Kliknutím zvětšíte„Asi to mám nějak osudově provázané,“ směje se člen bronzového družstva z olympiády v Albertvillu 1992. „Je to krásná země, všude máte blízko, hory, moře, na co si vzpomenete. A taky tam mám hodně přátel,“ vypráví dvaapadesátiletý stříbrný a bronzový medailista z mistrovství světa 1993 o Slovinsku, v němž strávil sedm let.
Minulý týden tam byl s pěti frenštátskými juniory. „Abychom využili tu cestu, dva dny jsme skákali v Planici, pak v Ljubljani a o víkendu kluci startovali v Alpen Cupu v Kranji,“ vysvětluje.
Zažil jste návrat z Pekingu šestadvacetileté skokanky Urši Bogataj, olympijské vítězky v soutěži žen a týmu mixů. Bylo to velkolepé?
Všichni byli nadšení, strašně moc si tam toho váží. Celý tým holek měl slavnostní přijetí s programem v Polhově Gradcu, kde bydlí Urša. Vypadalo to, jako když Jiří Raška vyhrál v osmašedesátém olympiádu a bylo plné náměstí. Ve Slovinsku takhle vítají všechny sportovce po velkých úspěších, zažil jsem to třeba s cyklistou Primožem Rogličem. A skoky jsou tam zimním sportem číslo 1.
Uršu Bogataj jste v minulosti sedm let trénoval v klubu. Užil jste si slavnostní akci?
Byl jsem pozvaný, známe se od jejích patnácti let a pořád jsme v kontaktu. Protože jsem ale byl ve Slovinsku s kluky a měl povinnosti, omluvil jsem se. Věnoval jsem se budoucím šampionům, doufám.
Viděl jste v tehdy patnáctileté skokance Bogataj velký talent?
Každý má nějaký talent. Na juniorech a juniorkách poznáte, kdo je pracovitý a rozhodnutý udělat všechno pro to, že chce uspět. Musíte je podporovat, když jsou zakousnutí do sportu, to je důležité. V klubu Ilirija jsem měl 130 sportovců a z nich se pak dá opravdu vychovat extrasportovec. Bylo jich hodně, o kterých můžete uvažovat, že mají šanci – kromě Urši Bogataj třeba skokané Lauro Kos (v Pekingu 2. v soutěži družstev mužů), Špela Rogelj (9. v soutěži žen), nebo Ema Volaušek, která teď dělá severskou kombinaci. Je to něco úplně jiného, než momentálně v Česku, kde ty děti chybí.
V Pekingu skákal váš syn Filip, frenštátská Klára Ulrichová a tři bývalí svěřenci ze Slovinska. Jak jste jejich soutěže prožíval?
Nevím, jestli jsem někdy měl takové nervy jako letos, když jsem se díval na olympiádu. Myslím si, že takhle jsem ještě žádnou neprožíval. Zvlášť závody holek, protože je znám takovou dobu.
Podělíte se o první dojmy po závodech se zlatými triumfy?
Samozřejmě jsem měl obrovskou radost. Když ty holky znáte tolik let a víte, co tomu daly, tak jsem jim to strašně přál a byl rád, že jim to vyšlo. Byla to s nimi krásná práce, když víte, že cokoliv řeknete, tak o tom nepochybují, prostě to dělají proto, že vás berou a věří vám.
Jaké jsou vůbec skokanské podmínky ve Slovinsku?
V Planici mají obrovské centrum, podle mě nejmodernější na světě, po vesnicích je snad třicet klubů a spousta můstků. Na to, jak je to malá země, se v tomhle s nimi nemůžeme srovnat.
Místo oslav s dvojnásobnou vítězkou olympiády jste se věnoval budoucím českým šampionům. Rostou i ve Frenštátě?
Talenty se dají najít všude, ale trvá léta, než jsou výsledky. V Dukle teď máme Kláru Ulrichovou a třináct mladých kluků. Jde ale i o to, jak zvládnou přechod v pubertě a jestli u skoků vydrží. Ať už kvůli podmínkám v klubu, nebo je třeba zláká jiný sport.
Baví vás předávat zkušenosti?
Proto to dělám. V tom vidím smysl – předat to, co jsem sám získal, někomu dalšímu.
Je pravda, že si jako trenér stále rozšiřujete své obzory?
V Ljubljani studuji pětiletý specializovaný obor psychoterapie a její součástí je i logoterapie, samozřejmě se sportovním zaměřením. V létě už budu končit třetí ročník, právě po Novém roce jsem měl po devátém semestru zkoušky. A udělal jsem, naštěstí, takže pokračuji dál. (směje se)
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
