První základy mu dával v jezdeckém kroužku pan Palička a Eva Lehnertová. „Mělo to své kouzlo, koním jsem úplně propadl,“ poznamenal Marek Stromský. Svou kariéru odstartoval na Kokorovi a Mince.

S přibývajícími roky začalo být jasné, že koně se stanou Markovým osudem.

Lékaři mu koně nedoporučovali

Jenomže jeho láska ke koním měla jeden háček. Jako malý prodělal pertes a lékaři mu jasně naznačili, že tento sport není pro něj z hlediska zdraví vhodný. „Lékaři mi doporučovali jízdu na koni jen jako rehabilitaci, já měl ale jasno,“ zdůrazňuje jeden z nejlepších českých žokejů současnosti.

Jeho další kroky vedly do Kladrub, které jsou známy svou koňskou historií. „Rodiče mě od toho zprvu odrazovali, ale já jsem si byl jistý, že dělám správnou věc. O žádné jiné variantě jsem nechtěl slyšet,“ vybavuje si vzpomínky na své začátky.

Už v Kladrubech začal jezdit dostihy pro pana Čermáka. První starty naznačovaly, že by Marek Stromský mohl prorazit.

Návrat do Albertovce a přesun do Německa

Po vyučení ho táhlo srdce zpět na rodnou hroudu, bohužel ale Albertovec začal umírat. „Za bývalého režimu byl hřebčín dotován státem, svého času bylo ve stájích 450 koní a práce v hřebčíně měla své kouzlo a smysl, bohužel po revoluci přišel obrat,“ krčí rameny Marek Stromský.

„Majitelé si ho přehazovali jako horký brambor, připadalo mi to, že koně byli až na druhém místě, a celý hřebčín začal upadat,“ hovoří o smutném období mezinárodně ostřílený žokej. To byl i jeden z důvodů, proč se rozhodl vyrazit na zahraniční angažmá.

„Dostal jsem vcelku slušnou nabídku. Navíc Albertovec se nacházel v krizi, takže jsem se rozhodl poměrně rychle,“ řekl Marek Stromský.

Angažmá v Německu zajímavou školou

U našich západních sousedů strávil štěpánkovický žokej 2,5 roku. Jezdil pod hannoverským trenérem Zeilerem. „Angažmá v Německu bylo pro mě dobrou školou. Němci dostihový sport uznávají, navíc na žokeje se dívají úplně jinýma očima než na obyčejného rajťáka,“ vypráví o své zahraniční štaci.

Měl možnost na vlastní kůži absolvovat i velký dostih v Baden Badenu. Celkově startoval zhruba v sedmdesáti dostizích. Jeho německá mise mohla být i delší, ale po dvou a půl letech si řekl, že nastal čas na návrat. „Nabídku na prodloužení kontraktu jsem dostal, ale v Německu začaly překážkové dostihy upadat a rovinové nejsou mou parketou,“ přiznává Stromský.

Albertovci vdechl život pan Hájek, a to byl signál k návratu

Když Marek Stromský opouštěl umírající Albertovec, ani ve snu ho nenapadlo, že brzy bude asistovat u jeho velkého zrození. „Když jsem odcházel, byl hřebčín doslova tunelován. Říkal jsem si, že až se vrátím, nebude tu ani jeden koník, jen samé sklady. Jsem rád, že jsem se ve svých úvahách mýlil,“ usmívá se žokej patřící k české špičce.

Za znovuzrozením koňské historie stojí osoba Josefa Hájka. „Můžeme děkovat, že takoví lidé jsou. Já osobně si nesmírně starého pána Hájka vážím, mrzí mě, že ze světa odešel tak brzy. Albertovci znovu vdechl život, obnovil tradicí dostihového dne,“ říká Marek Stromský. „Jen díky němu to tady znovu žije. Lidé mají navíc o Albertovec zájem, důkazem toho jsou několikatisícové divácké návštěvy na dostizích, které nabízí program jako nikde jinde,“ pokračuje ve vyprávění Marek Stromský.

I po smrti pana Hájka hřebčín dále vzkvétá. „Vykládalo se, že když starý pan Hájek umřel, půjde hřebčín ke dnu, ale není tomu tak. Starší syn pana Hájka pokračuje v otcových stopách, a to je jenom dobře. Má zájem, aby to tady dál vzkvétalo,“ podotkl Stromský, který má celkově Albertovec zakotvený ve svém srdci.

„Znám tady každého člověka, každý kousek louky, prostě to mám v Albertovci strašně rád,“ vyznal se albertovský žokej a dodal: „Mám rád také atmosféru dostihů před albertovským publikem.“

Výborná spolupráce s trenéry Holčáky

Marek Stromský úzce spolupracuje se stájí Valencio z Velkých Karlovic, která patří Františku a Radku Holčákovým. Hlavně pod synem Radkem má nejvíce startů. „Jezdím už pro ně dlouho a myslím si, že máme dobrou spolupráci. První dostih, který jsem pro ně jel, se mi podařilo vyhrát, a tím naše větší spolupráce začala,“ říká druhý nejúspěšnější sportovec Opavska za uplynulý rok.

Je jasné, že Marka Stromského si najímají i jiní trenéři. „Na prvním místě jsou ale pro mě Holčákovi, kteří připravují také albertovské koně,“ doplňuje. Na tréninky tak dojíždí do Velkých Karlovic. „To se ale může změnit. Pracujeme na tom, aby se trénovalo i v Albertovci,“ přichází s horkou novinkou místní ikona.

Příprava žokeje: plavání, kolo, rotoped a někdy i fotbal

Nejen dobře připravený kůň je klíčem k úspěšnému absolvování dostihů. Ve formě musí být i žokej, ten si navíc musí hlídat i váhu. „Musím být připravený, co se týče třeba váhy, tak s ní problém nemám,“ usmívá se Marek Stromský.

Jak již bylo zmíněno, část přípravy mu zaberou tréninky ve Velkých Karlovicích, kam jezdí dvakrát až třikrát do týdne. „Pokud si mě někdo najme, a není to až v den dostihů, jezdím rozskakovat i koně,“ přibližuje štěpánkovický žokej. „Krom toho běhám, plavu, jezdím na rotopedu a v rámci zimní přípravy chodím i hrát s partou do tělocvičny fotbálek a také na lyže,“ vyjmenovává Stromský.

„Čím je člověk starší, tím musí dát přípravě více. Přece jenom tělo po celé řadě pádů, kterými člověk v kariéře prošel, potřebuje své,“ pokyvuje hlavou Stromský.

Velká pardubická, radost i smutek

Vrcholem sezony pro milovníky dostihového sportu je Velká pardubická. „Budu se opakovat, ale tento dostih pro mě znamená tolik, co pro ostatní sportovce olympiáda,“ tvrdí Marek Stromský. „Celý rok se na ni připravujete, jedná se o obrovskou událost, divácky zajímavou. Přece jen je to jeden z nejtěžších a nejprestižnějších dostihů sezony,“ konstatuje loni druhý muž celkového pořadí.

Zatím měl možnost startovat na tomto podniku devětkrát. Nejlépe pro něj dopadl ten poslední, kdy si s Amantem dojel pro druhé místo. „Ten den jsem si užil, byl to super dostih, hlavně kvůli koníkovi,“ vzpomíná na poslední ročník.

Před dvěma roky přitom Velkou vyhrál, radost ale měl jen pár vteřin. Nedržel totiž stanovený kurz a byl diskvalifikován. Kritikové se na něj vrhli jak supi. „Dokonce jsem slyšel názory, že jsem o své chybě věděl. To je ale holý nesmysl, koně bych jinak nehonil, zastavil bych jej,“ zdůrazňuje Stromský a osudný den si přehrává v hlavě. „Ten den jsem jel šest dostihů, každý s jiným kurzem, ale to mě neomlouvá.“

Amant Gris, bělouš s velkým srdcem

Spojení Marka Stromského a bělouše Amanta Grise se rovná úspěchu. Nebýt dva roky staré osudné chyby žokeje, mohl být tento albertovský pár ještě slavnější. Na poslední Velké ho pro změnu svým „nefér“ manévrem připravil o vítězství Josef Váňa.

„Amant je kůň s velkým srdcem,“ říká jednoznačně Marek Stromský. „Když jsem přišel do stáje, a aniž bych věděl, že je to on, stal se koněm mého srdce. Je pro mě absolutní jedničkou,“ vyznal se sedmatřicetiletý žokej.

Otázkou je, zda se Amant postaví na start v Pardubicích i letos. „Je už to koník v letech, už si zaslouží důchod. Zatím se mu moc nechce běhat, pokud vycítíme, že by se trápil, za každou cenu ho na start dávat nebudeme,“ přibližuje Stromský. On sám na startu ale chybět nebude. „Nabídky jsem už dostal. Pro mě je ale prioritou Amant,“ říká rázným hlasem.

Josef Váňa, legenda českého dostihového sportu

Po loňské Velké pardubické snad celé Štěpánkovice nemohly české legendě Josefu Váňovi přijít na jméno. Všichni z Albertovce a okolí považovali konečný výsledek za křivdu, veterán dostihových závodišť nejel podle pravidel.

„Stojím si za tím, že mě vytlačil. Nechci říci, že to udělal schválně. Jeho kůň byl asi unavený, a proto šel do boku. Mohl udělat gesto a říci, jak to bylo,“ vrací se k inkriminovanému okamžiku Stromský. „Na Amanta jsem byl i za druhé místo pyšný, ukázal, že má srdce velkého bojovníka,“ dodal.

Josefa Váňu přes toto extempore uznává. „Je to borec borců. Vážím si ho, pro koně dělá strašně moc,“ smeká Stromský před českou dostihovou legendou. „Ne, že bychom si volali, ale normálně se pozdravíme, letos, když se mladý Pepča zranil, jel jsem pro něj dokonce jeden dostih, který jsem vyhrál,“ řekl ještě k Váňovi Marek Stromský.

Nejkrásnější závodiště je v italském Meranu

Marek Stromský se ve víru dostihů pohybuje nějakých pětadvacet let. Za tu dobu měl možnost projet celou řadu závodišť. „Nejvíce mě zaujalo to v Meranu, své kouzlo mají také Pardubice a samozřejmě že náš Albertovec, ten má své velké kouzlo. Pamatuji si, jak jsme dělali první dostihový den s panem Hájkem a den předem pršelo. Chodili jsme po závodišti a byli plni očekávání. Nakonec přišlo přes osm tisíc diváků a mně se podařilo téměř všechno vyhrát. Byl strašně krásný den, cítil jsem se parádně, lidé fandili, byli úžasní,“ vzpomíná Marek Stromský.

Dostihy se jezdí i v zimě, hlavně v italském Římě. „Tohle mě neláká, člověk si potřebuje odpočinout. Stejně mě netáhnou ani dostihy v Anglii, a to je přitom kolébka tohoto sportu,“ poznamenal sedmatřicetiletý žokej.

Pády k dostihům patří, strach ne

K dostihům patří i pády a z některých dokonce člověku naskakuje husí kůže. Marek Stromský by o tom mohl vyprávět. „Člověk se za tu dobu padat naučí. Někdy to odnese klíční kost, jindy zase noha nebo ruka. „ Já jsem jedno z těch horších zranění prožil loni. Zlomil jsem si nohu a lékař mi zprvu naznačoval, že mám po sezoně. Nakonec z toho byly jen dva měsíce a druhé místo na Velké,“ říká nyní už s úsměvem Marek Stromský.

Pokud je žokej ze hry venku, strádá i finančně. „Nejezdíte dostihy, nemáte peníze, což je jasné. Navíc v tomhle sportu je problém získat pojištění,“ vysvětluje Stromský. I když je někdy pořádně potlučen, do sedla usedá znovu, strach nemá. „Kdybych ho měl, musím hned skončit,“ zvedá jasně prst.

Koně doma nemají… zatím

Marek Stromský se ve svém volném čase věnuje hlavně rodině. S manželkou Janou má desetiletého Filipa a osmiletou Veroniku. „Rodina je pro mě vším, často se mnou jezdí i po závodech. Mám v ní velkou oporu,“ říká pyšným hlasem. Vedle koňského sedla se také zakoukal do aut, baví ho krotit i koně pod kapotou.

„Auta jsou mým koníčkem, rád jezdím, dá se říci, že za volantem i relaxuji,“ směje se albertovský žokej. Vlastního koně zatím nemá, i když děti by se tomu nebránily. „Zatím je ještě čas, ale uvidíme, možná si v budoucnu pořídíme poníka,“ dává dětem naději. Jinak ve svém okolí má spoustu fanoušků.

Na Velkou se dokonce pravidelně vypravuje ze Štěpánkovic celý autobus.

Co bude dál?

Markovi je sedmatřicet, končit ale zatím nehodlá. „Samozřejmě, že několikrát jsem se chtěl na ježdění vykašlat, ale vždy mě to brzy přešlo,“ přiznává. V Albertovci by byli rádi, kdyby si udělal trenérský kurz. „Zatím o tom nepřemýšlím. Chci stále jezdit, starý se rozhodně necítím,“ zdůrazňuje albertovská hvězda.

„Když bude zle, zaměstná mě manželka, budu u ní rozvážet knedlíky nebo čepovat pivo,“ podívá se na svou paní, která sedí vedle. Z jeho parťáků se zatím na trenérskou dráhu dal jen Radim Bodlák.

Jana Stromská: O Marka se někdy bojím

Velkou oporou Marka Stromského je jeho žena Jana, rodačka z Kobeřic. Jezdí s ním po všech dostizích a v jeho profesi ho podporuje. „Marka znám sedmnáct let. Brala jsem si ho i jako žokeje,“ řekla Jana Stromská. „Bojím se nyní o Marka více než dřív, člověk si řadu věcí uvědomuje,“ říká manželka jednoho z nejlepších českých žokejů.

Po boku svého muže prožívá jeho šťastné i smutné chvilky. „Život není jen o radostech. Když byl Marek diskvalifikován po vítězství na Velké, těžce to nesl. A svým způsobem i naše děti. Syna jsem na to připravila, už chodil do školy, malou ale ne a vidíte, ve školce se našli takoví, co jí říkali, vidíš, tvůj tatínek švindloval, a proto nevyhrál,“ dává příklad Jana Stromská.

„Více máme ale pozitivních zkušeností,“ dodává vzápětí kobeřická rodačka a provozovatelka štěpánkovické restaurace.