Jsem prostě jiná, říká herečka Martina Preissová

Miluše Šplechtová: Po dětech se mi stýská. Ale dveře u mě mají vždy otevřené

Zasáhla mě povídka, kde přiznáváš, že jednu věc ostatním závidíš – když má někdo otce. Mám to podobně. Ovlivnilo tě, že tvůj táta zemřel v době, kdy jsi byla na vysoké?
Samozřejmě. Jeho definitivní odchod, to, že už fyzicky neexistuje, tě donutí vyštrachat a najít ve svém nitru mužský element, který ti pomáhá zdolat věci, jež by ti za normálních okolností pomáhal zdolat on. Na druhé straně se z tebe stane věčná hledačka jeho náhrady. Bez mužských zad, za která se dá schovat, je život pro ženu hodně těžký. A když pak vidíš, že jsi v rodině tou, která se, ač nejmladší, postaví na nohy a otřepe jako jedna z prvních, mobilizuje tě to spíš k pomoci druhým. Já jsem se ale vždy bránila glorifikaci mrtvých, snad i proto, že mrtvých, které jsem milovala, byla v mém životě spousta. Příčí se mi stavět je na piedestal. A i proto v knize svému tátovi věnuju jen jednu povídku. Ale troufám si říct, že kdyby žil, tak je dost věcí v mém životě jinak.

Že by ses třeba poprvé tak rychle nevdala? Navíc hodně mladá a za muže o dvanáct let staršího…
Nejsem vůbec schopná říct, jestli by to takhle dopadlo, nebo ne, ale samozřejmě by moje životní kroky podléhaly pohledu táty. Mohla bych se ho zeptat. Vycítila bych z něj, což dcery intuitivně dokážou, jestli se mu líbí, co dělám, jestli mu je dobře s člověkem, kterého jsem si přivedla domů. Bylo by to pro mě samozřejmě směrodatné jen do určité míry, ale i tak. Existence otce tě v mnohých věcech ovlivní i podvědomě.

Tvůj táta byl houslista, ale po letech této umělecké profese nechal a věnoval se soukromému hospodaření. V knize naznačuješ, že jeho touha po půdě byla zřejmě větší než touha po muzice. A že se možná v pubertálním věku zkrátka jen blbě rozhodl…
Víš, to jsou věci, kdy informace z vlastní rodiny taháš jak z chlupaté deky. Dokud se máš koho zeptat, je to skvělé. Ne vždy ti ovšem chce dotyčný odpovídat. Moje babička, tátova máma, která zemřela před dvěma roky v pokročilém věku pětadevadesáti let, o tom mluvila vždy stejně. Že díky jejímu venkovskému původu tatínek miloval zvířata, že k nim měl vztah, ale nakonec se rozhodl pro housle. Ale jak stárneš a skládáš si věci sama, zjistíš, že to možná nebylo až tak černobílé. Rodina, ve které vyrůstáš, tě chtě nechtě determinuje. A tatínek se narodil do rodiny akademického malíře. Babička v životě nepracovala, byla v domácnosti, starala se o dědův ateliér, o jeho návštěvy, o jeho komfort, o blaho jejich tří dětí. Tátův mladší bratr šel studovat do Hořic sochařinu, mladší sestra pedagogickou vysokou školu, češtinu a hudebku. Asi bylo nepatřičné a nemyslitelné, aby se nejstarší syn z veskrze akademické rodiny dal na zemědělství, ačkoli si to někde v hloubi duše přál.

Judit Bárdos: Pandemie mě připravila o peníze. Začala jsem péct dorty a zákusky

Takže se opřel do houslí.
Což konvenovalo názoru rodiny. Ale život ti nakonec stejně ukáže, kterou cestou se vydat. Mému tátovi se to ovšem vyjevilo za okolností velmi dramatických. Byl rok 1989, pro naši rodinu dost turbulentní období. Začaly se lámat hodnoty, struktury, všechno bylo najednou „jinak“, aniž by tomu kdokoli z naší malé vesnice rozuměl. Proč se tomu tak děje a proč ti lidé, kteří se najednou objevují v televizi, navíc jim naprosto neznámí, začínají řídit jejich životy… Kvůli tomu, že byl táta zástupcem ředitele v lidušce, měl samozřejmě i nějakou „politickou minulost“. Takže byl ve straně a tím pádem pro něj v toku událostí nebylo místo. Naší rodině ale vrátili v restituci pole i statek a on pochopil, že je to ta chvíle, na kterou čekal. Že se může vrátit ke svému snu. I za cenu toho, že měl jako houslista jemné prsty a nedisponoval žádným vybavením. Vůbec netušil, že to fyzicky nezvládne, že nemá vnitřní sílu vše utáhnout. Navíc začátky podnikání v devadesátkách byly šílené. Snažili jsme se mu pomáhat, ale brzy nato onemocněl a roku 1996 zemřel. Svůj sen si užil jen velmi krátce.

Jak tátovo rozhodnutí soukromě hospodařit vnímala tvoje máma?
Moje máma tátu bezmezně podporovala, absolutně ve všem, co udělal. (odmlčí se) Tuhle schopnost jsem do jisté míry zdědila taky. Schopnost vždy respektovat i tolerovat to, co muž chce, co si přeje a co je jeho životním motorem. Máma byla tátovi pravou rukou.

Co se stalo se statkem po tátově smrti?
Určitou dobu vše běželo setrvačností, můj brácha se ještě chvíli pokoušel ho vést, ale brzy pochopil, že to nedá, že je to pro něj falešná cesta. Myslím si, že je dobře, že to rozpoznal docela brzy, protože kdyby vše protahoval, mohly být následky daleko horší. Postupně se rozprodalo vybavení i pole. Velkokapacitní vepřín nejdřív pronajal, nakonec ho taky prodal. Tyhle stopy jsme zkrátka zahladili.

Z jaké rodiny pocházela tvoje máma?
Maminčin tatínek v osmačtyřiceti letech ovdověl, takže jsem svou babičku ani nepoznala. A děda Palát s námi žil – na vejminku, i když ve společné domácnosti – od mého narození. Neskutečný podivín, ale jadrný, obyčejný sedlák, v tom nejlepším smyslu slova. A srdcem i duší vinař, historky s ním byly dost veselé. Měl nesmírně přátelskou povahu, oplýval mnoha kamarády, neustále byl někdo u nás ve sklepě. Děda nás pak naháněl: „Pojďte zpívat, pojďte je bavit!“ To proto, aby hosté co nejvíc vypili. (smích) Kvůli tomu, že s námi žil tak dlouho v jedné domácnosti a babičku jsem nezažila, vnímala jsem ho jako solitéra. Když dva roky po tátově smrti zemřel i on, začalo být v našem domě prázdno… Jestli se dá někdo nazvat pravým opakem dědy malíře, byl to právě děda vinař. Na všechno, včetně politiky, měli absolutně jiné názory, jiná měřítka vkusu, vzešli z naprosto rozdílných prostředí.

Ondřej Gregor Brzobohatý: U muziky jsem zůstal, protože na ni letěly holky

Dědeček z otcovy strany, malíř Antonín František Stehlík, musel ale působit také exoticky. Byly tvoje dětské pobyty v jeho ateliéru iniciačními dotyky s uměním?
Určitě. Návštěvy v ateliéru vyvažovaly můj dětský venkovský život. Vyrůstala jsem uprostřed polí a vinohradů, na dvorku mezi králíkárnami. A do toho extrém, který jsem zažívala u „městského“ dědečka s babičkou, v jejich obrovském znojemském bytě nebo na jejich chalupě, kde děda v plenéru maloval. V tomhle kontrastu jsem žila. Když naši odjeli hrát na delší dobu s cimbálovkou, dali nás do Znojma k dědečkovi a babičce na hlídání. V jejich bytě bylo snad sto obrazů, možná i víc. A nešlo pouze o dědovy malby, ale i o díla Vincence Beneše, Márie Medvecké… Spousta různých stylů i tvarů.

Takže jsi usínala a před spaním studovala obrazy?
A říkala si „… proč je ta paní tak ošklivá a proč tahle nemá ruku?!“ Navíc děda malíř byl povídací, vyprávěl nám příběhy jednotlivých děl, ukazoval italské monografie. Už jako malá holka jsem chápala, co je „Zrození Venuše“, znala jsem příběh Leonarda da Vinciho, věděla jsem, kde se v Itálii nacházejí nejkrásnější chrámové obrazy, které děda spatřil na vlastní oči. A když jsem si chtěla číst, měla jsem na stolku vedle Honzíkovy cesty i Seiferta. Vliv kulturního zázemí se projevil, když jsem si vybírala, co budu v životě dělat dál. Tatínek mi tenkrát řekl: „Umíš všechno, ale od každýho jenom trochu. Vyber si střední školu, abys to všechno uplatnila a aby ses mohla rozhodnout, jak pokračovat!“ A tak jsem šla na střední pedagogickou školu ve Znojmě, která měla výbornou úroveň tzv. výchov – výtvarky, hudebky… Až tam jsem se odloupla. Nějak vnitřně jsem věděla, že ze mě nikdy nebude sochařka, ani keramička, ani malířka, dokonce ani baletka. (smích) Ale cítila jsem, že je mi v umění dobře.

Opravdu souviselo tvoje rozhodnutí studovat herectví na JAMU s tvou první láskou, jak jsi mi kdysi říkala?
Bylo to tak. Oslovil mě znojemský pedagog Petr Žák, jestli bych nespolupracovala s jeho amatérským divadelním souborem. Šlo o malou roli a já to brala spíš jako příjemně zaplněné odpoledne. Navíc jsem se tak dostala mezi fajn lidi z místního gymnázia. V létě jsme pak spolu jeli společně na tábor, kde jsem dělala praktikantku. A právě tam jsem poznala Petrova syna, taky Petra, který studoval na JAMU režii. Stejně jako jeho otec i on dokázal o divadle skvěle mluvit. Večer co večer jsem ho poslouchala a otevíral se mi úplně jiný svět. Pochopila jsem, že mě divadlo skutečně zajímá. Jestli jsem do Petra byla týden zamilovaná, tak to pomohlo přinejmenším k tomu, že jsem se na přijímačky na herectví nakonec přihlásila.

Mám ráda náročné úkoly, říká oslavenkyně Iva Janžurová

Cítila ses jako mladá holka hezká?
Věděla jsem, že se líbím, nicméně moje okolí, rodiče, bratr, babička i děda, k tomu vždycky dodávali ono „ale“. Což je, myslím, docela potřebné. Takové to „nelítej moc vysoko, pád bude bolet!“ jsem od nich slyšela mnohokrát. Docela brzy jsem pochopila, že určitá, dejme tomu „výjimečnost“ vzhledu, je v naší profesi dar, ale není to všechno. Krása není pomíjivá, jenom se mění. Mění se její kvalita, její energie. I s šedivými odrosty se cítím stejná, vnímám se stejná. A vím, že pořád jde o krásu, jen pro někoho jiného.

Měla jsi období, kdy ses svým vzhledem trápila?
Měla – když jsem se po dvou mateřských vracela do divadla. Říkala jsem si, že mi ještě není čtyřicet, ale za tu dobu s dětmi jsem nezestárla o pět, ale o deset let. I tělo dostalo zásah. Cítila jsem se „nezařaditelná“, jako bych stála na jehlanu, kývala se a nevěděla, kam patřím. Pak jsem pochopila, že když s tím přestanu bojovat a přijmu, že mám nějaké dispozice a geny, nějakou tělesnou konstituci, nebude mě to tak bičovat. Snažím se ale udržovat ve formě, která mi je příjemná. Navíc když je mně samotné se sebou dobře, tak i vyzařuju. Je úsměvné, že když mě lidé po určité době potkají a řeknou: „Ježišmarjá, tobě to sluší, shodila jsi nějaký kilo? Máš něco s vlasama?…“ a já vím, že to není pravda. Důležité je se s tím nervat – to pak z tebe udělá ustaranou, se sebou nespokojenou ženu. Vím, že mi nějaké kilo přebývá, často to závisí i na lunárním cyklu. Pak si řeknu, že se nemůžu stát jednou z davu, prototypem ženy, která bude vypadat jako padesát tisíc dalších, jsem prostě jiná.

Od června se po vynucené pauze začalo v Národním opět hrát. Jaké to je být tak dlouho bez kontaktu s jevištěm?
Jsem vlastně ráda, že jsem došla k poznání, že to vydržím, že to mnou necloumalo. A taky že se nebojím vrátit, že se mi neroztřásla kolena, když se řeklo „začínáme hrát“. Že inscenace jsou tak pevně postaveny, že do nich vpluju, bezbolestně a ráda. Když během covidové pauzy vznikaly naše audiovizuální projekty, byla jsem vděčná, že se zabýváme formáty na pomezí divadla a filmu, novým žánrem. Ale upřímně – nemusím v téhle etapě umění zůstat napořád. Jsem ráda, že se divadlo vrátilo se vším všudy, protože dlouhodobě hrát bez okamžitého kontaktu s divákem pro mě nemá smysl. Ale nějaký vnitřní restart jsem potřebovala.

Pandemie – i kvůli mnoha nepromyšleným krokům vlády – vzbudila v některých lidech pocit, že umění je nedůležité, zbytné, nadstavbové…
A umělce to donutilo k tomu, že musí svoji existenci pořád obhajovat. Přinášet důkazy o tom, co se stane, když umění vymizí. Tím se vracíme hluboko před listopad 1989.

Martina Formanová: Po smrti Miloše jsem se chtěla ze smutku vypsat

Začala jsi hrát v seriálech. Je to zlom, když tě v pětačtyřiceti začnou lidé ze dne na den poznávat?
Pro mě ne. Na naši normální dovolenou do Chorvatska pojedu i letos. A neobtěžuje mě, když za mnou na pláži přijde pán s kartičkou a poprosí o podpis. Když k tomu přistupuješ takhle, jsi svobodná. Martinovi (manžel Martin Preiss – pozn. red.) to třeba vadí víc, ale já se tím netrápím. Je paradoxní, že jeden seriál způsobí větší popularitu než dvacet let v jednom divadle, ale to je prostě věc snadné dosažitelnosti. S Národním se do obýváku lidem nedostaneš.

Přece jen, v seriálech jsi se nikdy moc neobjevovala a teď hraješ hned ve dvou…
Působení ve Slunečné je poměrně okrajové, nejde o výraznou roli. A na Anatomii života jsem kývla i proto, že je to poprvé v mé kariéře, kdy jsem dostala tak velkou, výraznou a přitom kladnou seriálovou roli. Za to jsem šťastná – hraji kladnou postavu, takže se můžu k lidem dostat daleko blíž, když mi ji uvěří.

Když jsi mi řekla, že máš schopnost absolutně respektovat svého muže, měla jsem na chvíli pocit déjà vu. Před dvěma lety mi totiž to samé řekla v rozhovoru tvoje tchyně, herečka Jana Preissová. To asi nebude náhoda…
Sylvia Plathová kdysi dávno napsala báseň, kterou miluju a jejíž začátek zní: „Vy máte díru / my máme obklad na ni / my máme oči / vy jste náš odraz na dívání.“ Doplňování oné „díry obkladem“ je zastoupeno v celém mém životě. Díky tomu se vždycky ocitnu tam, kam bytostně patřím. Třeba vedle své tchyně. Čím víc se známe, tím víc vidím, jak jsme v některých ohledech stejné, ačkoli vypadáme jako černá s bílou a malá s velkou. Ale máme podobné vnímání světa. Ne nadarmo si muž často hledá předobraz své matky. Toho se nejde vyvarovat, stejně tak já ve svém muži často vidím svého otce. To jsou ty archetypy… Respekt a podpora toho, co chce můj muž, je pro mne úplně přirozená. Nemusela jsem na tom dřít, ani na tom pracovat.

Bylo tedy setkání s Martinem osudové? Kdybys ho nepotkala, nerozvedla by ses?
Já vlastně nevím, co by se stalo, kdybych Martina nepotkala. Ale stejně tak nevím, jestli bych stejnou míru chuti k zachování manželství měla i v předešlém vztahu. Nestýskám si nad prvním manželstvím, i etapu s Romanem, mým prvním mužem (dirigent Roman Válek – pozn. red.), mám odžitou a krásnou, přivedl mě k vážné hudbě, k baroku, k věcem, které miluju dosud. Ale hluboce v sobě cítím, že moje místo vedle Martina je správně. Zatím mi to nikdo nevymluvil. A všechny, kteří mi kdy říkali „vem nohy na ramena a utíkej“ nebo „postarej se víc sama o sebe“, jsem vyslechla, ale neposlechla.

Herec Václav Jiráček: Vlastnit kavárnu? To byla vysoká škola skutečného života

Nebylo ti zpětně líto, že jste před časem pokličku svého vztahu odklopili, že jste intimitu Martinových psychických problémů rozkryli? Byť jste tím spoustě lidí pomohli…
Mezi určitá novinářská klišé patří, že se k jednotlivým osobnostem veřejného prostoru pojí tzv. klíčová slova. Dnes se tomu říká hashtagy. A i když se na to novinář nezeptá, dostane se klíčové slovo minimálně do titulku. My jsme šli s Martinem s našimi problémy ven po velmi zralé úvaze, abychom zabránili jakýmkoliv spekulacím. Už nás otravovalo udržovat tajemství a zametat věci pod koberec. Budovat kolem Martinova léčení hradbu mlčení je strašně vysilující. Tendence otázek k tomuhle „problému“ se tak značně přecedila. Za poslední rok jsem poskytla spoustu rozhovorů, kdy novináři na podobné téma ani nezabrousili. V momentě, kdy uděláš veřejný coming out, vezmeš lidem důvod, proč se ti „pod pokličku“ chtějí dostat. Na druhou stranu je strašně potěšující, když ti chodí zpětná vazba od lidí, které naše společné rozhovory nakoply k tomu něco udělat, případně podpořit svého partnera nebo partnerku.

Dodnes si pamatuju situaci, kdy jsi mi napsala SMS, že ani v těch nejhorších chvílích partnerských problémů jsi nezapochybovala, že rozhodnutí rozvést se, vzít si Martina a mít s ním děti bylo správné. Hodně často na to myslím.
Asi je to tím, že já byla vychována v tom, že nikdy nejsi na světě sama. Že ne vždy jde v divadle o tvoji roli. Člověk často partnerský problém, vlastně jakýkoli problém, vnímá sám za sebe, přes svoje emoce. Ale všechna rozhodnutí, která učiníš, dominovým efektem ovlivní strašnou spoustu lidí kolem tebe. A nejvíc toho nejbližšího. Nevnímám se jako sloup, kolem kterého se všechno točí. Vnímám se jako součást mozaiky.

Přesto ve své knize říkáš, že nemáš moc kamarádek.
Povrchní vazby jsou pro mě ztrátou času. Energii radši vkládám do rodiny, koníčků a skutečně nejbližších přátel. Nejsem pravidelná kafíčkářka a scházečka, svá přátelství trochu flákám. Proto jich mám málo. Ženské kruhy jsou pro mě občerstvující, ale nepotřebuji je často. Jednou za půl roku si ale uděláme společný víkend s Pavlou Beretovou a ještě jednou společnou kamarádkou. Jde o intenzivní setkání, kdy si říkáme věci, které bychom si ani v divadelní šatně nepověděly, jsme na sebe upřímné i zlé. Všechny naše energie se promíchají a pak se vrátíme zpátky ke svému životu.

Apatie je jako alkoholismus, varuje herec Vladimír Polívka

Kdyby teď se mnou seděli tvoji synové, jak by tě asi charakterizovali?
Určitě by byli velmi pravdiví, jako vždy. Až mi zatrne, jak moc. Ten menší, který je v úsudcích na lidi přímý a nemilosrdný, by ti řekl, že jsem někdy moc přísná, někdy moc hlučná a někdy mazlivá. On by mé vlastnosti spravedlivě „roztřídil“. A ten větší, který se podle mého názoru nenarodil do jednadvacátého století správně, protože vidí svět idealistickými brýlemi Dostojevského knížete Myškina, by možná jen řekl: „Maminka je hodná.“

Píšeš další knihu?
Druhá kniha leží už dlouho v šupleti. Je ještě víc inspirována mým životem než první, týká se posledního roku před sametovou revolucí u nás na venkově. Časem se k ní musím vrátit, protože vůči ní cítím dluh, a také si myslím, že její správný čas ještě nenastal. O novodobé historii se píše těžko, protože pamětníci doby i aktéři dějinných událostí jsou pořád v aktivním věku. Ne, že bych se bála, že se v mé knize někdo pozná. S tím v podstatě počítám, domyšlené jsou jen některé postavy. Ještě s ní ale musím zestárnout i já. Ostatně – píšu proto, že mě to baví, ne proto, že chci vydat knihu.

Autorka je dramaturgyně Národního divadla