Člen bronzového družstva z olympiády v Albertville 1992, dvojnásobný vicemistr světa na velkém můstku z Falunu 1993, bronzový medailista z téhož šampionátu na středním můstku i z Turné čtyř můstků 1993 a světový šampion v letech na lyžích z Planice 1994 své zkušenosti dnes předává mladým následovníkům jako vedoucí trenér v TJ Dukla Frenštát pod Radhoštěm. Do Areálu Jiřího Rašky na domácích Horečkách se vrátil v roce 2018 po osmi sezonách ve slovinském klubu Ilirija Ljubljana.
Kolik svěřenců v Dukle trénujete?
Zhruba třicet ve věku od šesti do dvaadvaceti let. Ti do čtrnácti let jsou v TJ Frenštát, pak přejdou do Dukly, oba kluby jsou propojené a spolupracují spolu.
Vyrůstají ve Frenštátě i čeští reprezentanti?
Štěpán Kysel, Daniel Škarka a Filip Křenek jsou v juniorské reprezentaci, v úzkém seniorském výběru je Benedikt Holub (synovec bývalého vítěze Turné čtyř můstků Jakuba Jandy – pozn. red.) a v širším výběru Petr Vaverka. Mezi ženami je Klára Ulrichová, která je stále členkou Dukly Frenštát, ale studuje vysokou školu v Praze a už třetí sezonu trénuje v Liberci.
Otisk vaší trenérské stopy byl i na dvou zlatých medailích Slovinky Urši Bogataj v olympijském Pekingu 2022, kterou jste sedm let trénoval v klubu.
Spolupracovali jsme spolu jedenáct let, i po mém odchodu ze Slovinska, až do konce její kariéry. Před olympiádou byla s námi v letních měsících několikrát na tréninku ve Frenštátě, pro naše sportovce udělala i besedu a spolupracuje s námi na projektech Erasmus+.
Víte, co dvojnásobná olympijská vítězka dělá dnes?
Pořád jsme v kontaktu. V loňském roce na Světovém poháru spadla a poškodila si kolenní vazy. Kariéru musela přerušit, potom otěhotněla a v srpnu se jí narodil syn. Myslím si, že se teď dá na trenérskou dráhu.
close
info
Zdroj: Deník/ Archiv VLP
zoom_in
Skokané na lyžích z Frenštátu - zleva Jaroslav Sakala, František Jež a Jakub Janda.
V minulosti patřily skoky na lyžích mezi parádní české sporty. Proč už tomu tak není?
Mládež všeobecně dnes nemá přístup, jaký vyžaduje vrcholový sport, který se dělá prakticky na profesionální úrovni. To je hlavní věc, kterou řeším především na klubové úrovni. Ani moc nejsem orientovaný na výsledky, ale na přístup. Když funguje, je u mladých vidět progres ve výsledcích. Začínáme od základu u malých dětí přes juniory a řešíme to neustále.
V čem je největší problém?
V dnešní době je to boj s mladými, kteří mají všechno a jejich touha a motivace překonávat překážky není tak velká. Čekají, že to nějak přijde samo a trenér z nich udělá mistra světa, ale zapomínají, že to ze sebe udělají jedině sami. Jiná cesta není.
Je to osamocený boj, nebo vás v této iniciativě podporuje skokanský úsek Svazu lyžařů ČR?
Tím, jak se vyměnilo vedení, předseda skokanského úseku Víťa Háček a sportovní ředitel Filip Sakala (syn Jaroslava Sakaly – pozn. red.) přesně tyhle věci vnímají. Vidí, že základ je ten přístup, a začínají ho u kluků měnit. Věřím, že do budoucna to bude znát.
Přístup je jediný důvod, proč zaostáváme za světem?
V současném českém skoku je to hlavní faktor. Nemyslím tím ale Romana Koudelku, on je jiná liga a „stará škola“. Bohužel má smůlu, že byl zraněný. U generace pod ním, která teď nastupuje, je to základní podmínka. Když se tohle postupně změní, tak jsou tam pak i další faktory – materiál a finanční prostředky na to, aby se skokani mohli připravovat v zahraničí, když u nás máme můstky v takovém stavu, v jakém jsou. Ale bez přístupu, i když budete mít miliony, vás to nikam neposune.
Vypadá to, že velkolepé plány na rekonstrukci Areálu Jiřího Rašky, která měla být hotová v roce 2030, ustrnuly na mrtvém bodě. Kde v zimě trénujete?
Stojí nás neskutečné úsilí, aby můstky byly provozuschopné. V zimě na nich ale skákat nemůžeme, protože síť, abychom mohli sníh ušlapat, stojí dva miliony korun. Velkou pomocí by byla nová stopa, kterou vyrábí Slovinci. Stojí také jednotky milionů, ale na můstku by se dalo skákat celý rok. Když by přišlo chladnější období, zapnula by se ledová stopa jako v zimě, jen by se doskakovalo na hmotu. Hybridní závody dnes podporuje i Mezinárodní lyžařská federace FIS.
Celoroční provoz na frenštátském můstku H-106 by asi skokanům ušetřil peníze i čas.
Byla by to velká pomoc hlavně pro mladé, protože v zimě musíme jezdit do polského Szczyrku a Zakopaného a to stojí strašné peníze. Vlastně peníze, které máme, vozíme do zahraničí.
Finance na ledovou stopu v klubu nemáte, přesto se snažíte svým svěřencům pomáhat i jinak. Prozradíte, o co jde?
Spolupracujeme se slovinskou skupinou Team 11, jejímž jsem členem, a děláme projekty Erasmus+. Před dvěma lety to byl Bezpečný skok, kdy jsme mládež seznamovali s tím, jak používat sociální sítě. Nyní jsme byli součástí rok a půl trvajícího projektu NUTRI-A, který byl zaměřený na stravování a zdravý životní styl mladých sportovců od 15 let.
Týkalo se to jen skokanů z Frenštátu?
V mezinárodním projektu NUTRI-A byli Chorvati, Slovinci a Češi. Byli jsme hlavní partner, ale nabídli jsme ho i dalším. Zapojil jsem sportovce z Centra individuálních sportů Ostrava (CISO), frenštátskou plavkyni, v Rožnově dva skokany i sjezdaře a jednu trampolínistku. Chceme, aby mladí věděli, jak vypadá přístup profesionálního vrcholového sportovce.
Tvářemi projektu byli Slovinci – například skokanky Urša Bogataj a Ema Klinec, tenista Blaž Rola, sportovní lezkyně Mia Krampl, atletka Agáta Zupin i trenér fotbalové reprezentace Matjaž Kek. Zapojili se do něj i Češi?
Využili jsme české vědce z Olomouce, kteří vyvinuli aplikaci, ve které je krásně vidět, jak děti dokážou nebo nedokážou regenerovat po tréninku a fyzické zátěži, jaký vliv na ně mají studijní nároky, rodinný i sociální život. U skokanů i to, jakým způsobem se snaží držet tělesnou hmotnost, která je pro ně klíčová, a kdo je v ohrožení tím, že hubne svépomocí. Výsledky ukázaly, kde mají rezervy. Souvisí to právě s tím přístupem. Sportovec musí znát tuto oblast i rizika, která z toho plynou. Na to je třeba se u mládeže zaměřit především, aby sportu dokázala přizpůsobit životní styl. S tím pak přijdou i lepší výsledky a nemusí to trvat roky.
