Na světových hrách hasičů a policistů v Adelaide získal zlato a bronz.

Třetí příčku vybojoval Melčák v závodě Ultimated Firefighters jednotlivců v kategorii 30 až 35 let, světové zlato jako člen čtyřčlenného družstva České republiky v soutěži Ultimated Firefighters, což je kratší, ale silovější obdoba náročného hasičského víceboje TFA (Toughest Firefighter Alive – Nejtvrdší hasič přežije). Navíc Melčák získal i dvě čtvrtá místa, a to v orientačním běhu a ve výběhu do 30. patra nejvyšší budovy v Adelaide, kde v plné hasičské výzbroji a výstroji a se zapnutým dýchacím přístrojem ve 34 stupních Celsia ztratil na třetí místo pouhé dvě vteřiny.

S jakými ambicemi jste na hry odjížděl?

Hlavně nezískat další čtvrtá místa do sbírky, neboť bramborových umístění mám ze světových her již dost. Ale po dvou závodech, orienťáku a výběhu do třicátého nadzemního podlaží v plné výstroji s aktivním dýchacím přístrojem, jsem bramborové umístění rozšířil o další dvě, přičemž ve výběhu mě dělily od bronzu dvě vteřiny. Orienťák jsem měl jako doplňkový sport, navíc v obou disciplínách byli přede mnou vždy Španělé, tak jsem to chtěl už konečně prolomit.

Získal jste bronz v jednotlivcích a zlato v družstvech. Která z těchto medailí má pro vás větší cenu? Proč?

TFA, zkrácená a silovější verze Ultimate firefighter. Rozhodně jsem nepočítal s takovým úspěchem v družstvech, neboť z jedenácti týmů v družstvech do pětatřiceti let v obsazení Španělsko, Austrálie, Nový Zéland, USA, Brazílie, Venezuela, Kanada, smíšený Evropský tým Rakouska a Německa a dalších, jsem po výsledcích v jednotlivcích považoval bronz z družstev za vynikající úspěch. Ale hodně dobře jsme obsadili jednotlivé disciplíny, takže pro mne je bronz osobní úspěch v královské a profesní disciplíně her, ale v družstvech jsme tímto udělali „díru do světa“, a pro tento druh profesního sportu jsme udělali obrovský skok. Hlavně u nás v Hasičském záchranném sboru České republiky. Je potom velmi příjemné, když vám Španělé a Brazilci sami řeknou, že jsme měli velmi silný tým…

Jak vlastně závod jednotlivců probíhal? Přišla na vás během něj krize? Jak jste se s ní vypořádal?

Oproti klasickému TFA závod probíhal celý den, takže po první disciplíně jsem měl dvě hodiny volno, a poté začala další disciplína. Trvalo to od osmi do čtyř odpoledne, tak jsem si připadal jako Šebrle, který má závody celý den během něhož sní jednu tatranku. Bylo to náročnější na soustředění a přípravu na jednotlivé disciplíny tak, aby byl člověk vždy stoprocentně připraven na každou disciplínu, protože jakákoliv chyba v této zkrácené verzi znamenala ztrátu pár vteřin. A dohnat to bylo nemožné, což se projevilo ve výsledku, kdy na prvního a druhého jsem ztrácel osm respektive šest vteřin, a čtvrtý a pátý byli za mnou po jedné sekundě, což ve výsledném čase 6:24 je minimální rozdíl.

Jak vás brali ostatní závodníci? Patřil jste mezi favority?

Kromě Angličanů a Švédů byli v soutěži vesměs hasiči ze zemí, kteří již několik soutěží absolvovali a jsou na špičkové úrovni. Spíše je možná odradila zkrácená a silovější verze a ne vzdálenost Austrálie, protože jsem se s nimi setkával na minulých světových hrách. Vůbec jsem nevěděl, jak mě zkrácená verze bude sedět, neboť jsem typ vytrvalce a ne silového závodníka. A proto si myslím, že mi sedí klasické TFA, favorit jsem určitě nebyl.

Kam byste z celkového pohledu letošní hry v Adelaide zařadil ve své sbírce úspěchů?

Hry na mne působily velice uvolněným dojmem, i když se jich zúčastnilo na dvanáct tisíc sportovců v devětasedmdesáti sportech, ve státě, který se mi vryje do paměti se spousty zážitků jako země klokanů, koal a rozmanité přírody. Země, kde společnost je v chování lidí k okolí úplně někde jinde než naše, a kde jsem získal medaili v nejtěžší profesní soutěži na světě. Ono v řadách odborné veřejnosti je něco jiného dovést medaili například z orienťáku nebo z TFA, ale pro veřejnost, která neví, co to je soutěžit v profesní disciplíně, je každá medaile úspěchem. Takže letošní hry a hry na Novém Zélandu před pěti lety, kdy jsem poprvé TFA absolvoval, vyčnívají z řady.