„Strašně moc si toho vážím, vyhrát tuto anketu je čím dál tím těžší,“ přiznává výborný futsalista. Seidlerova kariéra je vskutku hvězdná. Mistrovské tituly získal nejen v Česku, ale také v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku. Reprezentaci České republiky navíc vloni z pozice kapitána dovedl na mistrovství světa, které se letos bude konat v Litvě. Velkým tématem byl také Seidlerův letní přestup, kdy vyměnil Spartu Praha za Plzeň. S tou se nyní pokouší o první titul v historii klubu, stále navíc ve fotbale nastupuje za mateřský Bílovec, se kterým útočí na postup do divize.

Michale, nedávno jste se po sedmé stal Futsalistou roku, dokonce to bylo už počtvrté v řadě. Je poslední ocenění oproti těm předchozím něčím speciální?
Myslím si, že určitě je. Dá se říci, že se teď český futsal obrovsky zvedl, možná tomu trochu pomohla také pandemie, protože fotbalisté, kteří nemohou hrát, hodně přesedlali na futsal. Ocenění je čím dál tím těžší obhájit. V České republice máme hodně dobrých hráčů, takže jsem za každé takové vítězství strašně rád.

Vyhlašování probíhalo letos poněkud netradičně. Trofej už k vám doputovala?
Je to pravda, netradiční to bylo. Každý rok je vyhlašování na Žofíně, letos to bylo specifické. Akce se konala na Podvinném Mlýně, kde jsme natočili takový dokument, který pak byl i v televizi. Tam se také předávaly ceny, takže trofej už doma mám.

Rok 2020 byl nejen pro sportovce hodně zvláštní, na sportovním poli se vyznačoval neustálou nejistotou. Ovlivňovalo vás to nějak?
Abych řekl pravdu, myslím si, že nejen pro mě, ale pro všechny sportovce byl rok 2020 hrůzostrašný. Všechno to začalo někdy v březnu, kdy se všechno zavíralo, v létě pak přišlo nějaké rozvolnění. Rok byl opravdu strašně těžký, jsem rád, že futsal dostal od paní Rážové výjimku a alespoň díky testům můžeme hrát. Fotbalisté z nižších soutěží mohli naposledy vyběhnout někdy v září, kromě první ligy a profesionálních sportů se nepouští nic. Je to určitě špatné hlavně pro děti, jsem pro to, aby se sportovalo. Bohužel nedá se nic dělat, máme vládu, která se rozhodla takto, a my to musíme respektovat.

V létě jste možná trochu překvapivě změnil angažmá, ze Sparty, kterou jste jako kapitán dovedl k titulu, jste zamířil do Plzně. Co vás k rozhodnutí vedlo?
Já jsem měl ve Spartě smlouvu do konce loňské sezony, která se nakonec kvůli pandemii ani nedohrála. Byl jsem rozhodnutý, že ze Sparty odejdu, i když jsme měli velmi dobrý tým, jeden z nejlepších, ve kterém jsem kdy působil. Nechci úplně říct, že by tam byly problémy, ale už jsem se v klubu necítil tak, jak bych chtěl. V zimě už jsem byl domluvený s panem Lobem na tom, že do Plzně přestoupím. Myslím si, že jsem udělal dobře a zatím se cítím výborně.

Necítil jste třeba po třicítce potřebu nové motivace, výzvy?
Takhle jsem to nebral. Mám ale rád nové věci, navíc si myslím, že pořád nepatřím do starého železa. V Plzni trénuje Marek Kopecký, se kterým jsem ještě hrál za reprezentaci a je to něco jiného. Je to trenér, který se chce učit, a posouvá futsal kupředu.

Ve fotbalovém prostředí se v posledních deseti letech stali z Plzně a Sparty velcí rivalové. Platí to i ve futsale?
Ve futsale je to stejné, Sparta s Plzní se moc rádi nemají. Není to třeba tak, jako když jsem ještě ve Spartě hrával derby se Slavií, ale rivalita tám určitě je. Myslím si, že to ale je jenom dobře, je se na co dívat. Mě to vůbec nevadí.

Zaznamenal jste na svůj přestup nějaké negativní reakce?
Nic moc zásadního jsem nezaznamenal. Sem tam pár fanoušků Sparty psalo, že jsem žoldák a podobně, ale já si to neberu. Přečtu si to, jedním uchem to jde tam a druhým ven.

S Plzní jste zatím v tabulce první, vy jste navíc napříč celou ligou nejproduktivnějším hráčem. Zatím sezonu, předpokládám, hodnotíte kladně…
Strašně moc by si v klubu přáli titul. My ale jdeme oproti Spartě nebo Chrudimi trochu jinou cestou, máme to založeno na českých a slovenských hráčích, soupeři mají legionáře ze Španělska nebo z Brazílie. Myslím si, že pro celý český futsal je dobře, že jsme se touto cestou vydali, i s ohledem k reprezentaci. Zatím musím říct, že jsem spokojený, dá se říci, že jsme ještě neprohráli, máme jen remízy se Slavií a s Chrudimí. Uvidíme, jak to bude dál, já samozřejmě respektuji sílu Chrudimi, Teplic, Sparty nebo Slavie. Rozhodovat bude forma v play-off. Kdo ji bude mít momentálně nejlepší, vyhraje. Hrát se každopádně se všemi, věřím, že dopadneme co nejlíp.

Povedený rok jste zažil i v reprezentaci, díky zvládnuté baráži si zahrajete mistrovství světa…
Jednou už jsem na mistrovství světa byl, když jsme v roce 2012 postoupili do Thajska. Tehdy jsem ale měl dvacet roků a ještě jsem to takhle nebral. Vůbec mi to nedocházelo. Čím je ale člověk starší, tím víc si toho člověk váží. Na aktuální mistrovství postoupilo sedm nejlepších týmů Evropy a Litva, je to v dnešní době takový malý zázrak. Chorvati jsou jedni z nejlepších v Evropě, my jsme v zápasech s nimi popravdě měli i trochu štěstí. Semkli jsme se ale jako tým, oba zápasy remizovali a penalty, to už je loterie. Jsem strašně rád, že se nám to podařilo a věřím, že uděláme nějaký úspěch i v Litvě. Snad nám bude přát a chytneme nějakou dobrou skupinu.

Dá se čekat, že mužstvo povedete jako kapitán. Myslíte, že by turnaj pro vás mohl být vrcholem kariéry?
Určitě, protože jak říkám, je strašně těžké se tam dostat. My jsme museli postoupit přes dvě kvalifikace, abychom vůbec mohli hrát baráž. Už to není jako kdysi. Dneska s vámi vyrovnané zápasy odehraje i třeba Řecko nebo Moldavsko. Strašně se to vyrovnává, je třeba si postupu vážit. Věřím, že ještě pro mě něco přijde, ale může to být pro mě poslední start na mistrovství světa, přecejen už je mi třicet a mistrovství je každé čtyři roky.

Máte vůbec ještě v kariéře nějaký nesplněný sen? Získal jste už spoustu individuálních ocenění, tituly máte ze čtyř zemí…
Před dvěmi lety, když jsem se vracel do Česka, jsem strašně chtěl vyhrát český titul, protože mi to chybělo. To už jsem získal, povedl se i pohár, což byla taková poslední trofej do sbírky. Z tohoto pohledu mi asi nic nechybí. Jsem ale takový výherní typ a strašně moc bych chtěl pomoct klukům v Plzni, protože ještě nikdy nevyhrála titul. Přál bych si, aby se nám to společně podařilo.

A co vaše fotbalová kariéra v Bílovci? Po podzimu jste první, ale nad jarem zatím visí otazník…
Mám to domluvené tak, že chodím do Bílovce na zápasy z toho důvodu, že jsem tady odmalička hrál a ke klubu mám vztah. Spoustu mě toho naučil, moc si toho vážím, proto jsem pořád v Bílovci. Strašně bych klukům přál, aby se postoupilo divize, jak ale říkáte, kdoví, jestli se vůbec bude hrát. Co se týká mě, na zápasy jezdím, když mám volno a nemáme futsal. Odehraji zhruba polovinu zápasů. Kluci mě naštěstí berou, chovají se ke mně výborně. Já jim chci vždycky pomoct a zatím to funguje, za což jsem rád.

Máte nějaké fotbalové ambice? Chtěl byste si s Bílovcem ještě kopnout divizi, nebo to v tomto směru nijak nehrotíte?
Už to moc nehrotím. Ve futsale trénujeme šestkrát, sedmkrát týdně, já už také nejsem nejmladší, takže jsem rád, když mám chvilku klid. Jak jsem říkal, klukům to strašně přeju, když se postoupí, vždycky přijdu. Bílovec to zvládne, ať už tam já budu, nebo nebudu. Kdybyste se mě zeptal před deseti lety, řekl bych něco jiného, teď už ale mám fotbal jen pro zábavu. Spíše se na kluky chodím dívat a podporovat je.