Osmapadesátiletý Radim Heinich ve svém životě bravurně kloubí několik svých vášní – cit pro interiérový design, lásku k jízdě na kole a potěšení z výškových staveb. Do věžového vodojemu v mládí s přáteli častokrát chodíval za dobrodružstvím, protahoval se úzkými průlezy, smetával pavučiny z obličeje a slézal žebříky nahoru a zase dolů. Když padly první úvahy o tom, že by se mohla pětadvacetimetrová stavba zbourat, zpozorněl.
„Ta představa mi drásala srdce a musel jsem s tím něco udělat. Rozhodl jsem se proto vodojem koupit. Impulsem mně byla i publikace, kterou mi dovezl známý z Austrálie a v níž byla zmínka o podobné, leč menší stavbě v Rakousku, z níž vznikl ateliér,“ vzpomíná Heinich na čtvrt století starou minulost.
Klikatá cesta k cíli
Získat vodojem, který byl mimo provoz, však nebylo snadné. Vodárny jej téměř vyřadily z evidence, následně jej navíc nemohly prodat přímo, ale ve veřejné soutěži, kde Heinich – přestože nabídl nejvíce – vodojem nezískal.
To až po několika letech, kdy jeho nový vlastník vyhlásil bankrot a z ochozu věže realitní kancelář spustila banner „K PRODEJI", který Heinichovi rozproudil krev v žilách.
A tak zatímco v roce 1996 přišel vratimovský srdcař zkrátka, o čtyři roky později mohl začít přemýšlet, co s vodojemem dál.
Vybudoval v něm schodiště a zprvu jej coby milovník obrazů využíval jako ateliér a galerii. Později se rozhodl zpřístupnit jej za určitých podmínek lidem.
„Každoročně zde pořádáme za doprovodu cimbálovky zpívání koled, přičemž v noze věže se směstná sedmdesát i více lidí, které vynikající akustická kulisa naladí na Vánoce. Lidé se zde mohli zúčastnit i mnoha dalších akcí, dnes ale věž primárně slouží k ubytování,“ popisuje Radim Heinich.
Pod názvem Art Tower ji lze nalézt na největších portálech s ubytováním u nás i v zahraničí, podmínkou je rezervace alespoň na dvě noci.
Pobyt je možné skloubit s půjčením kol i dvojkol u nedaleké řeky Ostravice v půjčovně Coolárna, kterou rovněž provozuje Radim Heinich s rodinou. Je totiž už odmala také zapálený cyklista a v posledních pěti letech i velocipedista.
Po vstupu do klubu velocipedistů ze sousední Hrabové jej totiž nejčastěji zahlédnete právě na vysokém kole, na němž se účastní řady klubových akcí.
Důraz na eleganci
Na takzvaném kostitřasu zpravidla nosí původně koňskou přilbu, protože ojedinělé pády z výšky bolí, navíc mu moderní cyklistická přilba k takzvanému kostitřasu nepřipadá dostatečně důstojná.
„Je to takový exkurz do minulosti, avšak jízda na vysokém kole je velmi příjemná,“ pochvaluje si muž prostředek, na němž ke svému vodojemu jezdívá nejčastěji.
„Věž mají rádi také rozhlednáři, jsme dokonce v registru rozhleden České republiky,“ podotýká Radim Heinich.
Nadšenci si fotí však nefotí jen výhledy, ale i samotný interiér věže, do jejíž údržby a proměny majitel napumpoval velké peníze.
Renovace podle něj bude nekonečné celoživotní úsilí, dalším cílem je vybudování střešní vyhlídkové terasy, která výhled do krajiny posune o sedm metrů nad stávající ochoz.