Jaroslav Kubálek upřesňuje, že pokud je běžný školní rok, neovlivněný pandemií, chodívají k němu žáci se zdravotním postižením z novojičínské praktické školy a také klienti Slezské diakonie, kteří si u něj zřídili sociálně-terapeutickou dílnu.

„Jednou tady okolo jela mistrová z praktické školy a zeptala se, jestli by děcka z praktické mohly chodit na praxi. Řekl jsem, že ano, a tak tady dnes ty děti chodí. A v diakonii jsem dělal nějakou práci na zahradě. Bavil jsem se o možnosti práce pro děti s paní vedoucí, oni pak přišli s tím, jestli by si tady nemohli udělat dílnu. Tak jsme je nechali. Sehnali si dotaci, my jsme něco přihodili a oni si tak tady dělají zahrádku,“ říká Jaroslav Kubálek.

Ze Slezské diakonie i praktické školy dochází do zahradnictví kolem tří až pěti dětí, z praktické školy jich je někdy i více.

„S některými z nich to je někdy opravdu těžké, ale musím říci, že s nimi je tady často lépe než se zdravým člověkem. Většina jich chce dělat a když je člověk pochválí, tak dělají, jak jen jsou schopni. Musí se jim to třeba říct čtyřikrát, ale udělají to tak, jak to člověk řekl, některému středoškolákovi se to řekne třikrát a stejně to někdy udělá jinak. Navíc u některého středoškoláka je cítit, že se mu nechce, oni chtějí – to je nebetyčný rozdíl,“ pokračuje Jaroslav Kubálek.

Podle něj se děti s se zdravotním postižením hodně snaží, a když se jim dostane poděkování nebo nějaké odměny v podobě sladkosti, opékání špekáčků nebo zeleniny, kterou si mohou odnést, tak ze sebe dostanou vše. „A mistrové jsou fajn. Je to příjemné,“ podotýká Jaroslav Kubálek.

Zdravotně postižení, kteří do zahradnictví chodí, třeba v nedalekém zámeckém parku hrabou listí nebo sázejí kvítka. Při tom si mohou prohlédnout zahradu nebo i zámek. Oproti sezení v dílně je to pro ně vítaná změna. V zahradnictví například vysazují truhlíky, ale také okopávají nebo jen zametají.

„Odtud také ty děti chodily do zámecké restaurace, kde se učily objednávat jídlo, aby věděly, že si musí objednat,“ poznamenává Jaroslav Kubálek.

Mezi dětmi, které mu do zahradnictví chodily, už Jaroslav Kubálek poznal řadu zajímavých osudů.

„Přišla tady třeba holka, která se bála kočky, bála se psa, bála se sekačky. A když odtud odjížděla, hladila psa, držela kočku a jezdila na sekačce. Rok předtím přitom měla panickou hrůzu a před kočkou utíkala. Oni jsou fajn. A některých je vidět, jak velkou mají radost z práce anebo z toho, že si mohou utrhnout rajče, nebo nějakou zeleninu, a to si pak mohou odnést. Je tady s nimi dobře a já s nimi počítám,“ uzavírá Jaroslav Kubálek.