Vzala jsem to z grungtu, když už chléb, tak pořádný kváskový. Na mapě Pecempecen.cz je seznam všech lidí, kteří zdarma nabízejí kvásek. Mrkla jsem tam a ejhle – jeho nejbližší majitelka byla od nás přes kopec. Dohodly jsme se, že mi plnou skleničku na určitý čas nechá u vrátek, abychom si případně nepředaly nějaký ten koronavirus. Takže ani nevím, jak ona šlechetná dárkyně vypadá.

Takže kvásek už jsem měla a jala se studovat recept, jak na to. Vzápětí mi došlo, že to jsem měla udělat dřív, protože pak bych se na nějaký domácí chléb nejspíš vykašlala. No posuďte sami.

Nejdřív musíte odebrat trochu kvásku, dát do něj vodu a žitnou mouku v určitém poměru a nechat směs 12–14 hodin kvasit. No dobře, vše jsem připravila večer, hodila to nahoru na kamna, tam bude v teple a dobře vzejde. Uléhala jsem s tím, že první zásadní část v pečení chleba bude ráno hotová.

A opravdu – ráno mě zdravil kvásek přetékající ze džbánku, skoro jako z pohádky Hrnečku vař. Bylo jasné, že snídaně bude muset počkat. Nejdřív musíme zadělat na chleba, nebo nám kvásek odpochoduje z místnosti a ani nepozdraví. A tak jsme s Ellou přidávaly další ingredience, jako jsou mouka, voda, sůl a kmín a snad hodinu hnětly každá svůj bochník. Následovala další kynoucí, alespoň šestihodinová pauza, během které těsto nabývalo na objemu.

Když naše těsta nakynula tak, že se nalepila na utěrku, která je pokrývala, pochopily jsme, že nás čeká další krok. Další hnětení a neustálé překládání, abyste z těsta vyhnali vzduch. To už mě přecházela na ten náš domácí chleba chuť. O další kynoucí pauze, tentokráte jen dvouhodinové, jsem se věnovala úklidu zamoučené a značně olepené a oblemcané kuchyně.

Pak recept následně přikazoval, roztopte troubu na 240 stupňů. Haha, naše kachláče vyrobí maximálně odhadem tak 200 a to se jim musí přikládat jen březovými větvičkami. Ella šla pro větvičky a já vyklopila těsto z ošatky na plech. Na první pohled vypadalo sympaticky, ale ještě uvidíme.

Následovalo asi 40 minut zběsilého přikládání, abychom udržovaly plus minus požadovanou teplotu, a zároveň občasného rosení bochníků slanou vodou, jak přikazoval recept. Musím tedy říct, že za chvíli crčelo i z nás. Nakonec jsme někdy kolem deváté večer vytáhly dva chleby, které kupodivu i zvonily. Tedy jestli je to ten dunivý zvuk, který vydávají při poklepu. „Necháme ho vychladnout a zítra si ho dáme ke snídani,“ rozhodly jsme se s Ellou a padly únavou do postele.

Jak to dopadlo? Kůrka tvrdá, že málem nešla ukrojit, ale střídka jemná. Chléb mohl být tedy nakynulejší, ale už nechápu jak, vždyť kynul skoro 24 hodin.

„Fuj,“ pravila Ella, když polkla první sousto. „Je strašně kyselej.“ Hrdinně jsem se pustila do své porce. O kůrku jsem si málem vylomila zub, ale jinak chutnal dobře, i když žádný zázrak. Máma, které jsem půlku bochníku taky zavezla, se ale rozplývala. „Takový chléb přesně dělávala moje babička.“ No tak alespoň jsme někomu udělala radost, řekla jsem si. A vlastně i sousedčiným slepicím, které se postaraly o zbytek. My s Ellou jsme se pokorně vrátily ke gumovému tousťáku z mrazáku.

Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz.