Na Nanga Parbat jste zamířil už podruhé v životě, protože poprvé se výstup nepovedl, je to tak?

„Poprvé jsem tam s expedicí byl v roce 2012 s Jirkou Domanským, Radovanem Grohem, Michalem Veselým, Markem Holečkem a Zdeňkem Hrubým. Čtyřem z nás se to bohužel nepodařilo vylézt, skončili jsme asi v 7 200 metrech, vylezli to jen Marek a Zdeněk. Já jsem si to pak po návratu vyhodnotil tak, že na to ještě nebyly zkušenosti, takže ty jsem je následující léta sbíral v Pamíru a v Himalájích. Příprava pak byla zúročena minulý rok na Minya Konce, která je svým lezeckým profilem i klimatickými podmínkami dost podobná k Nanga Parbat. Tak jsme si minulý rok řekli, že už nastal čas na Nangu.“

Takže druhý výstup na Nanga Parbat měl být tím nejnáročnějším, co jste do té doby zažil?

„Už v roce 2012 jsem poznal, že to je opravdu těžký kopec. Ale to na Minya Konce taky, tam to bylo hodně podobné. Takže minulý rok padlo finální rozhodnutí, že se na Nangu vrátíme, pak to bylo o tom, dát dohromady expedici. Udělali jsme perfektní partu, bylo nás devět, bylo to super.“

Je obvyklé, že má expedice tolik členů?

„Není. Já jsem původně chtěl jen šest členů, ale nakonec se ještě přidával Radovan Groh a Pavel Bém. Za toho jsem byl hrozně rád, protože to je jeden z nejzkušenějších horolezců v České republice a vzal si na starosti lékařské věci. A za to jsem byl hodně rád, protože se věnoval hlavně mi. Na vrchol nakonec vystoupilo šest lidí, což je neprostá bomba.“

Expedice se dělila na tři skupiny, ta vaše se chtěla pokusit o výstup Mummeryho žebrem, což ještě nikdo nedokázal, je to tak?

„Ano, já, Leoš Husták, Jirka Janák a Jirka Domanský jsme měli v plánu jít přes centrální pilíř Mummeryho cestou, která ještě není prostoupená až na vrchol. Bohužel to ale ze dvou důvodů nevyšlo. Spodní část, kterou vede centrální pilíř, byla strašně moc nestabilní, padalo tam hodně lavin, každý den několik, takže tam bylo velké riziko, že by nás něco smetlo. A navíc se nám skupina zdravotně rozpadla. Jirka Janák hned na začátku dostal kamenem a měl frakturu ukazováčku, Jirka Domanský prodělal hůře aklimatizaci a „Drobek“ Leoš Husták měl zase náběh na slabší zápal plic, i u něj nebyla aklimatizace dokončena. Tito tři se tedy na vrchol nedostali. Takže jsme se rozhodli, že půjdeme normální cestou. Z důvodu té nestability nakonec ani dolů nelyžovali Pavel Bém s Radovanem Grohem, protože jejich lyžařská cesta vedla tím samým úsekem, kterým vede Mummeryho žebro. Takže jsme udělali jednu skupinu, která šla normální trasou nahoru.“

Jak moc vás mrzelo, že nevyšel plán jít Mummeryho žebrem?

„Mrzelo mě to hodně. I po výstupu a po návratu domů. Kdyby mi někdo před odjezdem řekl, že polezu klasickou cestou na Nanga Parbat, tak tam nejedu.“

Ale asi jste musel počítat s tím, že se to může stát, ne?

„Jasně, člověk vlastně pořád improvizuje. V podstatě každý den je několik improvizačních bodů. Pořád se něco mění a vyvíjí. Na to je nejdůležitější mít zkušenosti s pohybem v těchto vysokých horách a umět kompletně změnit plány, smířit se s tím duševně. Mrzelo mě to samozřejmě hodně, ale s odstupem času si uvědomím, že stanout na Nanga Parbat, je pěkné i tou normální cestou.“

Říkal jste, že někteří členové měli problém s aklimatizací, jak jste na tom v tomto ohledu byl vy?

„Bylo to v pohodě, s aklimatizací většinou nemívám problémy. Ale měl jsem ji trochu rozhozenou oproti ostatním, protože jsem si hned na začátku udělal mačkou docela zásadní díru do nohy. Takže jsem si to musel nechat zašít a pak jsem pět dní regeneroval dole. Kluci se mezitím aklimatizovali, pak se vrátili dolů a já jsem teprve vycházel na aklimatizaci, ať nejsem moc pozadu. Takže jsem vlastně na tom kopci ve výšce kolem sedmi tisíc metrů působil třináct dní. To má pak za následek dehydrataci a další věci, tím pádem se to pak projeví na omrzlinách. A taky to tak pro mě nakonec dopadlo. Ale zase na druhou stranu jsem pak měl ve finálních partiích náskok před ostatními, protože jsem byl lépe aklimatizovaný než oni, jelikož jsem v těch výškách strávil více dní.“

Jak jste se rozhodovali o tom, že to plánovanou Mummeryho cestou nepůjde? Bylo to vzhledem k podmínkám jasně dané nebo tam probíhala nějaká diskuze?

„Diskuze tam nějaké proběhly, i vyhrocenější. Já jsem to bral tak, že jsme odjížděli s nějakým cílem a tou normální cestou jsem prostě nechtěl jít. Takže jsem se toho původního úkolu nechtěl vzdát. Ale byli jsme na to už jen tři, protože Jirka Janák měl zranění. S klukama jsem se navíc potkal, až když šli nahoru normální cestou, takže tam už bylo očividné, že to budou chtít jít tou normálkou. Komunikace probíhala i po vysílačkách, ale to je taková nečistá komunikace, není nad osobní kontakt. Takže až na tom kopci jsem zjistil, že kluci chtějí jít klasickou cestou a že bych na to Mummeryho žebro zůstal sám. A to nejde, protože dolní část vede přes ledovec, který je hodně roztrhaný a tam je třeba se jistit. Takže nakonec to rozhodnutí bylo sice bolestivé, ale jednoduché.“

Kdy na vás přišla cestou nahoru největší krize?

„Mezi prvním a druhým táborem je hodně velký nepříjemný úsek, kde jsem zažil v roce 2012 hodně velké trauma, takže jsem z toho měl letos velký respekt. Na druhou stranu mi to ale i pomohlo, protože jsem to tam znal. Ten úsek je nepříjemný tím, že se jde osm, někdy dvanáct hodin, v dlouhém táhlém žlabu, který je zasněžený, nepříjemně tam svítí sluníčko, vypadávají tam kameny a padají laviny. Je tam velké objektivní nebezpečí, které vůbec nedokážete ovlivnit. Padajícím kamenům se můžete sice snažit vyhýbat, ale jde to těžko.“

Co následovalo dál?

„Tento úsek pak končí lezeckou pasáží, které se říká Kinshoferovy skály. Je to dvě sta metrů lezení a je to ve velké výšce a po celodenním náročném lezení, takže už jste unavený. A není tam možnost někde si předtím odpočinout nebo třeba přespat. Takže tento skalní úsek se musí prostě zvládnout a je to hodně vyčerpávající. Ale úplně největší krizi jsem měl během finálního dne, kdy byla opravdu velká zima. Šli jsme po tmě a zabloudili jsme. Půl hodiny jsme stepovali na místě a to už jsem říkal, že buďto se někudy vypravíme anebo to já osobně otočím, protože ta zima byla opravdu velká.“

Nakonec to dopadlo dobře a na vrchol jste se dostali. Jak ten závěr vypadal?

„Já jsem šel první, takže jsem pořád hledal cestu. Výškoměr na hodinkách mi stále říkal, že bych měl jít ještě dvě sta metrů nahoru, což mi ale nesedělo, protože už jsem byl na vrcholovém hřebenu. A pak najednou jsem vykoukl za malým skalním masívkem a uviděl jsem vlajku. Takže tam jsem zjistil, že mi celou dobu špatně ukazovaly hodinky a byl jsem hodně překvapený, že už jsem nahoře. Jinak bývají závěry většinou extrémně nechutné a zdlouhavé. Už si říkáte, že tam skoro jste a ještě musíte jít další tři hodiny. Tentokrát se mi poprvé v životě stalo, že byl vrcholek dříve, než jsem čekal. To bylo velice příjemné.“

Jak to pak nahoře vypadalo?

„Počasí se uklidnilo, takže to bylo krásné. Záběry, které jsme nahoře natočili, vypadají, myslím, hodně dobře. To pak budou mít lidi možnost vidět v dokumentu, který vzniká a bude mít premiéru 21. prosince v kopřivnickém kině.“

Jaké máte plány na příští rok?

„Chtěl bych vylézt na jeden kopec, na který ještě nikdo nevylez. Je to na hranici Tibetu a Bhútánu a mělo by to být příští rok v září. Je tam ale složité získat povolení z čínské strany. Takže se ještě uvidí.“

O expedici vznikl filmový dokument, jehož autorem je Marek Matlovič a jsou v něm použity záběry od samotných členů expedice. Dokument bude mít v pátek 21. prosince v 19:00 premiéru v kopřivnickém kině. Součástí bude také přednáška Pavla Kořínka a Leoše Hustáka a poté bude následovat hudební vystoupení kapel Coniunctio a Srneček a Jelínek.

Petr Sumbal