Kopřivnická rodačka je totiž mimo jiné úřadující mistryní České republiky do 22 let v dálce i díky prvnímu životnímu skoku přes šest metrů (v září uplynulého roku v Praze skočila nejprve šestým pokusem 602 centimetrů a v další sérii přidala ještě další dva dílky – pozn. red.). Byl to docela povedený rok. Ale víc než nějaké výhry mě těší překonaná hranice šesti metrů, říká tichým a skromným hlasem talentovaná svěřenkyně trenéra Aleše Dudy.

VERONIKA ŠÁDKOVÁ – atletka, dálkařka

Narozena: 20. února 1996
Osobní rekord v dálce: 604 cm
Největší úspěchy: zlato z mistrovství České republiky atletů do 22 let (2012 – 604 cm), zlato z halového mistrovství České republiky dorostenek (2012 – 592 cm), stříbro z mistrovství České republiky juniorek (2012 – 582 cm) a 6. místo na mistrovství republiky dospělých (2012 – 584 cm)

Bylo to pro vás nečekané, skočit vlastně skoro na konci sezony přes šest metrů?

Jak se to vezme. Ale v tu danou chvíli mě to docela překvapilo, protože předtím jsem se dost výkonnostně trápila. Ale na druhé straně jsem věřila, že už to snad konečně vyjde, protože jsem po té metě docela dlouho pokukovala.

Vy jste však měla přece docela vyrovnané výkony. Co je podle vás pro takový ten výkon, kterým uletíte, zapotřebí?

Jednoznačně k tomu musí všechno přijít – dobré počasí, forma, štěstí, ale třeba taky dobrá motivace.

Kde tu motivaci berete?

Tahám si to z muziky, kterou před závody poslouchám. Musí mít v sobě rytmus, ale nesmí být příliš rychlá. Ale že bych měla nějakou oblíbenou skupinu nebo zpěváka, to ne. Při výběru si dávám záležet fakt jen na té rytmice – no zkrátka je to taneční hudba.

Patříte už mezi velké talenty vítkovické atletiky, ale pokud vím, tak vy jste s královnou sportů nezačínala…

Máte dobré zdroje, je to pravda (smích). Já opravdu nezačínala s atletikou, ale s tenisem. Jenže pak mi odešel trenér do Olomouce a já najednou neměla s kým trénovat. Sice jsme s rodiči hledali nějakého jiného trenéra, ale když už jsme ho našli, tak jsme pro změnu zjistili, že se nám nedaří sladit čas na přípravu. To bylo někdy na konci základky a já po ní chtěla jít na sportovní gymnázium sem do Ostravy a v tu chvíli, ať se to našim líbilo nebo ne, připadala v úvahu pouze atletika. A rovnou jsem se dostala k panu trenérovi Aleši Dudovi, u něhož jsem doteď.

Ale přitom atletické kořeny v rodině jsou…

To je pravda. Mamka i taťka se věnují vytrvaleckým tratím, ale oni zpočátku vlastně ani nechtěli, abych i já dělala atletiku. Sice jsem jako malá občas jezdívala na dětské běžecké závody, ale to bylo při tenise. A navíc jsem i tančila v lidové škole umění. K atletice jsem tedy fakt defi nitivně přešla až těsně před nástupem na sportovní gymnázium.

Tam jste musela podstoupit talentové zkoušky a prý jste nejhůř dopadla v testech na vytrvalostní běh, kterému vaši rodiče holdují. Co vám na to říkali?

Dost si ze mě utahovali. Ale zas mě znají, že mě ty jejich dlouhé štreky moc nebaví, takže až tak překvapení tehdy nebyli. No ale taťka určitě rád nebyl, že právě vytrvalostní běh byl v mých testech nejhorší. Zato mamka si ze mě docela dlouho dělala srandu.

Jak sama říkáte, vytrvalecké tratě v oblibě nemáte. Ale váš trenér prozradil, že mimo jiné zkoušíte třístovku či čtvrtku přes překážky. A na to už je přece zapotřebí v tréninku občas oživit obecnou vytrvalost, nebo se mýlím?

Tak trochu jo, ale není toho naštěstí moc jako u běžců vytrvalců. Kdybych to chtěla ale přehnat, je to tak asi nejdelší trať, kterou jsem ochotná běhat (smích).

A co tanec, ten jste už úplně opustila?

Jo, na to fakt už nezbývá čas. Bylo to ale fajn, moc ráda na to vzpomínám. Zkoušeli jsme vlastně mix tanců – od klasiky přes lidové tance až po balet. A musím říct, že se mi občas po tom i stýská. Hlavně teď, když jsme chodili do tanečních…

Ale v tanečních to pak pro vás musela být trochu nuda.

Ani ne, je však fakt, že už jsem trochu něco uměla (úsměv). Sice tam bylo i něco nového, ale většinu kroků už jsem uměla. Takže jsem si to i díky dobrému partnerovi – basketbalistovi Danielu Klimkovi –, kterému to taky šlo, spíš jen tak užívala.

Teď podle vašeho trenéra prožíváte strmý růst ve výkonnosti, a to by tedy chtělo někde na mezinárodním poli zúročit. Jaké máte třeba plány pro příští sezonu?

Hrozně ráda bych se probojovala na mistrovství světa atletů do 17 let, kde je nominační výkon jen o centimetr dál, než je můj osobák – tedy 605 centimetrů. A kdyby to vyšlo, pak bych se určitě ráda dostala i na mistrovství Evropy juniorů do 19 let. Ale tam je limit už přece jen kvalitnější – 620 centimetrů, takže se uvidí, jak to všechno půjde, protože jsem teď měla nějaké zdravotní problémy, a celá příprava tak trošku pokulhává. Zkrátka, momentálně úplně naplno netrénuju.

Ale před pár týdny jste absolvovala soustředění na Kanárských ostrovech. To jste tomu tréninku tam příliš nedala?

Bylo to tam takové všelijaké, no… Určitě to ale nebylo úplně naplno. Momentálně třeba tu dálku v tréninku úplně vynecháváme, jen občas nějaké odrazy. A taky běháme nějaké úseky a občas překážky.

Co vás na Kanárských ostrovech nejvíc uchvátilo?

Řekla bych tak nějak celkově, že to tam bylo skvělé. Ale asi hlavně vzduch tam oproti Ostravě byl úžasný. Navíc jsme tam byli i s tréninkovou skupinou Dalibora Kupky, takže jsem mohla třeba od Zuzky Hejnové leccos okoukat.

Jak na vás působí?

Jak bych to řekla? Viděla jsem ji trénovat, sledovala jsem ji, jak maká – no, mám ještě co dohánět. A musím říct, že si z ní teď i docela beru příklad. Navíc jsem se Zuzanou bydlela na pokoji, takže jsem ji docela hodně poznala. A můžu říct, že Zuzka byla hodně v pohodě. Dá se s ní dobře pobavit.

A když už jsme u Zuzany Hejnové, která vybojovala olympijskou medaili, dokážete momentálně říct, řekněme, v procentech, jaký je mezi vámi třeba v tréninku rozdíl?

No, to je pro mě docela těžké, ale musím přiznat, že já sama teď momentálně trénuju na padesáti šedesáti procentech toho, co ona.